Snad že by byl hmyz natolik bystrý, že by se nachomýtal třeba v Litomyšli, Ruzyni, či Přibyslavi…

Muž usrkl bourbon a nechal po stěně sklenky na jazyk sklouznout kostku ledu.

Porce kaštanů dostávali kupující do kornoutů umotaných z Corriere della Sera – a dávky byly obrovské a těžké jako kmeny akátů, jako svařený rám, jako plát, jako chřestot řešeta.

Jsou i další pecky. Třeba hymnická Musim si šlehnout nebo Zasraný lidi v autobusu.

Hynek je zvyklý věci ukončovat rázně a znervózní, když nemůže. Od té doby, co žije s Alenou, nemůže už celkem pravidelně a o to je nervóznější. Ten pes měl zůstat se starými věcmi ve starém nebo se měl nechat utratit, je prosinec a mrzne, teď už nevystrčí ty své ucourané paty a pořád se tu courá, Hynek už nestačí dokupovat kapsle. Tohle zvíře jenom stojí, obtěžuje, trpí. A oni to musí mít denně před očima.

Do sněhu dopadl batoh a za ním kluk. Večer. Na obzoru jas.

Melanchólia doby, svedectvá zažltnutých pergamenov, strúchnivené kosti zložené v kúte ako stopy po večnej snahe kamsi sa dohrabať; koľkí už žialili nad týmito cestami-necestami; dnes je všetko ešte ťažšie, také ťažké, že až nemožné, nemožné, a predsa prípustné…

Když jsem si šla lehnout, uvědomila jsem si, co mě přinutilo „se vzdát“. Snaha zůstat bdělá i s tím srdcem, které neslouží. Nemluvě o plicích. Moje zoufalství prostě pominulo – ano, prostě. Bylo krásné počasí.

Tam narazí na tři mladé neonacisty a cosi schouleného na podlaze. Mladíci do toho svědomitě kopou. Soto zůstane stát na prahu, dokud nezjistí, že se ta věc hýbe, že z hadrů se vysouvá ruka, neskutečně špinavá paže.

Město se zmítá, cuká, cinká, chvějivě oddechuje. Po Vltavě se hemží říční lodě plné šizeného žrádla, Němců a reprodukované muziky.