sestro přivoláváme noc naše dlaně mají sklon předpovídat naše pohyby jsou soustředěné a pomalé namířené čelem k lesu slyšíš?

Kněz zavolal vrchní sestru, ta jí vyrvala prsty
z knězova předloktí a pohřbila ji ve svých prsou.
Děsivá síla, pomyslel si farář a pro jednou byl rád
za svůj celibát. Vrátil se, až když ze zpovědnice
zavlál bílý čepec. Už spí.

síťka pomerančů krabička cigaret něžný stále
ještě chlapecký hlas
mluví do ohně
plive do popela
zaříkává plameny
mezi prsty tře divokou šalvěj

Představil jsem si, co mé přátele asi čeká, až budou muset v těchto těžkých podmínkách žít – v odcizení od většinové ruské společnosti zmasírované propagandou, s čím dál silnější hrozbou postihu, a zároveň v izolaci od světa, který Rusko zablokoval, kde to jen šlo. Jak se asi cítí lidé, kteří byli uvrženi do hluboké jámy?

Vzadu v tmavém čínském krámku
v krabici z dřevěných latěk,
se slámou na podlaze,
rýže rozsypaná z opřených pytlů,
za vyděšenými papoušky v pevné
kleci

Jsem vaječnou skořápkou
naráz
může se mi rozbít
koleno hlava a srdce

Dotkni se tajemství
Napni je od ucha k uchu
nech vyvěšené v prostoru
Čekej až se chytí
Pohlédni co nejdál
klidně za smysl slov
za zurčení mozkových závitů
To co cítíš je možná
průzračně čisté a možná
si to jen namlouváš