Být jen funkcí odmítá i pětaosmdesátiletý chirurg Pavel Pafko. Vášní, jíž se odevzdává, nejsou nedýchatelné vrcholky hor ani ženy, krása z kola a klid na kajaku. Z praxe zblízka zná, jak nechráněný a neviditelný cyklista může vypadat po střetu s realitou, ale doktorská disociace mu dává klamný pocit, že jemu se to stát nemůže. Nemůže si to připouštět, jinak by ho konstantně znejišťovala kognitivní disonance a stát by se mu to mohlo.
Dokument Jany Počtové K2 vlastní cestou (2020) ukazuje dilema horolezkyně Kláry Kolouchové mezi respektem k vlastní identitě a bytím s vlastními dětmi. Z rodinné rutiny vyráží na himálajské osmitisícovky a manžel ji v tom podporuje. Její tragická smrt na pákistánské hoře Nanga Parbat začátkem července posílila hlasy, že tradiční ženská role nemusí být zase tak špatná. Dobrodruzi obou pohlaví reagovali ve stylu prohlášení horolezce Marka Holečka z rozhovoru pro DVTV z června 2023: „Kdo se bojí života, ať ho nežije.“ Loni v říjnu se Holečkovi zřítil parťák Ondrej Húserka do ledové trhliny a zemřel mu v náruči, takže někdy ho nežijí ani ti, kteří se ho nebojí. Deník N přinesl 14. července rozhovor s titulkem „Když ženská nemaká a nemlčí, tak si ji podáme“ s polárníkem, reportérem a pozůstalým kamarádem Petrem Horkým. Ten má dobrodružství zároveň tak trochu jako práci, ze které přináší různé výstupy. Přiznává, že když nemůže vyrazit „do bíla“, stává se nesnesitelným mentorem svého okolí. I dobrodružství může zatuchnout, když se stane jedinou možnou cestou. Opravdové uvolnění se nedá naplánovat. Známe to z autofikce, ve které se ty nejlepší myšlenky vynořují mimo stanovenou strategii. Constance Debré svůj život nazývá dobrodružstvím, přestože jediným jejím sportem je každodenní křižování krytého bazénu. Její vášní jsou nově ženy. Píše deník o svých donjuanských peripetiích a (ne)vztahu se synem, který jí zatrhl zděšený exmanžel. Dává dohromady kontext nuancí, které naši pozornost běžně upoutají jen na chvíli, ale pěkně pohromadě nás obohatí o nový, netušený rozměr. Love Me Tender (Tranzit, 2025) není přehnaně emocionální, což je dobře. Příběh sám má v čtenáři rozeznít tu správnou strunu, což je vidět na stejnojmenné filmové adaptaci přítomné knihy, jež je ultimátním dojákem.
Být jen funkcí odmítá i pětaosmdesátiletý chirurg Pavel Pafko. Vášní, jíž se odevzdává, nejsou nedýchatelné vrcholky hor ani ženy, krása z kola a klid na kajaku. Z praxe zblízka zná, jak nechráněný a neviditelný cyklista může vypadat po střetu s realitou, ale doktorská disociace mu dává klamný pocit, že jemu se to stát nemůže. Nemůže si to připouštět, jinak by ho konstantně znejišťovala kognitivní disonance a stát by se mu to mohlo. Jistá míra disociace je pozitivním efektem nejen u autofikce, ale i u interview. Respondenta modifikuje osobnost zpovídajícího, s každým jsme jiní. Pafko není v rozhovorech nováčkem, rozdává je rád. Jeden dal redaktorovi měsíčníku Reportér Tomáši Poláčkovi, který má na kontě knižní rozhovor s Lacem Déczim Totálně vytroubený mozek (BizBooks, 2017). Spřátelili se a Pafko s ním občas chodí běhat, ale Poláček se na jaře vydal stopem do Japonska, aby o tom sepsal další čtivou epopej ve stylu „dospělost v hajzlu“. Slovutného chirurga vyzpovídala jiná odbornice na slovo vzatá, redaktorka Reflexu Kateřina Kadlecová. Ve Faktoru Pafko (Argo, 2025) nabízí svůj pohled do neposkvrněné mysli pamětníka, jehož život je tradiční i neotřelý v jednom – stejně jako ten její.
Filipu Topolovi by letos bylo šedesát. Pil jako Dán a do piana třískal jako Jerry Lee Lewis. Českého Jima Morrisona k abstinenci donutila až nemoc. „Střízlivost je největší droga,“ rozloučil se se svou sebedestruktivní image, svět přesto opustil už v červnu 2013, kdy mu bylo pouhých osmačtyřicet – před dvanácti lety.
Brennan je profesor filosofie a ekonomiky. Nevím, jak to druhé, ale filosof je dobrý. Nebojí se hloubat mimo krabici, aniž by se zabarikádoval v tirádách, kterým rozumí jen on.
Čtenáře stimuluje nejistotou, jestli je mu kamarádem, nebo sociopatem. Sociopat stejně jako „markeťák“ nezná výčitky svědomí a vyniká uměním tvářit se jako kamarád. „Mára“ ničeho nelituje. Otvírá se jako zaprášená láhev vína, kterou jste našli ve sklepě a nemůžete se rozhodnout, jestli je ten pach vůně a jestli ochutnat, nebo vylít. Pijete a přemýšlíte.
O čem chci psát? O věcech, které se dějí každému a které mohou potkat kohokoliv z nás, a tak bořit pomyslné bariéry a stavět na jejich ruinách mosty, co překlenou averze mezi Čechy a Romy. Nepřeju si však trčet ve škatulce „romská autorka“, když už, tak „česká s romskými kořeny“. Začínám si myslet, že všechno, co mě nasměrovalo až do tohoto bodu, má svůj význam.
Budu pohřben ve Střelicích na hřbitově. To je tutovka. Byl jsem se ptát na úřadě, jestli bych si tam už nemohl zamluvit místo, že bych dal jako zálohu, postaral se o náhrobek a vůbec bych vše nachystal. Paní se začala smát, ať neblázním, že je tam spousta místa.