Začněme místností a mužem uvnitř místnosti.

Nejasný zdroj nažloutlého světla odhalí: sekretář, stáří čtyři staletí, na něm poházené rukopisy, sací papíry, pera, kalamáře a kousky svíček. Napravo se o šedou kamennou zeď opírá kreslicí stůl. I na něm je rozházené nářadí všelijakého druhu: hmoždíř s paličkou, zašpuntované láhve, baňky a kádinky obsahující kvanta tekutin rozličných odstínů a barev, alembiky, stočené skleněné trubice a pipety, kohoutky, lana a kladky, sbírka kameninových nádob velkých i malých, petrolejová lampa se začerněným knotem atd. Na vzdáleném konci kreslicího stolu stojí kamínka, roura ční k neviditelnému stropu – na nich sedí hrnec špíny, která se pomalu cedí převrácenou nálevkou spojenou, pomocí stejně špinavé skleněné trubice, se složitě vyhlížejícím aparátem, který zabírá celý povrch druhého stolu sousedícího s tím prvním. Mezi tímto stolem a sekretářem stojí dvě vysoké police s knihami, které se pod tíhou kožených svazků prohýbají – a mezi policemi úzká kovová dvířka s odhaleným otvorem, který z nich zírá ve výši očí.

Zahalen v temnotách a laboratorním zápachu se nad sekretářem sklání muž, neupravené vlasy se mu linou zpod černé čapky. Spodní polovinu voskovitého obličeje mu zakrývá šedivý plnovous opepřený drobty poživatin – pod ním (plnovousem) leží potřísněný pocuchaný krajkový límec, rámcuje ho rozepnutý kabátec a vyšívané černé roucho, jehož vzorek v tom šerosvitu vypadá mnohoznačně, neurčitě geometricky: propletené pentagramy, srpky Měsíce, kruhy v nevyvážené soustřednosti připomínající ptolemaiovské kosmografie. Polepená hermelínová ozdoba visí muži z ramen jako shnilá mršina, nad níž poletují mouchy. S trochou obrazotvornosti by se dalo správně usuzovat, že to vše je replika jakéhosi alchymistického doupěte, cely, sletu čarodějnic z dávných časů, provedená se zneklidňujícím pochopením pro detail, jehož pravdivost nicméně ruší viditelné vrstvy prachu, které se v různé tloušťce a šedivosti usadily po celém tomto tablu.

Jak si oči uvykají šeru, dostává se do popředí pozornosti detail dosud přehlížený. Poněkud nesouvisle se o sekretář opírá Rostov MK105, páskový psací stroj – СДЕЛАНО В МАТУШКЕ-РОССИИ – a jako nějaká technofetišistická podprsenka ho zdobí pár umělohmotných cívek. Tělo psacího stroje je zcela černé, cívky jsou následovné: pisoárově bílá (levá, omotaná červeným pásem magnetické pásky) a aspiková (pravá, kolem jejího středu je omotán palec hnědé pásky jako matjes) – mezi nimi je napnut podobně hnědý pruh pásky, který uprostřed prochází dvěma hlavami, navijáky a válečky. Mezitím šedivá babička v brokátovém šálu, posazená v židli s rovným opěradlem opřené o ozávěsovaný vchod (jímž právě vešel tucet školáčků doprovázených učitelkou – dětičky způsobně dva a dva, klukoholka-holkokluk, levápravá, červené šátky pionýrů, košile z uniformní modři, o deset stupňů tmavší modrošedé sukně, kalhoty, standardní bílé podkolenky, hnědé boty s gumovou podrážkou), odkládá pletení, skřípavě se staví na nohy a hrbí se, tři čtyři pět kroků směrem k magnetofonu, a jedním prstem artritické babyjagy mačká tlačítko PŘEHRÁT: neviděný proud spuštěný neétericky ze zdířky ve zdi směrem k hlavě pásky transmutacemi nanejvýš zázračnými začne vzývat fluktuační tekutiny magnetizace. Ve stroji to okamžitě zavrčí, cívky se rotorovitě roztočí, páska se rozklouže, v páru tmavých tlampačů to zapraská a zachrastí kvadrofonně, pokud ne tetragramaticky. (Trpělivost, drahoušci!)

Jak tam ti malí pionýrci stojí v pozoru a civí z kordonu osmera záhybů barvy burgundského vína, nabývá voskovitá bledost alchymisty posazeného u sekretáře, skleněnookého pod těžkými záhyby scvrklých očních víček, záhadného lesku. Spolu s tím vydává magnetický obtisk dvoukotoučové pásky, vlivem proudu úměrného a takřka analogického původnímu prasignálu (rozšifrovanému díky kombinovanému champollionskému efektu těchto pásek) vysoce pronikavý sykot. Alchymistovy rty, náhle oživlé, se žlutozeleně zachvějí, roztáhnou, stáhnou, rozevřou a zase sevřou, přičemž jejich neurčitě hrubé tepání naznačují, vinou drobné technické závady, postupující demenci – v každém případě činnost úst o několik vteřin předjímá (aniž by se zdálo, že s ním jakkoli souvisí) proud zvuků na samém okraji čehokoli, co by se ještě dalo označit za řeč. Háááááááá! Školáčci se postrkují lokty. Héééééééé! Školáčci se chichotají. Pozvedaje hlavu zpraží je alchymista mrazivým pohledem. Je snad živý? jako by se ptali. Je to      nalíčený herec, co hraje mrtvolu? Audiotronická vosková figurína? Pouťová atrakce, hra světel, zrcadel a neviditelných lan: Člověk z ledu, Vousatá dáma? KA-KA! zahřímá nesynchronizovaný páskostroj, rozzuřený Jupiter, hněvný Jahve. Híííííííí! břichomluví bláznivý alchymista, s ústy zkřivenými šklebem, jichž se dotkl sám Všemohoucí. KA-KA-! – baum! – KA-KA-KAPITAL – baum! – ist ein o-bec-ný, věěě-č-ný vz-tah von NA-NA-TUR! – baum! – Hoooooooo!

Dětičky se dají na ústup, vypadají teď rozhodně nesvé. Jejich učitelka s nastudovanou netrpělivostí poklepává pravou botou – červená lakovaná kůže s přezkou a skromným, třícentimetrovým podpatkem, zakoupená na zvláštní poukaz pro předloňský Svátek práce –, jejíž podrážka, navzdory několika podražením a předělávkám, se už začala prošoupávat: navíc ještě pod vinylovým a kartonovým nártem nedávno (a k vlastnímu značnému rozmrzení) nalezla výmluvný černoinkoustový nápis MADE IN CHINA, který tam zcela očividně ukryli – a to i přes nechutná ujišťování prodavačky u Bati, že jde o pravý tuzemský tovární výrobek, o to pravé ořechové a ne nějakou lacinou zfušovanou napodobeninu, že je sestříhali, sešili, slepili a spíchli soudruzi v Gottwaldově, v pýše své nejvlastnější Českoslovníkové socialistické republiky. Když tak na ně teď shlíží, dumá, jestli v nich nevypadá jako ta Dorota v Čaroději ze země Oz – přitom začne napůl očekávat, že ten směšný kybernovaný skřítek za tím chrastícím sekretářem náhle zvolá: JÁ JSEM NEPORAZITELNÝ, VŠEMOCNÝ A STRAŠLIVÝ! Bláhové to pomyšlení. Místo toho, skrze bouři páskového sykotu exponenciálně narůstající hlasitosti napomíná tento pseudo-Oz nyní již zcela sklíčený hlouček malých pionýrků desetiminutovou zkomolenou (de facto? a priori? ad hoc?) tirádou na téma (spekulativně):

A)    materiálně-dialektický základ vědění?
B)    ideologie a falešné vědomí?
C)    anglický industriální okultismus (od Geralda Winstanleyho k Edwardu Kelleymu) a/nebo alchymisticko-kabalistickém původu západního volného trhu?
D)    všem z výše uvedeného?
E)    ničem z výše uvedeného?

– s čelistí pokleslou, s hlavou houpající se tamazpět v záchvatu příliš důrazných pokývání, u kterých hrozí, že ji vyšlou – s parukou, čapkou atd. – zpětným odrazem a sprškou slin pryč od přeplněného sekretáře dolů na ošoupané muzejní linoleum, haha, žuchžuchžuch, a že se bude koulet až do zastavení náhlého jako onen návrat příslovečně potlačeného přímo mezi polysmíšenými tkaničkami nějaké ubohé Leničky či ubohého Lukáška: otřásněná, kde až donedávna býval krk, anachronisticky strojově filigránskou krajkou, z průrvy trčí měděné dráty – odhalené reostaty a diody a tranzistory vyrážejí ve spršce animovaných hvězdiček a vykřičníků – torzo v kabátci se zatím otřásá, chvěje a zmítá v napohled strašlivém jakobínském smrtném chrčení: Hů-ů-ů-ů-ů-ů-ů-ů!

Jak nahrávka dohraje, světla potemní – v dohasínající záři alchymistického aparátu silueta voskové figuríny poklesne vpřed. Učitelka, záda narovnaná, pupek počínajícího středního věku jaksepatří zatažen, vede rozechvělé školáčky zpět ven, kudy přišli, podél drobné deset-krát-patnáct zarámované reprodukce, jež visí vedle dveří. Zdá se, že zobrazuje místnost velice podobnou té, z níž právě vycházejí. Čitelná, teď když dovnitř roztaženými závěsy proniká světlo, je drobná obdélníková destička přišroubovaná ke zdi pod rámem obrázku ve výši dětských očí, na níž stojí: Amfiteátr věčného vědění, autor Hans Vredeman de Vries, 1595. Nikdo si jí však zdá se nevšímá. Dále, informuje učitelka pionýrskou drobotinu, je čeká prohlídka slavného modelu turbínové místnosti z Bratské stanice, kterou trpělivě (a popaměti z první ruky) sestavili z bělených borovicových jehlic dva civilní inženýři, vlastně dvojčata, během ozdravného pobytu v – cituji – sanatoriu na sever od jezera Bajkal, kterýžto je pozoruhodný (ten model) svou omračující věrohodností, přesností detailu, s níž jako by originálu z oka vypadl. Navíc ještě dodává, že pokud se všichni budou chovat, jak jim velí pionýrská čest, může jim posléze dovolit zhlédnout dokumentární film o hrdinných soudruzích v leningradských kovozávodech. ZÁKLADOVÉ (jejda!), ZÁKLADY… POLOŽENÉ NA KRVI STOJÍ PEVNĚ!

Hlas učitelky se vytrácí – poslední děti vycházejí z alchymistického doupěte mezi černými závěsy prožranými od molů a ještě se ohlížejí za nyní tichým automatem. Píííííííí! vykřikne jeden chlapec (učitelka je nyní už z doslechu, vede skupinku chodbou v klapavých podpatcích Dorotčiných karbunkulů). Půůůůůůůů! zaječí další do nervózního chichotu. Babička, zšedivělá a pletení založené, se mezitím pomaličku došourá přes celou místnost, aby přetočila páskostroj, aby zahnala hlas zpátky do jeho krabičky: v místnosti to zaševelí zpětnou řečí – a po dobu, co trvá přetáčení, se naskytne výjev stařenky v parku, jak krmí vrabce drobty chleba. Tlačítko PŘEHRÁT cvakne a točící se kola se ještě jednou zastaví – drobná bílá čísílka na neposedném počítadle zamrznou na nule.