Právě proto ten román potřebujeme. Protože pořád žijeme v době, kdy ženská zkušenost – zvlášť ta tělesná, bolestivá, ale i hrdá – musí být obhajována, vysvětlována a v lepším případě „korigována“. Co já? Co ty? na nic takového nepřistupuje. Dávno se pohybuje jinde – v prostoru, kde tělo a hlas nejsou metafory, ale nástroje moci. Není to román o pádu, ale o návratu k sobě. A mluví dost nahlas.

Magická přitažlivost mangy spočívá v tom, že se čtenář s postavami velice rychle identifikuje a pevně k nim přilne. Zdánlivě jednoduchá výtvarná složka je ve skutečnosti pečlivě selektovaným obrazem, který nám umožňuje soustředit se jen na to podstatné. A tak je to i s jazykem. Květnatých pasáží v této manze moc nenajdete. Pod kůži se zarývajících myšlenek a rozehraných rodinných konstelací je tu však víc než stránek.

Kniha však rozhodně není souborem příběhů nekritického liberalismu, který by v touze po moci nehleděl na své okolí. Zde stojí za zmínku židovský podnikatel F. L. Popper, který v Chrudimi vybudoval významnou obuvní továrnu. Současně také usiloval o sociální program pro své dělníky a postavil nejen továrnu, ale i zaměstnanecké bydlení, čímž se stal předmětem zájmu i pro zahraniční podnikatele.

Texty Jana Krasického na mě nepůsobí jednoznačně depresivně nebo bezvýchodně. Umí je odlehčit. Možná i tím, že dokáže vytvořit poutavý a silný obraz (kráter dřezu) a zručně jej zakomponovat do celku básně (obraz kuchyně).

Náladu v textech tvoří autorka často jazykem, až znepokojivě živoucími popisy lidí. Má jemný smysl pro vystižení nálady i krajiny. Drogový dealer je tak děsivý, že byste hrdince s jeho vraždou bez výčitek svědomí pomohli.

Název románu je pak skrytým poselstvím Čechům. Neboť ta kniha by klidně mohla mít na obálce napsáno Ukrajinka, případně Ukrajina. Jestliže je tam ale slovo Evropanka, pak zjevně proto, abychom si uvědomili, že i území, z něhož autorova výpověď vyrůstá a o němž hovoří, je Evropa. Byť trochu jiná než ta vaše, čti naše.

Ke kompozici představované prozaické minisérie ovšem patří i to, že navzdory vší životní skepsi, která ji prostupuje, v poslední povídce, na posledních stránkách knihy, Bohatá nečekaně, avšak logicky, nabídne celkem přijatelný happy end. Předloží čtenáři naději, že by to v těch vztazích mezi námi nemuselo být zas tak zlé…

Nová kniha Simony Bohaté je živelná, sebejistá a suverénní – možná až příliš. To, co v předchozích prózách do této „jízdy“ vnášelo jakousi křehkost, opatrné záblesky něčeho neuchopitelného, nesamozřejmého, se tady vytratilo.

Sečteno a zváženo: byl by román stejně interesantní, kdyby obsahoval nekonečné množství výpisků a parafrází z misandrických výroků? Výhrady k upřílišněné rozvláčnosti vyprávění se rovněž zdají být namnoze oprávněné. Navíc od počátku víme, co bude následovat nejen ve Slezsku: válečný rok 1914.

Tokarczuková v díle potvrzuje svou stylistickou vytříbenost (…), vyniká její schopnost charakterizace postav třeba prostřednictvím nezaměnitelného způsobu kašlání nebo jejich tělesného pachu. (…) Dílo obsahuje řadu vrstev, vyžadujících pozorné a opakované čtení. Román, který by ještě nedávno sotva mohl vzniknout, ovšem vyznívá příliš jednoznačně, chybí mu skutečná polemičnost, zachycuje v řadě aspektů jen díl skutečnosti, úzké rozpětí omezenosti a stereotypu.

Macurova poslední sbírka potvrdila kvality jeho dvou předchozích a povznesla je na ještě vyšší úroveň komplexnějším propracováním tematické výstavby básní – přechody mezi jednotlivými verši jsou tu motivicky provázanější. Oceňuji, že tato poezie není ve svém vyznění jednostrunná. I v pesimističtějších textech autor umí nuancovat, a zmar tak bývá prosvětlen záblesky naděje.

Ondřej Macura se vrátil do české poezie a já tvrdím, že je to dobře. Nenápadná účinnost jeho citu je mezi současnými sbírkami autorek a autorů střední generace výjimečná. Potřebujeme více Macurů.

Ačkoli některé autorčiny příběhy a dozajista též jakési prozaiččiny situace se odehrávají dokonce i v nedávné současnosti, obecně vzato jsou leckteré tyto na delší časové škále se dějící lidské historie a výjevy, které je nasvěcují, bytostně zakotveny v minulosti. Je to pochopitelné a oprávněné, každý příběh má svůj počátek, svůj vývoj. Pokud posléze dospívá k určitému syžetovému vyústění nebo divadelnickou praxí ovlivněné finální scéně, zpravidla se stává do značné míry specifickým reliktem zvláště onoho minulého, uplývajícího, stále vzdálenějšího a kolikrát téměř neznatelně se vytrácejícího času.

Předkládané povídky zřetelně odkazují k životním zkušenostem, věku a pohlaví autorky. Nechtějí šokovat ani nepřinášejí složité sondy do lidské psychiky, osobních i dobových traumat se dotýkají opatrně, bez tlačení na pilu a ždímání emocí – a to je více než sympatické.

Přese všechny výhrady, které zde zazněly (věřím, že čtenářstvo pozná, které z nich jsou myšleny vážně a které s nadsázkou), jsem přesvědčená, že Kamil Bouška představuje výjimečný hlas současné české poezie. Dokazuje, že „intimní“ a „angažované“ nemusí být v rozporu; že angažované nemusí znamenat didaktické, prvoplánové, apelativní; že intimní nemusí znamenat sebestředné nebo trapné.

Ve výsledku žasneme nad všemi těmi strašlivými nápady v tom ohromném množství. Bouška je mistrem básnického řemesla, rovněž mistrem kruté satiry a mistrem bolestivé pointy.