„Jmenujete se nicméně ňák?“ trváš, nevěda čeho se chytit.
„Jsem Uma Druhá.“
„Proč Druhá?“
„Druhý prototyp. Uma – Umělá žena.“
„Kde je první prototyp?“
„Nevím. Jsem váš společník – nic víc.“

„Stello, počkej. Tak si to představ… Dneska sis vydělala kolik? Tak pětikilo? Vidíš, z toho se můžem oba dobře najíst a trochu se opít. Určitě máš s sebou kartu a nějaký peníze. S tím můžeš chvíli vyžít, než si tady něco najdeš. A tady si vždycky něco najdeš. Umíš psát, dokážeš ovládat kameru a já nevím, co ještě. Můžeš točit dokumenty nebo něco.“

…Vše nyní pokrývá hluboká džungle a kde stromy ustoupily slaniskám, tam porosty mangrove ukrývají milosrdnou smrt armády dutých, ocelových brouků – larvy, z nichž dávno vyhnil všechen obsah a jeho odkaz v podobě olejnatých duhových skvrn vydává předvěký puch, když bubliny rakevních plynů se proderou nánosy bahna a protrhnou škraloup ropných skvrn uprostřed močálů.

Androidi se mlčky loučí; zelený a rudý se vracejí ke svým kmenům.

Ale pak se do záběru vrací opět Slánský a vysvětluje věrným a několika novinářům z deníku Pravda svou roli (ironie na kvadrát – ale možná že to tomu hňupovi ještě nedošlo) v zákulisních přípravách Velké Podívané…

Je jedno, jesli se hejbeš, jedeš, sedíš nebo stojíš, je to pořád stejně k hovnu, dyž to nemáš komu říct. Strčim si snuss do pusy a vypadnu z knihovny a zastavim se až na stráni pod kostelem Elverhøy.

Přinášíme ukázku z nové knihy Rozpukov (čínsky 2013), která právě vyšla v nakladatelství Verzone. Román pojednává o pohádkovém rozvoji malé vísky na Oradelské vrchovině uprostřed Číny. Ta se ukázala jako podivuhodné místo, kde se odehrávají ty nejneuvěřitelnější příběhy, tak jako už dříve v autorově tvorbě.