Přese všechny výhrady, které zde zazněly (věřím, že čtenářstvo pozná, které z nich jsou myšleny vážně a které s nadsázkou), jsem přesvědčená, že Kamil Bouška představuje výjimečný hlas současné české poezie. Dokazuje, že „intimní“ a „angažované“ nemusí být v rozporu; že angažované nemusí znamenat didaktické, prvoplánové, apelativní; že intimní nemusí znamenat sebestředné nebo trapné.

Ve výsledku žasneme nad všemi těmi strašlivými nápady v tom ohromném množství. Bouška je mistrem básnického řemesla, rovněž mistrem kruté satiry a mistrem bolestivé pointy.

Stává se tedy, že tam, kde by Kašpárek ve Fosiliích měl potenciál odvážně objevit dosud nepoznaná zákoutí naší kolektivní psýché, prolomí se pod ním led a zahučí do ledových vod denní, prostěsdělné publicistiky.

Soubor Tchyně nemá jazyk není žádné velké umění, ale není to ani triviální literatura, které se někdy říká „červená knihovna“. Když autorce přistoupíme na hru, kterou s námi hraje, a naladíme se tak, aby nás její literátské pozérství bavilo, pak se s knížkou vyrovnáme dejme tomu za jednu středně náročnou cestu vlakem.

Snahu najít společné komunikační vzorce symbolizuje v několika místech právě jazyk. Jazyk může být důvod, proč se komunikace odvíjí určitým způsobem, umí člověka zmást, nebo naopak prozradit; dokáže být domovem…