1.

Silné šlachovité ruce s vystouplými žílami, takové jsem vždycky chtěl. Zatínal prsty do zábradlí na ochozu kostelní věže, tělo viselo nad tmavými ulicemi ztracenými hluboko dole. Byl tu znovu. Ještě nikdy mi neukázal tvář, jen ramena a ruce. Vždycky jsem ho viděl shora – do půl těla nahý, svaly, silný krk. Přeběhl silnici mezi auty nebo jen tak stál na přechodu a nechal se obeplouvat davem. Jednou se schovával pod palmou. Za městem, na břehu subtropického moře. Teď zarýval špinavé nehty do zábradlí, jako by mu opravdu něco hrozilo. Bylo mi jasné, co se děje, a nervozita z dalšího setkání na chvíli ustoupila euforii. Povedlo se to, jsem zase – tady. Přesto jsem se jako vždycky zadíval na svou vlastní dlaň, protože má tehdejší povaha nerada odporovala autoritám a zavedeným postupům. Ruka mi připadala slabá, křehká, možná trochu průsvitná a mírně rozplývavá.

„Je to skutečnost, nebo sen?“ pokračoval jsem nahlas a hned si jako snaživý žák odpověděl: „Tohle je sen. Jsem ve svém vlastním snu.“

Správně jsem si vybavil, že stejnou otázku jsem při pohledu na svou skutečnou ruku vyslovil těsně před usnutím, jak doporučuje návod na probuzení ve snu – v naší ložnici, kde tehdy spalo moje tělo, vedle nočního stolku s léky proti alergii a přírodními antidepresivy. Dával jsem si na sebe pozor, takže i moje skutečná ruka bývala celkem úhledná, možná dokonce nakrémovaná. Nijak zvlášť silná, ale rozhodně ne průsvitná. Říká se tomu test reality. Tahle chcípácky éterická končetina nepocházela z obvyklého světa, a on už vůbec ne. Takže jsem tady, v proměnlivém městě noční fantazie, jenže na rozdíl od normálního snu to vím. Jediná stálá jistota jsem tu byl já. A v posledních měsících i on. Proč moje bezstarostné plachtění nad krajinou muselo skončit?

Naučil jsem se probouzet ve snu, abych získal trochu svobody. Malou sladkou pralinku moci nad bezvýznamnými nočními hodinami. Nechtěl jsem nikoho rušit, jen si tak poposkočit, roztáhnout ruce a trochu se proletět, nic vážného. Jenže kdykoli jsem ho zahlédl, musel jsem se hodně snažit, abych udržel výšku. Odkud ho znám? Co ode mě chce? A co od něj chci já? Naklonil jsem se přes zábradlí, bez šance odolat.

Sevřené prsty pokračovaly k ramenům, mezi nimi rozcuchané hnědé vlasy, v chlupech na předloktí se srážela ranní vlhkost. Takhle zblízka jsem ho viděl poprvé. A pak v jediném plavném pohybu zvedl hlavu, jednou rukou mě chytil za krk a strhl přes zábradlí – a co hůř, při bleskovém pohledu do jeho tváře jsem tomu uvěřil.

Poslední, co si pamatuju, byl zrychlující se pád do tmavých ulic. Fasáda věže a pak i činžáků letěla nahoru uprostřed všeobecného svítání, slyšel jsem svůj řev a sebevražedný tep v celém těle. Už jsem měl dávno dopadnout na chodník, ale ne, proťal jsem dlažební kostky jako mlžnou hladinu a pokračoval do bezedné tmy. Smrt.

A vzápětí ložnice, propocené prostěradlo a ruka cloumající mým ramenem.

„Miláčku, co je, probuď se! Probuď se!“

„Do hajzlu…“ přivítal jsem svůj starý domov a posadil se. „Ty vole, ježišikriste.“

„Ano, miláčku?“ ozvala se moje žena.

Byl jsem doma. Doma?

2.

Kdysi dávno, tak dávno, že mi to připadá jako cizí život, jsem býval učitel. Vždycky jsem měl rád ideály a prázdniny. A nebyl jsem bůhvíjak soutěživý, takže sborovna prosáklá měkkou ženskou energií mi připadala jako příjemné místo pro někoho, kdo se nikdy pořádně neporval. Skoro tomu nemůžu věřit, teď, při pohledu na svoje tělo plné jizev, škrábanců plus jedno špatně srostlé žebro. Býval jsem známý jako chlapec, který všechno řeší usměvavou diplomacií. Doprdele. Pět dní v týdnu mi žena ráno připravovala krabičku s jídlem, abych měl dost síly. Pět dní v týdnu jsem pořádal svou malou show na témata z dějin, jazyka a hudby. Zaprášil jsem si hlavu mnoha knihami a vždycky jsem měl na koho se odvolat. Uvažoval jsem s jistou mírou originality, ale jen o věcech, které objevili a popsali jiní. Byl jsem přestárlý, vnitřně ochrnutý žák, jenže mezi hodnocením testů, pozorováním zvláštností ženského učitelského kolektivu a zasedáním ve výboru pro správu školní zahrady na takovou věc zapomenete. Jako by ve mně něco důležitého spalo a vzhůru zůstala jen část posádky vycvičená pro plnění nejnutnějších úkolů. Vzdělání, soužití s opačným pohlavím, výchova dětí, práce a víkendové běhání lesoparkem. Všemu něco chybělo, ale nic přímo nebolelo. Měl jsem aspoň své malé tajemství v podobě nočních výprav do snů. Nulová časová i finanční náročnost, odměna vysoká – když máte tu trpělivost. Dokud jsem se pravidelně nezačal budit s řevem jako v dětství při nočních můrách osazených obřími pavouky. Pár týdnů po pádu pod hranici města a několika dalších setkáních s cizincem, zakončených očima vytřeštěnýma do tmy a rychlým oddychováním, se mé pedagogické metody nečekaně změnily – a pak se změnilo všechno.

„To sou pěkný hovna, co tu meleme,“ řekl ten kluk. Sousedovi v lavici, ale schválně nahlas, abych to slyšel.

„Prosím?“

Probírali jsme příčestí a přechodníky, doma jsem si připravil spoustu originálních příkladů a moje jazykové žonglérské číslo v 8. C už skoro končilo. Byl jsem učitel s diplomem z pedagogické fakulty. Čtyři roky jsem vedl kroužek tvůrčího psaní a několik jeho účastníků dokonce zvítězilo v literárních soutěžích pro žáky ZŠ. Když měl někdo před vysvědčením prospěch 2,6, většinou jsem mu napsal dvojku.

„Pěkný hovna tu meleme.“

Táhlo mi na osmačtyřicet a ještě jsem se nevyspal s černoškou ani Asijkou. Na školách v přírodě jsem učitelskou roli zjemňoval kamarádským tónem a večer hrával na kytaru píseň Pavla Bobka „Pojď stoupat jak dým“ a jako přídavek dával originální anglickou verzi „Don’t Boggart That Joint“. Zůstával jsem poměrně věrný své ženě. Nikdy jsem nikomu nezabavil mobil.

„Že tu meleme pěkný hovna,“ opakoval ten kluk.

Kdyby na moje „prosím“ řekl „nic“, nejspíš bychom náš společný výstup nezahájili. Jenže on to neřekl a okny, z větší části zastíněnými stromy, do třídy probleskovaly stovky slunečních prasátek. Přešel do naší třídy ze soukromé školy („osobní důvody“) před pár týdny a nevzpomínám si, že by se projevil jinak než poznámkou pronesenou během seznamovacího pohovoru, že novou palubovku v tělocvičně zaplatil jeho otec. Pomalu jsem k němu šel s hlavou vyprázdněnou překvapením a on mě pozoroval jako vulgární šachista v ringu určeném ke vzájemnému zabíjení příslušníků různých generací. Tak „osobní důvody“. A zatímco jsem se blížil k budoucí frontě, hluboko v základech mé bytosti se cosi probudilo a pohnulo. Nezřetelná silueta si s nevolí uvědomila, že ten malej zmrd se mě nebojí, ale to posral, protože vůbec netuší, s čím si hraje. Nemá absolutně žádný tušení. A je to vůbec možný, není to nějaká halucinace? Ten parchant řekl, že tu meleme hovna? Ten kokůtek s řídkou jemnou vousovinou pod nosem a na bradě? S tím předkusem vypadá jako nějaká ojínělá veverka nebo co – pokračovalo mi v hlavě, ale pak to zmlklo, protože na takové situace jsme samozřejmě jako pedagogové školení. Hlavně jde o to, nenechat se vyprovokovat a vyřešit problém bez eskalace konfliktu.

„Slyšel jsem dobře?“ pronesl jsem sice pomalu, ale poněkud vyšším hlasem a v jiném místě své mysli jsem si uvědomil, že toho kluka obdivuju. Ve třinácti bych chtěl být jako on – a tehdy taky. Díval jsem se mu do očí, vůbec neuhnul, obličej jako toreador. Cítil jsem, že je dospělejší a odvážnější než já a že ho pravděpodobně čeká významná budoucnost, na kterékoli straně zákona a pořádku, ale rozhodně neskončí jako učitel na sídlištní základce.

„Doufám, že jo.“

Odněkud se ozvalo dívčí zachichtnutí a pak ještě jedno. Cítil jsem, jak mi tuhnou kolena a tváře zvyšují teplotu. Pravděpodobně zčervenám. A srdce. Pomalu zrychlovalo, tep se pomalu posunoval do krku. Chtěl jsem něco říct, nejspíš se ho zeptat, co myslí těmi – jak říká – hovny.

„Můžeš mi laskavě vysvě…“ začal jsem, ale v krku mě zasvědilo a všechno se mi tam stáhlo jako vždycky, když jsem se dostal do přímého střetu. Navíc před obecenstvem, bez možnosti úniku. A na svém vlastním území.

„Co řikáte?“ Zvedl obočí s grimasou boha ironie a vstal. On se mě zeptal, co říkám. Další dívčí zachichtnutí a jeho vyzývavý pohled: „Prosim?“

Tohle jediné slovo. Poslední slovo. Výhybka. Kdyby nepronesl tohle jediné slovo, možná bych byl pořád učitel. Neměl bych po těle tolik jizev. Každý den bych se večer vracel ke své ženě. O letních prázdninách bychom posedávali v pobřežních restauracích v krétském městečku Plakias, protože jsme si tam zvykli jezdit. Měl bych svůj známý život s vůní levandulových peřin. Pořád bych jezdil naším starým peugeotem s nespolehlivým čidlem horní úvratě. Přihlásil bych se na půlmaraton. Jenže on to vyslovil s doprovodem grimasy, kterou nejspíš odečetl z omezené mimické zásoby seriálových herců – byl pod ní nápis PŘEDSTÍRÁTE, ŽE NEROZUMÍTE. A pak vytáhl z kapsy mobil a vyfotil si mě, nejspíš na Instagram. Umělé cvaknutí spouště byl poslední zvuk mého starého života. Skrčená silueta se hluboko ve mně vztyčila a rozprostřela se po těle ve zpomaleném výbuchu. Krk se okamžitě uvolnil. Rozhlédl jsem se po třídě, lesklé oči holek byly jasně na jeho straně, i když některé zíraly do lavice. Neměly na to nervy, ale čekaly, pubertální samice čekaly, ty kundy, panebože, takhle by učitel neměl myslet, natož psát, ale už bylo pozdě: Je to hovado na drogách? Odkud bere tu absurdní odvahu a odpornou adolescentní drzost? O co mu jde? Chce umřít? Chce zábavu? Tohle všechno mi proběhlo hlavou ve zlomku vteřiny, zároveň s vědomím, že odpovědi na všechny tyhle otázky jsou mi absolutně u prdele. Než mohl mobil schovat do kapsy, dostal dvě facky. Bomby celou dlaní. První mu vychýlila krční páteř a celé tělo doprava, odkud vzápětí přiletěla druhá, aby ho srovnala a zabránila pádu na souseda v lavici. Než stačil otevřít hubu nebo si uvědomit, co se s ním děje, chytil jsem ho oběma rukama za mikinu pod krkem, vytáhl ho z lavice a přirazil na zeď pod reprodukci nějakýho rozmazanýho impresionisty. Tam dostal dvě nebo tři vteřiny prostor, aby se vyjádřil, ale zmohl se jen na roztřesený rty, zrychlený dejchání a vyděšenej pohled. Proměna hrdiny ve sračku trvala asi tak dvacet milisekund. Ta rychlost mě vždycky překvapí.

„Tak hele,“ oslovil jsem zrudlou tvář klidným a hlubokým hlasem. „Ty máš teď dvě možnosti. Buď se omluvíš, sedneš si na zadek do lavice a dokončíme hodinu. Zkusil sis zahrát na rebela, dobrý, beru, ale nejsem na to zvědavej. Nicméně fajn. Můžeme na to zapomenout. Nebo se sebereš a vypadneš. Je to na tobě.“

Načež jsem mu pustil flígr, v naprostým tichu se vrátil za katedru, otočil se k němu a se založenýma rukama čekal, co udělá.

Vítr rozkmitával listy na stromech, prasátka na stěnách měnila směr bezcílného cvalu. Silueta uvnitř znehybněla, ale nezmizela, zůstávala poblíž a zanechala mi novou mapu těla – volné břicho a krk. Někdo z žáků vydechl „no ty vole“, jinak bylo ticho. Osobně jsem klukovi nedával moc šancí, tyhle typy na to nemají. Nezvládnou překvapení, převahu, nepřekonají dílčí porážku, neunesou narušení obrazu. A nemýlil jsem se. Sebral ze země mobil, který odletěl už při facce č. 1, a než za sebou zabouchl dveře, vyslal ke mně tak blbou frázi, že jsem ho pro sebe v podstatě odepsal: „Toho budete litovat!“

Nicméně primitivnost jeho prohlášení vytvořila vhodné pozadí pro figuru mé nové identity.

„Tak litovat?“ řekl jsem už zavřeným dveřím a nahlas jsem se zasmál. „Omlouvám se za neplánované přerušení,“ obrátil jsem se ke třicítce párů očí. Nevím, co si kdo z nich myslel. Poprvé v kariéře jsem cítil autoritu, která nepocházela jen z učitelské role, a někdo ve mně se v tom pocitu válel jako tuleň v kaši z makrel. A v jiné části mysli mi to bylo jedno. Bylo mi fuk, co si o mně myslí. Mají svoje hlavy a já tam nebyl proto, abych jim do nich vytlačoval svůj obraz.

„Ještě někdo má pocit, že tu meleme hovna?“ obrátil jsem se k lavicím, ale nemyslel jsem to nijak výhružně.

„Ne,“ vydechla holka v lavici u okna. Dívala se na mě jako na rockovou hvězdu a já zavětřil další problém. Usmála se jedním koutkem. Pak přimhouřila oči a mně bylo jasný, že si právě něco USMYSLELA. Svět dospělých je plný pastí. Budu si muset dávat bacha – ale ne zas tak moc.

„V pořádku,“ řekl jsem. „Tak popojedeme.“

3.

Jak je tohle dlouho? Tři, nebo čtyři roky? Nevím, orientace v čase se mi dost zkomplikovala. Když jsem se toho fackového dne vracel domů, nerozuměl jsem ničemu kromě nového pocitu, že jistý základní mechanismus v mé hlavě tak dlouho nefungoval, až ho ten kripl mimoděk odpálil. Samozřejmě, jako člověka s alespoň průměrnou fantazií mě napadlo, jestli to souvisí s tím chlapem z lucidního snu, ale neměl jsem žádnou představu, jak by ta souvislost mohla vypadat; jak jsem řekl, fantazii mám jen průměrnou. Proměnlivý sen je tam a noha mě bolí tady. Můžu být sice tam i tady, ale mezi světy samotnými leží hranice. Sen je prostě sen, i ten lucidní. A taky na mě doléhalo pár dotěrnějších starostí: co se stane, až naše proplesknutá veverka dohopká domů a svěří se tatínkovi – což je nejspíš něco jako ekonomicky respektovaná osobnost, jejíž názory je třeba brát vážně. Takže události i postavy z lucidních výprav mi připadaly poněkud nereálné, i když doba zlomu i v téhle oblasti se vznášela jako zárodek v nekonečném žloutku příštích událostí, abych tak řekl. Nicméně se sny si už dávno nehraju tak dětinským způsobem jako tehdy, a navíc jsem si našel lepší a špinavější zábavu. Starám se o barák. Mohl bych si na to někoho najmout, mám teď víc prachů, než jsem kdy předpokládal, ale potřebuju držet v ruce sekačku a krumpáč. Večer piju sicilské víno, pokuřuju doutník a mívám chuť někomu rozbít hubu. Už jsem to tu párkrát udělal, takže mám konečně trochu respektu. Síla funguje, síla je dobrá, ne že ne. Přesně jak jsem předpokládal, jakmile jsem získal ten balík peněz, probudilo se ve mně hovado. Močím na kytky u plotu, a když jde kolem sousedka se svým trojspřežím hysterických fen, pokynu jí jednou rukou a druhou klidně oklepávám. A to jsem chodil do tanečních, soukal se do bílých rukaviček a roztřeseným hlasem se ptal panen s uhříky poprášenými pudrem jako dětské prdelky, jestli smím prosit. Kam se poděla moje plachost a zdvořilé úsměvy? Byl jsem jinoch a často si sahal na čelo, zatímco teď si poplácávám břicho.

Výhledy do krajiny mám ovšem velkolepé. Hory na obzoru a před nimi volný prostor s popelem mé matky. Zajímalo by mě, kam až se rozletěla tenkrát v tom větrném letním podvečeru, když jsme s otcem procházeli s urnou po jejích oblíbených místech. Vypouštěli jsme popelavé obláčky podle klíče oheň (zahradní ohniště), voda (rybník), země (místo, odkud pozorovala západy slunce) a vzduch (vánek nad loukou, kde cvičívala jógu). Vidíte, už tehdy jsem si zahrával s živly. A pak mě ty živly dostaly. Ale ještě předtím jsem to schytal od manželky a obludně probuzené paměti. A ze všeho nejdřív od zaměstnavatele, který střežení hranic už dávno vyměnil za sponzorské smlouvy, možnosti vylité z břehů a úzkost zasíťované doby.