dyž mě nominovali na místní prestižní literární cenu, napsal sem M. Svobodovi mailem tohle: „Martine, este Ti musim rict, ze oba kluci tj. Jiří Vích & Martin V. se vyjadrili na fb jako ze by Te chteli na tom pripadnym cteni jako moderatora! Jo a este ja Tobe chci pogratulovat k ty my nominaci, dyt je to Tvoje zasluha, a i uspech ne (podle toho jak to interpretujou lidi, mne na tom vecirku nakladatelství jedna zenska uz nevim kdo to byl dyz sme se vo ty nominaci bavili, najednou znicehonic rekla, hele, chapes ty vubec co ta tvoje nominace znamena…?, dyt ty to vubec nechapes! no tak asi ne, no, ale to je jen vodbocka), hele, ale ja mam presne tu schopnost nerict spravnou vec na spravnym miste a nejen to, dyt ja dycky i reknu nejakou totalni hovadinu jako na tom nakladatelským vecirku dyz sem Ti rek dyzs mi gratuloval k nominaci tak místo abych rek OK, ja gratuluju Tobě, tak sem řek, jo, dyť’s to poslal tem spravnejm lidem, a už jak sem to řek jako chápej tak sem věděl ze sem zas rek blbost, v podstatě něco, co sem říct nechtěl a vod ty chvíle mi to furt leží v hlavě no tak aspoň takhle se zpožděním & tímhle el. způsobem to nějak dávám do pořádku – jo a hele já sem mel este takovej zajimavej zážitek s V. Roubalem, tím význačným českým spisovatelem, protože já sem přisel na to čtení ve čtvrtek docela brzo a cekal sem tam s K. Vargasem a este s někým a ešte s tím klukem co čet se mnou v kat. próza, nepamatuju se jak se menuje ale ta jeho kniha se menuje oživlý, no a žvanili sme tam tak nezávazně a najednou tam vtrhne V. Roubal a K. vargas ho zavolá a řekne mu čau, hele, tady to je J. Pánek, co má tu nominaci, a V. Roubal přiskočí ke mně a podá mi ruku a chrlí ze sebe, no hele, clovece, teď sem zrovna v knihkupectví (nerek v jakým) cet tu tvoji knížku, přečet sem prvních 10 stran, a tam ti je takovýho smradu teda, to je jízda a toho smradu, toho tam je, to ti řeknu, a já sem mu rek: No, na prvních 10 stranách jo, tam je fak smradu hodně, maximálně, a V. Roubal už nic nerek a vyběh vocad, bylo to v ty místnosti čtecí dole, a mě jak to překvapilo & zaskočilo, tak sem si az se zpožděním uvědomil, ze to rek tak jako nenávistně a nasraně a i vztekle, a i ty vostatni si toho všimli a to rozpoutalo diskuzi a K. vargas rek, no, vono ho štve, ze ho nenominovali, a ja sem rek: No ja sem cekal ze ho za tu jeho významnou osobu nominujou, a ten kluk co taky cet rek: No, to sme čekali všichni, ale my za to nemůžem, že nenominovali, Ne, rek sem, to ne, a K. vargas rek: No, voni se tam přeli & dohadovali, v ty komisi tý ceny, rek sem: Hele, ale V. Roubal este tu nejprestižnější místní lit. cenu nedostal, ne? A K. Vargas řek: No, nedostal, byl jednou nominovanej hned v 1. ročníku za Denní dílo, ale předběh ho V. Holan s převozníkem, což je dost nepovedena knížka zrovna, podle mě, řek sem: Jo to sem čet, to je celý modrý a K. Vargas řek: Jo to je vono, je to modrá novela, no a s tou toho V. Roubala přeběh, a teď zas ta jeho Významná osoba, ten jeho nejnovější román, se tam nedostala, ale, čet’s to? ptal se mě, řek sem: Jo, a mně se to líbilo, ale asi za 14 dnů co sem to dočet mě úplně mimovolně napadlo, no jo, ale vo čem to vlastně bylo…? A nevěděl sem vodpověď, ale napadlo mě, že to je fuk, třeba tam tomu roubalovi vo to nešlo, aby to vo něčem bylo, je to hezká kniha, přečet sem jí s nadšením, je to takovej vohňostroj, kde jednotlivý epizody tý knihy roubalovým vypracovaným stylem a jazykem a expresivním vyjadřováním zazářej prudce a zhasnou a nezůstane po nich nic, jen hezkej zážitek a K. Vargas řek: No vono to nemá žádnej děj, proto voni v ty komisi tý lit. ceny to nenominovali, řek sem: No, mně se líbil ten jazyk a to že to byl takovej kaleidoskop historek, jedna za 2., a ten kluk co taky čet na čtení nominovanejch tý lit. ceny řek: No vono to ma x stránek a teď by to klidně mohlo mít dalších 200, že jo – a to sem teda zrovna nevěděl, co tim myslel, asi že by ta knizka tak mohla pokračovat donekonečna, ale to je jedno, a v duchu sem si řikal: OK, tak ten V. Roubal významnej českej spisovatel je taky jen člověk, tak je nasranej, že ho nenominovali, no, a připomnělo mi to, jak sme se jednou bavili vo tom, už nevím proč, jak věřit M. Kunderovi jeho knihy dyž to byl pravděpodobně komunistickej praskac, a eště jak mi předseda český výtvarný skupiny Okno ten slavnej českej malíř X. Pecka, řek na baru: Hovno, jako že Hrabal a poetika prostejch lidí, to byla jen ambicióznost toho člověka, toho B. Hrabala, nic víc, von chtěl jen vyniknout, votevřeně vo tom mluvil v hospodě u piva, když se vožral, seděl sem s ním u stolu, a teď ten V. Roubal je zas nasranej že ho nenominovali, což není teda jako bejt praskac, že jo, no jo, ale von je autor tý slavný, kultovní postkomunistický knihy Symbol, dyť ty spisovatelé do těch jejich knih dávaj to krásný, co v nich je, a to hnusný v nich zůstane, a to nejsou jen český spisovatelé, to sou úplně všichni, na celým světě, stačí na wikipedii přečíst si pár životopisů, no – kurňa to sem se rozkecal v tom mým mailu, ale co sem chtěl hlavně říct že jak do toho prostředí člověk jen nakoukne, tak vidí, že je to úplně stejný prostředí jako všude jinde, rozumíš, jakmile de někde vo prachy anebo slávu a popularitu, tj. ty nevýznamný věci, funguje to úplně stejně, co kdo řekne, kdo koho pomluví, kdo koho a co kde vodsoudí apod. kdo koho kde zná, kdo kde se s kým vožere a kdo s kým zapíchá no –“

a M. Svoboda, redaktor prestižního nakladatelství Argo & vodpovědnej redaktor mý nominovaný knížky, mi vodepsal tohle: „Tak hele, brouku, na rovinu: nic to neznamená, je to jenom jedna usraná česká literární cena, o kterou se zajímají jen insideři a fajnová Radka Slívová, i kdybys nakrásně vyhrál, tak si to, tj. tvou nominovanou knihu, kerý sem vodpovědnej redaktor, koupí tak o sto lidí víc, jinak nic, tak aby Ti to zas moc nevlezlo do hlavy, kapišto? Až napíšeš velký román, který rozbourá i lidi mimo obor, tak se začnem bavit, ja? Ale to bys musel na sobě začít makat, a ne huhlat a huhrat, že teď nevíš, co s tím. Ty jsi prostě stejný bambus a jeliman jako ten Tvůj hrdina. Nebo to můžu vyjádřit takhle: Pepo, napsal jsi úžasný text, všichni jsou z toho úplně u vytržení, ženy na večírcích si rvou rodidla a touží po tom, aby sis s nima dal panáka, máš před sebou skvělou budoucnost, porazils v nominacích Roubala, víš, co jsi vůbec dokázal? Neuvěřitelné! Sám si vyber, která verze platí. Mimochodem, tenhle mail, cos mi poslal, už je skoro povídka z prostředí literárních cen, to mě bavilo. Příští týden ten oběd s Janou, jo? M.“

„Jo,“ vodpověděl sem.

Ten koronavirus už nám byl potřeba

Ten koronavirus už nám byl potřeba! Nic jinýho už nás nemohlo zachránit!

V době karantény za 1) lidi se k sobě chovaj jak lidi, 2) neviděl sem na chodníku hovno vod tý doby, 3) moje sousedka mě poprvý po deseti letech pozdravila na chodbě!, 4) soused z devátýho mi podržel dveře, 5) celý město, tj. Praha, je tichý, nejsou tady žádný auta, mě normálně nebudí nikdo ráno v půl pátý startováním auta s následným túrováním motoru a pak motorů dodávek pod voknama paneláku, kde na veřejným parkovišti si parkujou dodávky podnikatelé, kdy na jednoho podnikatele (oficiální údaj z praha11.cz) připadnou tři dodávky a další auta, kdy buděj sta vobyvatel čtyř přilehlejch domů, což dělaj mý sousedi ze sedmýho a pátýho, a pak Ukrajinci z desátýho a z vedlejších vchodů, který teď za karantény ztratili práci, ne že bych jim to přál, maj v tý jejich zemi válku s Ruskem, hnusnym & zákeřnym, vo který v místních médiích se už v r. 2020 (jak málo času stačilo!) (šest let) nemluví, bo přestala bejt mediálně zajímavá, to je teď k. virus, a mě už pátej den ne že bolí v krku a trápí suchej kašel + vysoký horečky, ne, naopak, já se uzdravuju, mě nikdo poprvý, co pamatuju, málem nesrazil autem z kola na cestě do práce ani nevohrozil na křižovatce, kde mám přednost v jízdě… nikdo na mě neřval z votevřenýho vokýnka auta, že mě zabije, že sem mrtvej, protože jedu na kole a sem ten zasranej cyklista bez práva na život… V rádiu míň žvaněj než hrajou… Vořvávám si muziku (vím, že je to trestuhodný) (ale hraju v tý punkový kapele na basu) na plný koule a sousedi nic… chápou to… A sousedka mě poprvý od doby, co sem se nastěhoval do baráku, pozdravila… ne že by mi odpověděla na pozdrav, to ne, protože po tom, co mi na pozdrav neodpovídala, přestal jsem ji zdravit, sama mě pozdravila… A já si poprvý toho, tj. ozdravnýho celoplanetárního procesu, všim, když sem uviděl v únoru 2020 na netu satelitní fotky Wuhanu, kterej první na světě byl v karanténě, na BBC world news, jak se jim tam pročistil vzduch a smog zmizel… A teď Karlův most je prázdnej a tichej a bez ožralejch a řvoucích turistů a je možný si ho prohlídnout jakoby poprvý v životě, a i Malou Stranu a Staroměstský náměstí, a teď pozor vrchol, moje bejvalá přítelkyně mi po roce zatelefonovala a řekla mi: Pepíku, já se ti vomlouvám za to, co sem ti řekla v r. 2019 na jaře, že seš hlupák, když’s mi odmít z ekologickejch a etickejch důvodů posekat zahradu a účastnit se napouštění mýho bazénu a pak se v něm i koupat, a i vůbec jezdit na moji chalupu proto, že se ti to chalupaření hnusí, a pak sem na tebe eště řvala veřejně, že seš lúzr, když’s jednou neměl dost peněz na zaplacení v restauraci –

Odpověděl sem jí: Hele, to nemá cenu… sem jen chudej člověk a to’s věděla už tenkrát, a nedotklo se mě to…

Ale já sem šťastná, že se ti můžu vomluvit.

Aha, řek sem, a to musí nejdřív bejt karanténa a vypuknout pandemie a na světě bejt tolik lidí, aby se stali pro virus vhodným životním prostředím, protože zvířat, v kterejch žil předtím, už je málo a vymiraj, protože lidi zničili fatálně & nevratně jejich životní prostředí, a tak se ten virus musel naučit žít v lidech, aby přežil…

A ona vykřikla: Ježíši, Pepíku, co to kecáš? Ty seš cynickej, vždyť kolik lidí zrovna teď bojuje v nemocnicích po celým světě vo život…!

Řek sem: Já vím; ale zatímco vobyčejný lidi se chovaj jako lidi, kolik jinejch lidí zrovna teď, např. prominentních politiků a jinejch sociopatů, v tu samou chvíli využívá epidemie k tomu, aby si nakradlo ještě víc, jak se můžeš dočíst např. na seznam.cz, kde vodhalili úplatky pražskýho politika za zadání dezinfekce škol, tj. aby se děti nenakazily
k. virem, a další, např. viz kšefty s rouškama z Číny, koneckonců to můžeš vidět všude kolem, a jinej, jako např. ty, a i jiný, např. mý sousedi, se vomlouvaj a litujou, až dyž jim začne jít vo život…

A dodal sem, co sem tady řek hned na začátku textu…

A vona na mě křičela: Ach ano, tvůj cynickej & arogantní & ahumánní postoj sem mohla čekat. Ale tvůj pohled je nutně zúženej, ty idiote, protože seš asociál, nemáš rodinu, chlastáš a hraješ ještě pořád v tý šílený kapele anebo v nějaký jiný, což mě vždycky dohánělo k šílenství a žádala sem tě, abys s tím hned přestal, a nejsi vysoce inteligentní jako já, už se s tebou nikdy nebudu bavit a lituju, že sem tě kdy poznala, ty kreténe…

A vypnula bez rozloučení telefon.

Proto sem jí už nemoh říct, co sem jí eště chtěl říct, a to bylo, že i přesto, že se eště pořád raduju bláznivě z toho virovýho, celoplanetárního, ozdravnýho procesu, sem jím zároveň vyděšenej k smrti…

Tak jí to říkám teď.

Ráno v půl šesté

Všichni lidi bratry sou! zařval na mě soused vykloněnej z vokna v pět ráno a já sem venčil Astičku, tu moji pětiletou fenku.

Zíral sem na něj jak na magora! Jediný, co sem byl schopnej udělat, bylo: Co? He?

Řval na mě: Tak ne, prostě sousedův pes štěká v pět ráno pod voknama čtyř jedenáctipatrovejch paneláků, kde se to všude rozlejhá a budí cca tisíc lidí, a vochcává rohy a sloupy a stromy, kdy v dnešní době globálního sucha, kdy už skoro vůbec neprší a chodník vedoucí pod voknama baráku a pak uhejbající k lesu je dennodenně plnej louží psích chcanek, kdy každej pes se vychčije u každýho sloupu, jak se tam vychčije, chčijou tam pak všichni ostatní, jak si to značkujou, kde není co značkovat, ale voni pořád značkujou, a na asfaltovým chodníku vod časnýho rána a až do pozdních dopoledních hodin stojej louže a/nebo tečou proudy páchnoucích psích chcanek, který pozdějc ve dne vyschnou a utvořej na chodníku hnusně a ostře čpící fleky a šmouhy, a stromy sou tam vochcaný vod těch vašich psů, že votrávený chcankama chcípaj a musej mít spešl městskej trítment. Když v zimě, už dávno teda, kdy ještě bejval v zimě sníh a byl asi tejden a ležel na chodníku a kolem a za ten tejden byl tak zechcanej vod psů, že byl už skoro úplně nepřetržitě žlutej, jak přímo na chodníku, tak podél chodníku, a tak plnej psích hoven, že byl prošpikovanej černejma anebo hnědejma dírama jak řešeto, zatímco cca padesát metrů vod baráku začíná největší pražskej lesopark, tak ne, soused musí bejt kretén, tj. vy, nemůže bejt normální člověk ani v době covidový epidemie 2020, a musí venčit psa pod voknama a jeho vzteklým štěkotem, ustrašeným zároveň, nechat budit děcka.

A udělali pokus se zvířatama vč. psů, kdy vzali sto psů a dvě místnosti, z kterejch první byla prázdná a v druhý bylo žrádlo a člověk, a pes, puštěnej do chodby, se musel rozhodnout, do který místnosti nejdřív vleze, tak prozkoumal vobě místnosti, sežral žrádlo a po zbytek dne zůstal s člověkem, kterýho uznal za svýho pána… a tak to šlo asi třicet dnů a pes po pěti dnech už do místnosti č. 1 ani nenakouk, protože tam nic nebylo, a když do místnosti č. 1 dali větší žrádlo než do místnosti č. 2, ale nedali tam člověka, tak pes se nejdřív přesvědčil, esli v místnosti č. 2 je ještě pořád žrádlo, a to bylo, tak se pak vrátil do místnosti č. 1, rychle sežral žrádlo, pak se vrátil do místnosti č. 2 a taky sežral žrádlo a zůstal zas celej den s člověkem z místnosti č. 2. Tak to dělali pět dnů a pes po třech dnech se už nejdřív nepřesvědčoval, esli v místnosti č. 2 je eště pořád žrádlo, ale rovnou naběh do místnosti č. 1, sežral větší žrádlo, a pak teprve naběh do místnosti č. 2 a sežral menší žrádlo a po celej den zůstal s člověkem z místnosti č. 2 až do tý doby, kdy k velkýmu žrádlu v místnosti č. 1 dali člověka, jinýho než byl v místnosti č. 2, takže v obou místnostech byl člověk a teď, co pes, a pes nezaváhal ani na pikosekundu, přesvědčil se esli v místnosti č. 1 je velký žrádlo a vodběh do místnosti č. 2, kde sežral malý žrádlo a člověka, kterýho po víc jak měsíc uznával jako svýho pána, si ani nevšim a okamžitě naběh do místnosti č. 1, sežral velký žrádlo a celej den zůstal s člověkem z místnosti č. 1 a tak to šlo až do konce pokusu a člověka z místnosti č. 2 si už nikdy ani nevšim a to je ta vaše láska psů k člověku, kdy jde jen o výhodný přežití, kdy pes je evolučně nejúspěšnější zvíře moderní doby, kdy divoce žijící zvířata vymíraj a pes prosperuje díky soužití s člověkem.

Neposlouchal sem ho – copak je tohle možný, řvát takhle na člověka, majitele psa, zrovna ho venčícího, jak vůl v pět ráno?

Není, a přece – jak vidíte (jak vám to tady jasně dokumentuju) – je.

Ale já (šel sem dál) sem si neřek, panebože, to je debil! Ne, neřek, protože miluju psy, a proto miluju zvířata, a proto miluju lidi, jak každej (slušnej člověk) ví.

Zvolna sem mimochodem došel k zaparkovanejm autům pod barákem a uviděl mezi nesčíslnejma dalšíma mý; řek sem si: Nastartuju to mý supr čtyřicet let starý volvo, dýzláka s vymláceným motorem, kerýho pečlivě parkuju pod voknama baráku, abych na něj viděl z voken bytu, a nemůžu s ním vodjet, protože by mi zabrali místo, kdy za barákem je velký parkoviště, na kterým je dycky místo k parkování a kde bych nikoho hlukem nevobtěžoval, ale tam parkovat nebudu, protože tam bych na mý auto z mejch voken neviděl, a co kdyby mi ho chtěl někdo šlohnout…? A trochu teď protúruju motor v pět ráno, aby se prohřál, když nikam nejezdím, a TV si pustím taky pěkně nahlas, až to pěkně protúruju, ať řve na celej barák, hlavně teď v létě z dokořán otevřenejch voken, co mě má co nějakej kretén votravovat, ať de do píči a chcípne na koronavirus, eště že ho tady máme a že na takový hajzly, jako je můj soused, konečně taky něco našli, a dojde na ně.