Do sněhu dopadl batoh a za ním kluk. Večer. Na obzoru jas.

Melanchólia doby, svedectvá zažltnutých pergamenov, strúchnivené kosti zložené v kúte ako stopy po večnej snahe kamsi sa dohrabať; koľkí už žialili nad týmito cestami-necestami; dnes je všetko ešte ťažšie, také ťažké, že až nemožné, nemožné, a predsa prípustné…

Když jsem si šla lehnout, uvědomila jsem si, co mě přinutilo „se vzdát“. Snaha zůstat bdělá i s tím srdcem, které neslouží. Nemluvě o plicích. Moje zoufalství prostě pominulo – ano, prostě. Bylo krásné počasí.

Tam narazí na tři mladé neonacisty a cosi schouleného na podlaze. Mladíci do toho svědomitě kopou. Soto zůstane stát na prahu, dokud nezjistí, že se ta věc hýbe, že z hadrů se vysouvá ruka, neskutečně špinavá paže.

Město se zmítá, cuká, cinká, chvějivě oddechuje. Po Vltavě se hemží říční lodě plné šizeného žrádla, Němců a reprodukované muziky.

„Jmenujete se nicméně ňák?“ trváš, nevěda čeho se chytit.
„Jsem Uma Druhá.“
„Proč Druhá?“
„Druhý prototyp. Uma – Umělá žena.“
„Kde je první prototyp?“
„Nevím. Jsem váš společník – nic víc.“

„Stello, počkej. Tak si to představ… Dneska sis vydělala kolik? Tak pětikilo? Vidíš, z toho se můžem oba dobře najíst a trochu se opít. Určitě máš s sebou kartu a nějaký peníze. S tím můžeš chvíli vyžít, než si tady něco najdeš. A tady si vždycky něco najdeš. Umíš psát, dokážeš ovládat kameru a já nevím, co ještě. Můžeš točit dokumenty nebo něco.“