Vidím chlapce chtíčem obřezané
Vylézající ze snů svých matek
Co se požehnaly bezděčně
Rychlým gestem a na druhý bok
Jako na smrt se pak obrátily

Od západu se to kazí, musíme použít magii,
otevřít jiné cesty k upřímnosti.

Neboj se, že prozradím tvé tajemství,
přijde jaro a ohluší všechny zbylé smysly,

jenom to, co je bílé a papírové, co je tištěné,
to zůstane.

Pták mu přelétl přímo před očima, a jak jej Harry sledoval, všiml si v okně v nejvyšším patře siluety, která se na něj dívá. Nerozeznal, jestli je to muž, nebo žena, okno bylo příliš vysoko. Osoba navíc stála tak, že za sebou měla těžký, tmavě oranžový závěs (nebo byl červený?).

Koně bez hřívy,
lidi bez páteře.
Bezejmenní.

Bělostné hlavy
bílých labutí
lesknou se v pološeru

Básníků je jako hvězd,
lidské věci se rozpadají.
Na zemi, pod zemí,
v éteru, na scéně, na papíře, v knihovně.

POKLEKÁM PŘED HVĚZDOU SE SEDMI CÍPY,
odpusť mi, Venuše, smrtelné hříchy,
odpusť mi v hlubinách, odpusť mi nahoře,
odpusť mi, Venuše, v pekelné pokoře.

Ze své profese ví, že pauza je nedílnou, někdy i nejdůležitější součástí čteného textu. Pauza hraje. Teď ale neví, je-li jeho současná situace jen významnou pauzou mezi slovy, nebo spíš bezmocnou odmlkou, případně tichem po technickém selhání, asi jako když autorádio ztratí v příliš dlouhém tunelu signál.

Vůně levných mýdel
při umývání pohlaví
v koupelně neznámého bytu