Na toho, kdo se do řeky
ponoří
čekají polibky nebo
říční sláva rámovaná břehy.

do pokožky z hlíny
padám
a rodím se
a ty přihlížíš
tajně
že někdy zapomenu
tvůj tvar vyrábí mou
intuici

Nachovým peřím se prohnal vír,
jemně to zatahalo za sen.

Co čumíš? Nečum! křičely na mě slečny
Jinou vzpomínku na to místo nemám,
mám jenom obrázek: sedím na vysoké židli
a upřeně hledím na dřevěný dort

To kdysi vzpřímené tělo
které si umělo říct slunci
o prsten
už nevyjde nahoru
Jen moje paměť ještě stoupá
po točitých schodech
a chce mít poslední slovo

nebe se zatahuje
na parapet protějšího domu
dosedá druhá vlaštovka
ruštinářka si stěžuje
na všeobecnou averzi
a vrací se zpátky k puškinovi

Už po půl hodině přestanou hledat revolucionáře, místo toho snášejí elektrické přístroje, porcelán, který ještě nerozbili, hodnotné ceny všeho druhu a lup si mezi sebou rozdělují. Jakmile někdo najde nějaký kus, který se mu zamlouvá, volá nahlas jméno nějakého člena rodiny, kterému by tento kus od nynějška měl patřit: „pro Mohameda“, „pro malýho Aliho“, „pro Marvana“, „pro Fatimu, moji hvězdu“ nebo „Hibu, aby se mnou konečně zase spala“.

Matěj byl zoufalej, ale nevzdával se. Seděl na pokladně v supermarketu a nakonec skončil ve skladu Kauflandu, kde se ukázala jeho schopnost tvořit dokonalý excelový tabulky, a to dvakrát rychleji než ostatní.

Za hustě zamřížovaným oknem visí černé, bezedné oko. Snadno prohlédne dovnitř. Zírá na vězně a staví ho přímo do svého středu.

No to máš z toho, že se s nima tak mažeš, nemaž se s nima tak! Když ti někdo pošle nějakou takovou sračku, tak mu máš říct, strč si to někam a už nepiš. Ty lidi to potřebujou, víš, kolik je grafomanů?

Ženám bylo všechno jedno. Posedávaly za svými stoly, případně na nich. V krátkých sukních, s dlouhými opečovanými vlasy a pěstěnýma nohama (ať již to znamená cokoliv), v nenuceně elegantním oblečení…

Kousky paměti tentokrát nabraly podobu ledových úlomků. Chtěl jsem je poskládat, ale tály mi mezi prsty.

Tátovo jediné dítě to v nejlepších letech napálilo na motorce do stromu. / Táta je navrhoval pohřbít společně se starým gramofonem. Návrh se ale minul s pochopením ze strany příbuzných.

Rudé batole se na znamení souhlasu rozkřičí. Hoko, opakuje a tahá se olepenou buclatou ručičkou za lem trika. Andrea si vybaví otřesné zprávy o uvařených kojencích, které někdo nechal v rozpáleném autě.

Na plátno se Alberti podíval jen letmo. Po celou dobu sledoval Gaiu a její cestu k okraji zahrady.

Všechno se odehrálo beze slov, zvuk zápasu, dva páry bagančat vlekoucí jeden pár uprostřed, a za nimi další tři, slyšela dlouhý vzdech matky, znělo to jako nádech a výdech člověka, který právě zakouší nějakou zvláštní, dosud nepoznanou rozkoš.