Říká se, že skutečný Pražák je ten, kdo se v Praze narodil, ostatní jsou náplavy. Ty jsi, Tomáši, Pražák od narození?

Ano, Pražák původem z Braníka.

Jaká je tvoje první vzpomínka?

Je jich několik a jednou z nich je vzpomínka na mého dědečka, který s námi bydlel v branickém sklepním bytě, kde jsme žili do mých čtyř let. A je to zároveň moje jediná vzpomínka, kterou na něj mám. Strašně mě zajímalo, co je nahoře na takové skříni, která v naší rodině pořád ještě někde je. A tak jsem dědečka ukecal, aby mě zvedl… 

A co tam bylo?

Nebylo tam nic, hahaha!

A jednou, to mi už byly čtyři roky, jsem v Braníku na ulici potkal spolužačku z jeslí Lucinku a říkal jsem jí: „Ty máš ale pěknou sukýnku!“ A ona opáčila: „Řekni mamince, ona ti taky koupí.“

Nádhera. Připadáš mi jako mimořádný pohodář a vždy dobře naladěný optimista – docela kontrast k většině básníků a básnířek, které osobně znám… Tak bych si tipnul, že tvoje dětství nebylo traumatizující, ale slunné, pletu se?

Ale jo, v zásadě bylo slunné, ale mělo i své temné stránky, nejen tím sklepním bytem… Z Braníka jsme se odstěhovali na Spořilov, kde jsem chodil na základku, a tam už to bylo místy všelijaké.

Patřil jsi do nějaké party?

To ani ne. Od školky asi do čtvrté nebo páté třídy jsem se hodně kamarádil s jedním klukem. A pak jsme se rozešli a už jsme spolu v životě nepromluvili. Kvůli nějaké holčičce. Kvůli sukýnce… hahaha.

Ale chodil jsem asi dva roky do skautu, od roku ’68, kdy skaut povolili, do roku ’70, kdy ho zase zakázali. Potom jsme se oficiálně proměnili v turistický oddíl pod hlavičkou Tisu, svazu pro ochranu přírody a krajiny – první ekologické organizace v zemi. Nicméně považovali jsme se za skauty nadále. Hodně mi to do života dalo, musím říct.

Tak to máme podobné, já chodil do mimoškolního Pionýra, který vedli bývalí skauti, byl to takový kryptoskaut. Taky mi to mnoho dalo… Pamatuješ si na okupaci v osmašedesátém?

No jakpak by ne! To mi už bylo devět. To byl velký zásah do mého života. Naprosto mi to převrátilo pohled na politiku. Rodiče byli oba nestraníci a měli, co se politiky týče, jasno. Ale nechtěli mě v tom věku nějak ovlivňovat, abych něco třeba ve škole nevhodného neřekl a nebyl z toho průšvih. A 21. srpen 1968 mi otevřel oči a už mi nic říkat nemuseli, od té doby jsem měl politicky jasno i já.

Kde jsi v době invaze byl?

Byl jsem na prázdninách u prababičky v Kralupech. A když jsem jedenadvacátého ráno vstával, slyšel jsem z rozhlasu po drátě dramaticky vzrušený projev hlasatele. A děda mě okamžitě informoval, co se stalo. Byl to šok! Do té doby byli Rusové v mých očích klaďasové. Při hrách na vojáky chtěl být každý Rus, a ne Němec. A najednou nás tito bratři napadli a ukázalo se, že jsou „z krve Kainovy“.

V druhé třídě jsme měli učitelku, která byla kovaná komunistka, opravdu tomu naprosto věřila. Když třeba ze školního rozhlasu pouštěli sovětskou hymnu, tak se jí fakt koulely slzy z očí. Nějakých deset dní po invazi jsem nastoupil do třetí třídy a dostali jsme novou paní učitelku, jmenovala se Bednářová, která k nám ten první den školy měla ohnivý vlastenecký projev. Ta vzpomínka mě dodneška silně dojímá, tak se nediv, kdyby se mi teď orosily oči. Řekla nám krom jiného: „Naše země Československo má tvar slzy a takový je i její osud.“ Nevím, kde to vzala, ale dost možná to bylo z její hlavy… A byla úplně skvělá po celou tu dobu, co jsme ji měli.

Čím jsi jako dítě a teenager vyplňoval svůj volný čas?

Především jsem hodně četl. Taky jsem chodil na piano, což si přála moje máma, ale mě to děsně nebavilo. Nějakou průpravu pro moje pozdější hraní na saxofon mi to nicméně dalo. Ale ve stejné budově jako hudební škola byla knihovna, takže jsem si vždycky z hodiny piana odnášel domů osm nebo deset knížek… Arthur Ransome, foglarovky, mayovky, všecko možné.

Byla tehdy nějaká knížka, která tě obzvláště ovlivnila?

Doma v knihovně jsme měli knížku Švýcarský Robinson – to byla taková pohodová a spořádaná verze Robinsona: luxusní ztroskotání, hned měli všechno při ruce, postavili si domy ve stromech… Ale co bylo pozoruhodné: otec si do té knížky – četl ji zřejmě za války, kdy mu bylo přibližně tolik, co v té době mně – dával výstřižky z protektorátních novin o postupu fronty. Zjevně ho zajímalo, jak fronta postupuje… Ty výstřižky mě možná zajímaly skoro stejně jako ta kniha.

Ale vliv na mě měly asi ty foglarovky, člověk chtěl být taky takový ušlechtilý hoch od Bobří řeky.

Co měli rodiče za vzdělání?

Naši měli oba filosofickou fakultu, matka byla historička a otec psycholog. Hlavně matka měla obrovský přehled o všemožné literatuře a o výtvarném umění, bavila se se mnou o tom a brala mě na výstavy.

Naši měli obrovskou knihovnu, ve které jsem v době dospívání zvědavě pátral a nacházel si tak ke čtení nejrůznější věci, nejen beletrii, ale taky třeba filosofii… Naprosto zásadní pro mě byly Světovky [Světová literatura, literární časopis, vycházel 1956–1996; pozn. red.] ze šedesátých let se Zábranovými překlady beatniků a další poezie… V těch jsem doslova ležel a hltal jsem je. V celkem útlém věku jsem přečetl Kafkův Proces, Popis jednoho zápasu a jiné povídky a Dopis otci. Kafka mě zasáhl asi úplně nejvíc.

Naopak traumatizující pro mě byla četba románů Sinclaira Lewise. Vadil mi hodně ten jeho feminismus. Přišlo mi to naprosto přitažené za vlasy, já jsem kolem sebe ani v rodině, ani ve škole žádné utlačované ženy neviděl, naopak: ženy v mých očích a v mém okolí, ve škole, v rodině byly stejně silné jako muži a často i silnější… Takže když jsem ty romány četl, šlo mi hlavou: O čem ten člověk proboha píše?! Až později jsem pochopil, že v Americe mělo takové psaní své důvody… a že i u nás měl a má feminismus své opodstatnění.

Měl jsi divoké dospívání? Seznamoval ses po nocích v hospodách s umělci? Nebo jsi byl klidný a tichý introvert?

Jo, byl jsem spíš introvertní a taky trochu traumatizovaný v oblasti, řekněme, erotiky. Nachodil jsem s holkama spousty kilometrů, ale skutek, po kterém jsem bažil, utek…

Na gymplu jsem se prvních pár let kamarádil výhradně s kluky ze třídy. Mým spolužákem byl například Michal Klíma, syn spisovatele Ivana Klímy. V prváku, hned v září 1975, jsme dostali od třídní profesorky úkol, abychom v rámci SSM, kam nás všechny zapsali a nikdo se nebránil, udělali nějakou akci, která by stmelila kolektiv. Přihlásil se Michal Klíma a řekl: „Navrhuji, abychom šli všichni na koncert písničkáře Jaroslava Hutky.“ A skutečně jsme se celá třída vydali do pavilonu gymnázia Budějovická, kde tamní svazácká organizace pořádala koncerty Šafránu: Hutka, Merta, Třešňák, Lutka a další. Přišli jsme tam a já úplně zíral, co je možné: měl jsem doma nejrůznější magnetofonové nahrávky, ale poprvé v životě jsem viděl na vlastní oči někoho, kdo má vlasy skoro po pás a tomu režimu to s kytarou pěkně nakládá. To byl fakt mazec! Prostě iniciace…

Takže já tuhle muziku od šestnácti let vášnivě poslouchal. A zhlížel jsem se ve Vratislavu Brabencovi: někdy v té době jsem si koupil ságo, na které jsem si ušetřil. A Brabenec byl jedním z mých nedostižných vzorů.

I to máme společné, já jsem v šestnácti rovněž uviděl, že život je jinde, a rovněž v tom zásadní roli hrály magnetofonové pásky s Mertou, Krylem, Hutkou, Třešňákem a dalšími. A samozřejmě taky s Plastiky a DG 307. Najednou jsem věděl, že tohle je pravda, že tohle chci žít…

Jo, přesně, já taky! Vedle muziky začaly kolovat samizdaty, člověk je měl půjčené na týden a musel je poslat dál. V angličtině se ke mně dostalo taky Souostroví Gulag, já jsem v té době už uměl velmi dobře anglicky díky otci, který do mě angličtinu hustil od mých osmi let hlava nehlava, takže jsem si už v osmnácti, hned jak to šlo, udělal na jazykové škole státnici. Ne že bych Souostroví Gulag tehdy stihl přečíst celé, měl jsem je půjčené taky jen na pár dní, ale něco jsem si z toho přečíst stihl.

V sedmdesátých letech vyšla Hutkovi v Supraphonu elpíčka Stůj, břízo zelená a Vandrovali hudci. Jednou jsem jel metrem s jednou z těchhle desek v podpaží a přišel ke mně nějaký kluk a říká: „Hele, co to máš?“ Prostě se se mnou začal bavit a ukázalo se, že chodíme na stejný gympl, on o ročník výš než já. A byl to Michal Singer, dnes velmi respektovaný malíř. A hrál taky na bicí, takže když zjistil, že hraju na ságo, začali jsme se kamarádit i mimo školu. A hrát nějakou šílenou muziku. Seznámil mě s dalšími lidmi, protože se jako extrovert znal se spoustou dalších spolužáků, kteří pro mě tenkrát měli velký význam, protože mi otevírali obzory do světů hudby a literatury. Za všechny bych zmínil Josefa Mourala a Pavlu Fediukovou, dnes Jonssonovou.

Setkání s Michalem bylo pro mě klíčové v mnoha ohledech. Strašně moc jsme si sedli – v mnoha věcech. Chodil do třídy s Kateřinou Brázdovou, dcerou malířů Pavla Brázdy a Věry Novákové. A Michal se s Brázdou velmi sblížil, leccos se od něj naučil a později spolu i pracovali v kotelně…

A tak jsem se s Pavlem Brázdou seznámil i já. Byl obrovsky otevřený a s mladými lidmi, kteří ho zaujali, si hned potykal… A jelikož se mu hodně líbila naše kapela Sdělovací technika, kterou jsme tenkrát s Michalem měli…

… a kterou jste teď po letech znovu oživili a hráli jste na večeru Tvaru a mě to naprosto nadchlo…

Je to tak, hrajeme po nějakých pětačtyřiceti letech zase… a dost jinak než tenkrát. Zkrátka Pavel nám tenkrát půjčil svou vilu na Vinohradech a my mohli v té vile celé léto 1981 zkoušet, což bylo něco! Měl tam piano, na které tehdy hrál Michal, bylo úžasné jenom chodit v tom domě, kde všechny ty obrazy Pavla a Věry, které dnes visí v Národní galerii, byly rozvěšeny na chodbě na schodišti. Tak dávné kořeny naše kapela Sdělovací technika má…

A přes Michala Singera jsem zažil spoustu polooficiálních a neoficiálních výstav. Někdy v létě roku 1980 byla například výstava Nepraše a Sopka v Dobříši a na vernisáž jely z Prahy autobusy plný pražských intošů, to byla pro mě významná výstava… Vzpomínek na nejrůznější události z těch dob mám milion, byly to navzdory režimu krásné časy.

Pokud vím, šel jsi studoval na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Co přesně?

Pedagogický směr, češtinu a angličtinu. Po prvním ročníku jsem studium přerušil a další rok ho zcela ukončil. Načež mě odvedli na vojnu, kde jsem měl být dva roky. Já byl ale odhodlán se vrátit co nejdřív a dělal jsem pro to maximum. Po třech měsících jsem byl doma a po pár letech dostal modrou knížku. Po návratu jsem zvažoval emigraci. Tyto úvahy zesílily, když jsme s Markou čekali první dítě, Sáru. Plán byl utéct přes Jugoslávii, ale byli jsme důkladně prohledáni už při přechodu maďarské hranice v Komárně a pohraničníci u nás nalezli věci, které vzbudily jejich podezření, takže nám zabavili pasy a poslali nás po celonočním výslechu zpátky do Prahy.

Co bylo dál?

Učil jsem pak angličtinu v kulturním domě, kde jsem naznal, že bych se měl na fakultu vrátit. Podal jsem znovu přihlášku a naprostým zázrakem byl znovu přijat. Po ukončení studia jsem učil rok angličtinu na gymnáziu pro pracující v Karlíně. Což bylo trochu za trest za to, že jsem nechtěl učit češtinu. Tehdy se distribuovali učitelé do škol centrálně z nějakého školského úřadu a ta paní tam nemohla pochopit, proč nechci tu češtinu učit. A já prostě nechtěl učit bolševické autory.

Zkušenost v Karlíně byla výborná. Studenti byli dílem máničky, které se nedostaly na denní gymply, dílem dívky, které otěhotněly během denního studia a nemohly normální gympl dokončit, a třetí skupina byli bachaři, kteří dostali stranický úkol udělat si maturitu.

Pak jsem byl rok na nově vzniklé jazykovce na Praze 4, školní rok 1988–89. Tam nebyli vůbec komunisti, byla to už škola moderního střihu. Byli tam opravdu skvělí lidé, odborníci, výborní pedagogové. Hodili mi lano, nevím, kdo je na mě upozornil, a já jsem to s radostí hned vzal. Měl jsem tam třeba žáky, kteří pracovali v nějakém výpočetním středisku a měli přístup k satelitům a k vysílání CNN a po pár hodinách mi navrhli, že mi z vysílání CNN vyrobí videokazetu. Tu jsem pak používal při výuce, což bylo dost unikátní, protože byl stále komunismus.

A pak mi jednoho dne zavolal Petr Janyška, jestli se nechci přihlásit do konkurzu na katedru překladatelství a tlumočnictví na FF UK. Sdělil mi, že jemu neprodloužili smlouvu, protože podepsal petici Několik vět. „Ale já ji taky podepsal,“ povídám mu. „No jo,“ on na to, „ale o tobě to třeba ještě nevědí.“ Tak jsem se vydal na konkurz a udělal ho. Blížila se revoluce, ale že přijde, jsem samozřejmě netušil…

A jak jsi u konkurzu obstál?

Profesně jsem obstál bez problémů, ale tvrdě jsem narazil na fakultního kádrováka, který nekompromisně vyžadoval doporučení od komunistické buňky z mé předchozí práce. Jenže na té jazykovce žádná komunistická buňka nebyla. A ten kádrovák z filosofické fakulty, skalní stalinista, z toho byl úplně mimo sebe. Zašel jsem tedy za šéfem katedry a řekl mu, že to budou muset učit sami, protože kádrovák mě tam nepustí. A on to nějak zařídil… A měsíc nato byla revoluce… To bylo závratné.

Učil jsem tam dva roky a pak mě to přestalo bavit a šel jsem překládat.

Ale ty jsi později učil v USA, nebo se pletu?

To bylo až v roce 2002. Pracoval jsem tehdy jedenáctým rokem u americké firmy Price Waterhouse, kde jsem měl jako překladatel skvělé prachy. Ale už mě to nebavilo, a tak jsem si pořád vymýšlel nějaké překladatelské stáže a kdesi cosi, až nám jednoho krásného dne zrušili překladatelské oddělení a všechny nás vylili. Stalo se to asi měsíc poté, co jsem se z USA vrátil.

Vědělo se o mně, že jsem učil na katedře překladatelství a tlumočnictví, a to i s překlady poezie. Na univerzitě v Texasu byla katedra slavistiky, jejíž součástí bylo velké oddělení češtiny, kde krom jiných učila kamarádka, Hanka Píchová, která do Spojených států emigrovala někdy v roce 1980. A ta mi při jedné ze svých návštěv Prahy nabídla, jestli tam nechci chvíli učit.

Jak dlouho jsi tam učil?

Krátce, jenom jeden semestr. Do Austinu jezdili učit mnozí další – např. proslulý Otto M. Urban tam přednášel dějiny umění. Byl tam velmi oblíben a myslím, že tam strávil daleko víc času než já. Já tam měl seminář překladu s postgraduálními studenty, překládalo se z češtiny do angličtiny. Hrnul jsem na ně vesměs literární texty, hlavně básně, což se v rámci jejich osnov moc neučilo. Tam se učila hlavně próza, Kundera, Hrabal a tak dále. Českou poezii moc neznali. Takže jsme se zabývali texty například Koláře a řady dalších… A musím říct, že pracovali velmi dobře.

Jakou měli motivaci naučit se česky?

Většina z nich strávila začátkem devadesátých let nějaký čas v České republice, učili tu angličtinu a někteří se tu i zamilovali. Česky uměli docela dobře a chtěli to mít formálně vystudované. A fakt byli dobří a v překladech často přicházeli s výborným řešením, měl jsem z nich radost. A navíc byli velmi milí… Byl to letní semestr a mé vzpomínky na to jsou zalité sluncem. Nesmírná pohoda a radost ze života.

Byl jsem v Austinu sám a seznámil jsem se s partou učitelů z jedné základky blízko mého bydliště, kteří byli taky výborní, pořád mě někam tahali. Navíc v Texasu je velká česká komunita, takže jsem mluvil se spoustou Čechů nebo potomků Čechů… Jedna z těch učitelek byla potomkyní indiánů – a zároveň tam měla českou pratetu, která se jmenovala Julie. Ne Julia, ale opravdu Julie s e na konci. Bylo jí nějakých třiadevadesát a žila v domově důchodců. A tahle učitelka, její neteř, mi jednou řekla: „Pojď se mnou za ní, ona čas od času začne zničehonic mluvit česky a nikdo neví, co říká.“

Tak jsem tam s ní šel a paní na mě opravdu mluvila plynně česky – s moravským přízvukem. Ptal jsem se jí, jestli se narodila na Moravě, a ona mi řekla, že se narodila v Texasu a nikdy nepřekročila jeho hranice… To byl pro mě dost nečekaný zážitek.

Mluvíš o pobytu v Americe nadšeně, bylo tam také něco stinného?

Přišlo mi trochu zvláštní, že v neděli dopoledne nebylo možné nikde koupit alkohol. Přes regály s pitím, a to včetně piva, byla přehozená prostěradla. Taky mi ke konci mého pobytu tam začínalo vadit, že obrovské množství zejména nových domů není z kamenů, betonu a cihel, ale ze sádrokartonu nebo nějakého papundeklu. Vyvolávalo to ve mně takový divný pocit provizornosti. Ale horší bylo, že mě trochu znepokojovalo, když jsem viděl lidi nosit krátké zbraně.

Co kulturní války, žádný jejich projev jsi na univerzitní půdě nepozoroval?

Nepozoroval. Což bylo asi dané také tím, že jsem tam byl krátce po teroristických útocích 11. září. Ty vybudily velkou celonárodní pospolitost a všichni měli na předzahrádce americkou vlajku.

V Texasu je taky velká německá menšina. Jednou mě ti učitelé vzali do echt Biergartenu – zahradní restaurace, která naprosto vším vypadala jako někde v Bavorsku. Vystupovala tam kapela, muzikanti měli lédrhózny, zpívali německy, jódlovali a celá hospoda s nimi. Bylo to dost nečekané a poněkud přízračné. Servírovaly se buřty a německé pivo teklo proudem…

Jeden z těch učitelů měl s sebou svoji přítelkyni, černošku. A tahle černoška najednou začala být neklidná a povídá: „Koukejte na toho kluka, vidíte ho?!“ A ukazovala na nějakého hosta, který seděl s dalšíma maníkama sám u stolu, pil pivo a nijak znepokojivě se neprojevoval. Ale měl na předloktí vytetovaný hákenkrajc. To stačilo, aby ta černoška totálně zpanikařila a naléhala na svého kluka, že chce pryč. Tak jsme se ze solidarity zvedli všichni a jeli s nimi. To ovšem nebyl projev kulturních válek, ale jen obyčejný strach, že ji ten týpek může začít ohrožovat… A když víš, že jsi v zemi, kde mít zbraň je dost jednoduché, a jak se fašisti dívají na lidi jiné než bílé barvy pleti, tak té černošce rozumíš.

Jedna moje studentka mi vyprávěla historku o svém dědečkovi, který jednou stál v bance u přepážky ve frontě a vtom tam vtrhl lupič, mířil na lidi zbraní a chtěl banku vykrást či co. Ten studentčin dědeček vytáhl revolver a lupiče na fleku zabil. Stát se to v Evropě, musel by možná složitě vysvětlovat, jestli jednal v sebeobraně atd. V Americe ho všichni pochválili.

Jindy jsme zase jeli někam na výlet a já se ptal, co znamená vedle silnice to prkno přibité ke stromu a na něm velký nápis „Varovali jsme tě“. Bylo mi vysvětleno, že když vstoupíš do prostoru za to prkno, ocitneš se na soukromém pozemku autora toho nápisu a ten tě může odprásknout, protože tě varoval. Nevím, jestli si ze mě trochu neutahovali a nezkoušeli na mě nějakou texaskou latinu, ale něco pravdy na tom asi bude. Ohrožení majetku se může trestat smrtí a lidem to projde spíš než u nás.

V zásadě jsem se vrátil z Texasu nadšen, ale nevím, jestli bych tam chtěl zůstat. Asi ne.

U kulturních válek bych ještě na chvilku s dovolením zůstal, protože mě zajímá tvoje vnímání tohoto jevu a tvoje postoje k němu. Co třeba podpora Palestiny prostřednictvím likvidačního sloganu „From the river to the sea“?

Já tyto fenomény samozřejmě registruji a nenechávají mě úplně chladným. Pokud jde o Palestinu, mně se samozřejmě nelíbí mrtví civilisté, mrtvé děti kdekoli na světě, tedy ani v Palestině ne. Střízlivou podporu Palestiny respektuju. Na druhou stranu si myslím, že reakce radikálně levicové části obyvatelstva, studentů, ale zdaleka nejen jejich, na podporu Palestiny byly a jsou trochu přehnané. Mluvit o genocidě mi připadá pro danou situaci naprosto mimo. Je známo, že aktivisté hojně přebírají údaje, které o válce poskytuje Hamás. A že aktivisté přímo nebo nepřímo mimoděčně Hamás prostě podporují. Za to, co kladou za vinu Izraeli, může podle mého mínění do značné míry Hamás, který decimuje vlastní obyvatelstvo a používá ho jako živý štít.

Zároveň ale vnímám Benjamina Netanjahua jako veskrze negativní postavu. Mám v Izraeli kamarády a od nich vím, že se tam proti Netanjahuovi hodně protestuje. Je to podobný případ, jak to máme dneska u nás s Babišem. Má na triku spoustu kriminálních kauz a snaží se z nich držením se u moci vyvléknout. Proto válčí a proto nadržuje ortodoxním židům, kteří ho volí a kteří bezpochyby odmítají jakýkoli smír s Palestinci. To nic nemění na tom, že ve válce proti Hamásu se Izrael brání, a brání se velmi citelně, protože mu jde o vlastní přežití.

Je to prostě složitá situace, nemyslím si, že se v ní dokonale vyznám ani já, ani ti propalestinští aktivisté, a nemávám fanglemi ani pro Izrael, ani pro Palestinu.

A co LGBTQ+?

Je mi úplně jedno, jakou má kdo sexuální orientaci. Chápu, že jsou lidé, kterým připadá, že se narodili s nesprávným pohlavím. A rozumím tomu, že někdo chce využít výdobytků současné lékařské vědy k tomu, aby tento „omyl přírody“, nebo jak to nazvat, napravil chirurgicky a hormonálně. Ať si tedy každý dělá se svým pohlavím a se svým tělem, co chce. Je to privátní věc každého člověka. Bohužel mnozí z toho dělají politickou záležitost, jsou často ve svých projevech dost militantní a nutí většinovou společnost se jejich problémem zabývat. Toto mi tedy vadí.

A já jsem cis muž, běloch, a navíc za zenitem (bohužel katolík už ne), takže co k tomuhle tématu asi tak můžu dodat, že?

Jak vnímáš spor o generické maskulinum neboli gramatický versus přirozený rod? Jak ti jdou z úst tvary jako hoststvo, básnictvo a přátelstvo? Mně ne – nikoli z ideových, ale čistě z jazykových důvodů. Řeč není jen utilitární prostředek k domluvě, ale má také svoji estetickou kvalitu, a tyhle tvary jsou pro mé uši a oči ošklivé, jakkoli jistě vznikají pod egidou dobrých úmyslů. Odmítám nemít na tento názor právo tím spíše, že ač muž, ani v nejmenším mi nevadí být ta osoba, ta autorita, ta zrůda. Jak to máš ty?

Mám to úplně stejně jako ty. Když slyším v rádiu „občanstvo“ atd., rve mi to uši. Prudérní zdvojování typu „občané a občanky“, „básníci a básnířky“, „hostka“ ve mně vyvolávají hořký smích. Napadá mě k tomu hláška z Pelíšků: „Komu tím prospějete? Druhé straně?“ Není snad důležitější rovnost v odměňování?

Jazyk tíhne k zjednodušení a tahle dnešní úzkostlivá verbální emancipace ho jen zbytečně komplikuje a zatěžuje a ženám žádnou hodnotu nepřidá. Nejhorší je, že se zdá, že v médiích je tento pitomý způsob vyjadřování naprostá povinnost.

Čeština je mateřštinou nás všech, ale samozřejmě se vyvíjí, takže je možné, že to, jak se nám dvěma hnusí „hoststvo“, „básnictvo“ a „přátelstvo“, je prostě jenom náš stařecký konzervatismus.

Ano, je to možné. Pojďme dále. V roce 2003 jsi vydal svoji básnickou prvotinu Nucený výsek. Bylo ti čtyřiačtyřicet let – to je na debut nezvykle vysoký věk. Začal sis s poezií tak pozdě, nebo jsi tak dlouho otálel s jejím publikováním?

Psal jsem už dřív, ale do první sbírky jsem to holt sebral až v těch čtyřiačtyřiceti.

A co způsobilo, že ta ambice přišla, když to otočím?

Asi krize středního věku, hahaha.

V Nuceném výseku je báseň „Sen o cizí zemi“, která začíná verši „Ve snu jsem se ocitl / v cizí zemi“. Jaký je tvůj vztah ke snům? Píšeš si je?

Sním rád a někdy si sny i zapisuju, když mi přijdou významné. Za celý život mám tak zapsanou řadu snů a některé se občas promítnou v mých textech. Ale nijak soustavně se jimi nezabývám.

Chodil jsi někdy na psychoterapii?

Ano, jednu dobu jsem na ni asi dva roky docházel. A ta paní psycholožka byla veliká expertka na výklady snů. Když jsem přinesl do terapie sen, byla schopná mi k nim říkat věci, které mě fascinovaly a nikdy by mě samotného nenapadly. Otvírala mi pro mé vlastní sny oči. Díky ní dnes vím, že snové já je často jiné než bdělé já a že konkrétní postavy ve snu personifikují odlišné významy než tytéž postavy v tvém bdělém životě.

Jak tě tak poslouchám, tipuji, že si nezapisuješ jen sny, ale že si vůbec vedeš deník…

Ano. Nepravidelný, ale vedu. Deník i sny jsou pro mě užitečné i tím, že z nich pak občas čerpám nápady pro své básničky nebo povídky.

Pokud jde o tvé básně, opakovaně mě nad jejich četbou napadlo, že jsi asi nemálo ovlivněn beatniky. Jsi?

Asi jsem, nebo spíš: byl jsem. Ve formativním věku, v časech onoho zmíněného gymnázia, na mě měli beatnici určitě veliký vliv. V Zábranových překladech jsem ve Světovkách i jinde přečetl všechno, co se dalo. A někde to ve mně asi pořád je, i když se k beatnikům při svém psaní vědomě nevztahuju.

Kteří na tebe zapůsobili nejvíc?

Hodně mě bavil Gregory Corso. A samozřejmě Ginsbergovo Kvílení, to je geniální. A Zábranovy překlady jsou mistrovské, těmi nám tu zanechal veliké bohatství.

A co další básníci, kteří se ti dostali pod kůži?

Víš, se mnou je to v tomhle punktu složité. Já čtu strašně nesoustavně, na přeskáčku, halabala, co se mi dostane do ruky. Když jsem na gymplu objevil Bondyho, nadchl mě tak, že jsem si přepsal některé jeho sbírky na stroji. Při studiu anglické literatury mě uchvátil Coleridge a jeho Píseň o starém námořníkovi a Kublaj Chán, fascinující byl pro mě William Blake, mám rád Keatse. Svou věcností a prostým nevyumělkovaným projevem mě zaujala první americká básnířka Anne Bradstreet. Několik jejích básní jsem i přeložil. Vždycky se mi líbil surrealismus ve výtvarném umění i literatuře. Výběrově, musím podotknout. Báječná mi přijde například Joyce Mansour. Z našich surrealistů mám hodně rád Josefa Jandu. Byla doba, kdy jsem hltal Holana. Moje tehdejší dívka ho měla hodně ráda, tak jsem ho četl taky.

V současné době mám v oblibě klasické japonské haiku. Třeba Bašó nebo Kobajaši Issa. Ten se mi líbí velice. No a nesmím zapomenout na básnickou tvorbu své dávné kamarádky Viktorie Rybákové, mám doma snad všechny její knížky; ta se mi hodně líbí. Asi bych mohl pokračovat výčtem oblíbenců, ale ukončím to skokem do úplně jiné doby – Ivan Blatný, toho mám taky moc rád.

Já se s Viktorkou Rybákovou taky léta znám. A taky se mi moc líbí, co píše. Je to mimořádně úsečné – a vždy zcela přesné. Ona je taková chebská solitérka, extrémně plachá bytost.

Já s ní už asi čtyři roky na ose Praha–Cheb, nebo i z Itálie, hraju permanentně šachy přes Chess.com. Připalujeme jednu partii od druhé, je to fakt jízda.

Naposled jsem ji viděl asi před třemi roky, když jsem měl čtení v Chebu. Vzala mě na krásnou dlouhou procházku, skvěle jsme si popovídali, zejména o houbách, pak jsme si ještě dali pivo, a když se blížil večer a moje čtení, Viktorka řekla: „Jistě mi odpustíš, že na to čtení nepůjdu.“ Ne že by mě to překvapilo, ona prostě špatně snáší shluky lidí, i když jde o lidi, se kterými by si jednotlivě třeba ráda povídala.

Ano, je to ostýchavá víla… A také velmi pozoruhodná umělkyně, tvořící „mimo svět“. Tak pojďme zase o krok dál. V roce 2004 jsi vyhrál pražské kolo Slam Poetry, organizované nakladatelstvím Petrov, to mě zaujalo. Jak ses k tomu dostal?

No jo, jak… Já jsem holt takový exhibicionista. Celé devadesátky jsem hrál v různých obskurních kapelách, a vlastně s přestávkami celý život. Chci tím říct, že jsem byl zvyklý vystupovat, byl jsem zvyklý na publikum. Vystoupit před sálem plným lidí mi nedělalo žádné problémy, ba naopak.

Myslím, že mě tenkrát někdo vyhecoval, abych se zúčastnil, a tak jsem se vydal do DOXu, kde se to odehrávalo. Na místě jsem zjistil, že to hlasování je takové trošku náhodné. Vytvořila se tam zcela neorganizovaně skrumáž lidí, který mi fandili. 

Co jsi tam předvedl?

Přečetl jsem tam svou báseň „Deník rychlého člověka“, která vyšla ve stejnojmenné sbírce v roce 2006. A lidi mi tam dali nejvíc bodů, takže jsem pražské kolo vyhrál. Koukal jsem na to jako zjara… Pak bylo finále v Olomouci a tam už jsem se neumístil, tam tehdy to státní kolo vyhrál brněnský houslista a performer Tomáš Vtípil. Skvělý umělec, tehdy jsme se tam spolu seznámili osobně a dodnes jsme v kontaktu.

Potom jsem měl pár nějakých slamových exhibicí se svými kapelami a o rok později jsem se šel podívat, už jenom jako divák, zase do DOXu na další pražské kolo Slam Poetry. A tam mě to naprosto otrávilo. Jedním z vystupujících byl Jaromír Typlt, zdaleka největší básník ze všech přítomných a taky zkušený performer – prostě hvězda. A on se vůbec neumístil… To mi slam dost znechutilo. Jestli nejsou schopni rozpoznat a ocenit skutečného básníka, tak ať jdou někam.

Řadu let jsem ale dělal něco, co možná ke slamu nemá úplně daleko. V takovém méně ortodoxním duchu jsem promítal poezii. To bylo, než jsem udělal svůj „coming out“ jako básník, v časech před prvotinou. Byl to takový svého druhu happening, který měl u publika celkem úspěch.

A to byla normální promítačka?

Právě že ne. To byl, asi to znáš, takový ten zpětný projektor, říká se mu taky meotar. Je to na principu zrcadla a čočky nebo soustavy čoček. Dřív to bylo běžné, s dnešními možnostmi je to asi spíš už technická archiválie. Já na to přikládal různá slova vytištěná na průsvitných blanách a všelijak jsem si s tím hrál, to mě bavilo. Bylo to doplněné různými výtvarnými prvky, takže jsem měl třeba rybičky v akváriu a pod tím jsem měl poslepovanou dlouhou báseň. Běžel text a nad ním pluly ryby…

Vystupoval jsem s tím na mezinárodním poetry slamu v Berlíně, což mi po tom olomouckém slamovém finále zařídil Martin Reiner. Ve slamu se nesmí používat rekvizity, ale tenkrát jsem se s organizátory domluvil, aby mi povolili zpětný projektor, a oni s tím neměli problém. Byl tam tehdy polský slammer Bohdan Piasecki, zakladatel poetry slamu ve Varšavě. Pozval mě tam jako hosta i s tím mým promítáním. Takže můžeme říct, že jsem jako slamer prorazil i do zahraničí, hahaha!

V Polsku jsem zjistil, že je tam slam na nesrovnatelně vyšší úrovni než tady. Odehrávalo se to v obrovském Domě kultury uprostřed Varšavy. To je takový ten architektonický štempl ve stylu moskevské Lomonosovovy univerzity, kterým si Rusové označovali dobytá území – u nás je to Hotel International v Dejvicích. Ta akce měla skvělou atmosféru, bylo zřejmé, že texty těch slamerů jsou o něčem závažném, že to má nějakou výpověď, přesah. To v tu dobu v českém slamu povětšinou dost citelně chybělo. Dnes už to tam je taky. Už od dob třeba skvělého Bohdana Bláhovce.

V souvislosti se slamem jsi zmínil svoji druhou básnickou sbírku, která se jmenuje Deník rychlého člověka. V anotaci se uvádí: „Rychlý člověk v návalu siderodromofilie zpytuje svůj pocit domova ve vlaku do Říma.“ Můžeš mi prosím tě vysvětlit, co je to siderodromofilie? Dosud jsem o existenci takového slova neměl ponětí.

Já jsem to slovo tehdy pochytil od jednoho kamaráda a zalíbilo se mi. Je to něco jako láska k železnici. Sidero je řecky železo, siderodrom železnice, filie láska. Mám silné podezření, že to je nějaký patafyzický hantec. Každopádně zní to vznešeně a vědecky a nikdo neví, co to je, což mi tenkrát připadalo fajn.

Láska k železnici? Pane jo. A ty jsi tu sbírku napsal ve vlaku do Říma?

Ne celou. Je tam delší básnická skladba „Cesta do Říma“, tu jsem skutečně napsal ve vlaku z Prahy do Říma. Jsou tam pasáže, které mi s odstupem přijdou dost pitomé, a jiné, které ještě dnes obstojí. Zajímavé jsou pro mě z dnešního pohledu místa, která se trochu dotýkají vstupu ČR do EU a takového určitého komplexu té východní země, kterou Západ musí sundávat ze stromu.

Na rozdíl od debutu Nucený výsek si za touhle sbírkou dodneška stojím. Kromě „Cesty do Říma“ je tam dalších několik dlouhých básní. Jedna je o mém kamarádovi Štěpánu Zavřelovi. Štěpán byl malíř, který proslul jako ilustrátor i autor mnoha dětských knížek vydávaných převážně ve švýcarském nakladatelství Bohem Press. Koncem padesátých let za velice dramatických okolností, které by vydaly na film, emigroval do Itálie. Tam si koncem šedesátých let v jedné vesnici na sever od Benátek koupil starý dům, který do konce života nesmírně kreativním způsobem přestavoval. A tam i v roce 1999 zemřel. Byl to hrozně zajímavý a podnětný člověk, charismatická osobnost. V severní Itálii existují dvě muzea či galerie mu věnované, každoroční mezinárodní výstava ilustrací dětských knih, kterou založil, stále existuje…

A právě tento Štěpán ve mně vzbudil velkou a neutuchající lásku k Itálii a díky němu jsem se taky naučil italsky. Když zemřel, tak jsem v jeho domě napsal tu zmíněnou báseň, jmenuje se „Dopisy po mrtvém“.

Pak je tam taky oddíl, který se jmenuje „Chybová hlášení“, což je koláž z mých deníků, o kterých jsme už mluvili. Vyexcerpované různé zápisy snů a nejrůznějších vejšplechtů.

Čím je pro tebe Itálie?

Itálie byla první země, kterou jsem po pádu železné opony navštívil, jel jsem tam se svou první ženou Markou. Jeli jsme tehdy právě za oním Štěpánem Zavřelem, on byl její vzdálený strýc. A Štěpán mi otevřel oči pro Itálii. Moji rodiče, zejména otec, byli anglofilové a já jsem byl díky nim hodně orientován na anglickou a americkou literaturu a kulturu a nic moc jiného jsem neznal. O Itálii jsem věděl nanejvýš to, že existuje, ale vůbec mě nezajímala. Měla prapodivnou populární hudbu – a vůbec mi přišla nepřitažlivá.

Dorazili jsme v létě 1990 ke Štěpánovi a on nás okamžitě zapojil do prací na tom jeho úžasném domě. Měl tam hosty ze všech koutů světa, takovou velmi zajímavou mezinárodní společnost. Po celodenním popíjení prosecca mu najednou kolem půlnoci jeden Ital řekl, že jestli chtějí stihnout mnišské svěcené fra Agostina v Norcii, tak se musí hned vyjet. A Štěpán se na nás obrátil a řekl: „Chcete jet taky, nebo tady chcete zůstat?“ Řekli jsme, že pojedeme s nimi. A tak po půlnoci vyrazila dvě auta s naprosto ožralými řidiči. Ráno jsme se probudili někde na dálnici a Štěpán nás protáhl Toskánskem a Umbrií až do té Norcie.

Norcia je rodiště svatého Benedikta. Je tam benediktinský klášter, který řídili Češi. A právě tam se konalo mnišské svěcení fra Agostina, což byl mladý kluk, který tam emigroval z Moravy a později působil v rajhradském klášteře – byl to P. Augustin Ladislav Gazda, OSB. Před nějakými pěti lety v dosti mladém věku zemřel. Bylo naprosto fascinující, když Štěpán cestou tam i zpátky zastavoval na nejrůznějších místech a ukazoval nám úžasné věci, které byly zcela mimo turistickou sféru. To pro mě byla iniciace, Itálie mě tehdy uchvátila.

Když mluvili Italové, tak jsem po Štěpánovi chtěl, aby mi to překládal, až mi řekl: „Tak se to nauč.“ A já se vrátil domů a začal jsem se učit italsky… A když roku 1999 zemřel, byl jsem jediný v rodině, který italštinu uměl, tak jsem tam pár let jezdil s jeho sestrou vyřizovat záležitosti týkající se pozůstalosti.

A jak ses seznámil se svou současnou ženou? V Itálii?

Kdepak, s Letizií jsem se seznámil v Italském kulturním institutu na Malé Straně, kde jsem se učil italštinu. Nebyla přímo moje učitelka, ale občas suplovala. Chodil jsem tam jenom jeden rok, ale celý ten rok jsem nedělal nic jiného, než že jsem přes den pracoval pro Američany jako překladatel a ve volném čase jsem se učil italsky. Za rok jsem se naučil italsky do té míry, že jsem se v pohodě s každým domluvil. A moji učitelé Anna a Alessandro mě vzali jako nejlepšího žáka ještě s jedním studentem na památnou cestu na Sicílii.

Vím, že s Letizií často jezdíte do Kalábrie, ona odtamtud pochází?

Ano, narodila se tam. A Kalábrii mám ve velké lásce, musím říct. Je tam naprosto úžasná kuchyně, skvělé moře, přátelští lidé. Kamarádi, které tam Letizia má a kteří jsou dnes už i mými kamarády, jsou všichni velcí intelektuálové, vzdělaní ve filosofii, sečtělí… a velmi laskaví. Na severu Itálie se tradičně nadává na jižní Italy, že jsou to burani. Můžu říct, že opak je pravdou. Samozřejmě že jsou tam i burani – ale kde nejsou?

Mám rád filmy o mafii a Kalábrii mám spojenou s nechvalně proslulou italskou mafií ’Ndrangheta.

Ano, je tam, ale cizinci se jí nemusí bát, těch si nevšímá. Jestli někoho dusí, tak místňáky. S nějakými pochybnými individui, kteří možná měli s ’Ndranghetou něco společného, jsem měl jenom pár letmých doteků, byť úplně příjemné nebyly… Ale totéž bych mohl říct i o zemětřeseních, která jsou v Kalábrii na denním pořádku. Zažil jsem, že se mi chvíli zdálo, že se se mnou dům chystá někam kodrcavě rozjet, a dost mě to vyděsilo, ale naštěstí to nebylo nic opravdu velkého.

Přeložil jsi mnoho knih, včetně děl prvotřídních autorů, jako jsou Samuel Beckett, James Hogg nebo John Bunyan. Využíváš jako překladatel AI?

No jistě, AI používám drahně let. Je to velký pomocník, který urychlí práci. Ale potom nad tím musíš stejně ještě hodně přemýšlet.

Vezme překladatelům práci?

Myslím, že nakonec asi ano, těm, kteří se věnují technickým, ekonomickým nebo právnickým překladům, ji už pomalu ale jistě bere. Mě přestala práce tohoto typu chodit už před pár lety a teď překládám hlavně pro galerie. Kurátorské texty, katalogy a tak dále. Je to příjemná změna. Vyvinulo se to nějak samo, dřív jsem desítky let dělal právě překlady ekonomického a technického rázu, to byl byznys, který mě velmi dobře živil. Já jsem se o práci nikdy nehlásil, vždycky jsem čekal, co přijde. Také teď překládám víc poezii. Na literární překlady a překlady týkající se umění AI zatím nemá.

A myslíš, že bude AI schopna někdy překládat poezii opravdu kvalitně?

Co já vím… Tohle nemůže nikdo vědět. Každopádně jsem přesvědčen, že poezie bude až to poslední, co AI zvládne, tam je laťka nejvýš. Já AI samozřejmě využívám i na literární překlady, ale je nutné to pak po ní velmi pečlivě číst a revidovat, protože AI má tendenci texty zjednodušovat nebo vynechávat kusy textu, případně nabízet dobře znějící nesmysly.

Každopádně s překladateli, kteří AI zavrhují, nesouzním. Pomocník to rozhodně je, to nelze popřít. Upřímně, nechápu překladatele, kteří AI opovrhují. Připomíná mi to dělníky, kteří za průmyslové revoluce rozbíjeli stroje. Tohle prostě už nelze zastavit.

Propisuje se nějakým způsobem překládání do tvé autorské tvorby? Ovlivňuje tě nějak nebo inspiruje?

Já vnímám překlady jako autorskou tvorbu svého druhu. Asi úplně nejvíc mě ovlivnilo, když jsem překládal Samuela Becketta. Byl mi svou poetikou a humorem velmi blízký. Tehdy jsem psal také nějaké své texty a až později jsem si uvědomil, že jsem je napsal zcela jistě pod Beckettovým vlivem.

Tvoje třetí sbírka, už jsme se jí dotkli, se jmenuje Textové zprávy a nachází se v ní skvostná báseň „My Češi“, z které bych rád ocitoval: 

Několik našich filozofů bylo prezidenty a několik našich filozofů jsme umučili – v tom se podobáme antickým Řekům
Uměli jsme se vždy vzepřít svým utlačovatelům
Pravda vítězí!
Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme!
Souložíme víc a lépe než jiné národy
I naši faráři to umějí nejlíp
povědět lidem
Opravdoví hrdinové české země se skrývají v málo sledovaných kanálech
Na brixenských sjezdovkách recitujeme Tyrolské elegie 

Zajímáš se o politiku? Jak vnímáš naši složitou přítomnost? Neopouští tě optimismus?

Co říct… optimismus mě pravda trochu opouští. Co se děje, mi nepřijde úplně veselé.

Premiér, který se přes poslaneckou imunitu vyhýbá soudu, ačkoliv nás dřív všechny ujistil, že se mu vyhýbat nebude. Chce být zadobře zároveň s Trumpem, s Putinem i s Macronem – to je takový zvláštní druh vyčůranosti, kterou on, zdá se, disponuje v značné míře, a to i v oblasti onoho jeho střetu zájmů, který se nejeví být řádným způsobem vyřešen. A nepřipadá mi, že by všechny ty jeho dosavadní kroky v roli premiéra byly ku prospěchu této země.

Zejména nechápu, v čem má naše země prospěch z toho, že zkrouhli rozpočet na obranu v době války na Ukrajině a nebezpečného konfliktu na Blízkém východě. To opravdu člověku rozum nebere. A do toho si za účelem nevydání k trestnímu stíhání vzal do vlády ty příšerné Motoristy a SPD, k tomu útoky na skvělou novinářku Zdislavu Pokornou a na novináře a média obecně… Děsné.

Svět se jeví být čím dál rozklíženější a v mém životě přibývá lidí, kteří jsou tiše přesvědčeni, že prožíváme „poslední dny lidstva“. Že se schyluje k nějakému celosvětovému kataklyzmatu. S jakým pocitem hledíš do budoucnosti?

Já to, upřímně řečeno, vidím taky spíš na ty „poslední dny lidstva“. Jediné, co mě utěšuje, je to, že různých krizových období bylo v minulosti přehršel a nakonec se to vždycky nějak zvládlo, život šel dál. Kniha Zjevení, chiliasté, mayský kalendář… K tomu se člověk neustále dozvídá strašidelné věci typu, že se spolu s Mléčnou dráhou řítíme nějakou neskutečnou rychlostí a kam, to nikdo neví, hahaha.

Ale bez legrace – vidím to blbě. Kombinace nevyzpytatelných a nebezpečných osob, jakými jsou Trump a Putin, klimatické změny a tak dále, to je opravdu třaskavá směs. Bojím se války. Bojím se, že válka se z Ukrajiny převalí do Evropy, která na ni není dostatečně připravena, a Trump nás v tom nechá. A Babiš nehodlá a jeho vláda nehodlá zvyšovat náklady na zbrojení, byť to je teď podle mě jasná priorita. Česko je v roli vyčůránka, který se poveze na výdajích na obranu někoho jiného.

Je to přesně v duchu té mé básně „My Češi“, ze které jsi citoval. Je to temná stránka naší národní povahy. A momentálně má navrch. Bohužel.

V sobotu 21. března bude na Letné velká demonstrace Milionu chvilek pro demokracii na podporu veřejnoprávních médií a dalších důležitých segmentů demokracie. Chystáš se?

Já budu bohužel ve Walesu na nějaké básnicko-překladatelské konferenci.

Tak já tam budu i za tebe.

Ano, buď tam určitě i za mě.