06_poezie
Vicente Araguas

I bez věcí ruce nadále existují

Na toho, kdo se do řeky
ponoří
čekají polibky nebo
říční sláva rámovaná břehy.

Beletrie – Poezie
Z čísla 20/2022

Variace vlka samotáře

Na čas jsem se vzdal – no time
to apologize – zvyků
vlka samotáře.
Obul jsem si znovu Odysseovy
sandály a s větrem v plachtách se vydal hledat
své vlastní dobro.
Vlčí samota už má dost mlhy
a ví, jak zaklepat
u dveří zvoucích dál.
Kéž je cesta příznivá těm,
kdo vyplouvají beze strachu,
v nepředvídatelnosti štěstí,
které zve odvážlivce k cestě.

 

Zpět k Brahmsovi

S pocitem námořníka,
který se vrací do přístavu
a nachází sloupy i úvazníky
tam, kde je zanechal,
nebo s pocitem toho,
kdo miluje a začíná s takovým spěchem,
znovu a znovu
jako uherský tanec,
vracím se k Brahmsovi,
když padá noc, já, který trávil
celý život balením
kufru. Umírám smíchy,
další způsob, jak umřít,
ale raději s Brahmsem.
A se způsoby
toho židovského holiče,
který mě jednou ráno oholí
s uherským tancem do kroku
a já si přitom budu namáčet
do vína chléb.

 

Lesní roh v dálce a slunce v oknech

Jako ten, kdo přenechal smutek
květinám, aby zahnal
svůj vlastní a čeká
na volání hlasu,
které dosud nepřichází,
naslouchám lesnímu rohu z nesmírné dálky,
tak melancholickému, tak přemosťujícímu,
protínajícímu moře gestem slunce
v oknech,
nyní i v okamžiku,
kdy zvedám oči k obloze
a rukama si cloním výhled.

 

Konečně mys (Dobré naděje)

Náhodně jsem vkládal do mapy
březnový vítr,
nejjemnější déšť, jenž jsem si dokázal
představit, srdce velké jak hvězdy za noci,
která dobře zná svou krásu,
neboť milovat je dosud
článkem víry. To všechno
vstupuje náhodně do mapy,
to všechno, co jsem si dokázal představit
na mapě města, které obýváš,
labyrintu, kterým procházím, laskán
březnovým větrem.

 

Říční úžas

Řeky oplývají
způsoby a talentem,
užaslými břehy s olšemi,
aby nepřestalo nic
z toho, co se děje.
Žádný sen není nemožný,
jen je třeba snít,
z jedné strany na druhou
je to jen kousek,
když nadšenému plavci
krouží hvězdy v hrudi.
Na toho, kdo se do řeky
ponoří,
čekají polibky nebo
říční sláva rámovaná břehy.

 

Srdce má svá tajemství

A jen rozum chápe
ohnivou radost jiskřící dole,
tam dole, v nádvoří
světel, kde něžnost
hledá samu sebe, jako to činí
plavec ve chvíli,
kdy dosáhne břehu, v okamžiku,
kdy se dotkne kamenů, kotvy a stříbra,
a okřídlené město
je mu odměnou a kdo se v něm ocitá,
nachází
světlo přístavu,
útočiště v případě bouře
a srdce, to opuštěné
místo, je náhle rezavou veverkou
v bludišti jedlí.

 

S písmeny K a V

Strávil jsem noc v zaječí nespavosti, s pohledem upřeným do černého světla lampy, která vydává zvuky. Čekal jsem na tvůj tichý hlas, na ten zázrak, na poklad utajený jako jablka v plavčíkově sudu. Mé srdce, tlumený zvuk kontrabasových strun, se sladilo s tvým. Mé ruce na tvém těle, tvé na mém, tichá hudba dvou těl, která se milují. Můj jazyk, tak hluboko v průrvě úžasu, laskal s něžností plamene to místo, které se mění na diamant. Tvůj prosakoval chutí tam, kde opuštěnost bolí nejvíce, a kde tě čekám, tak vysoko, dokud nedosáhneš svého. Dnes se probouzíme jeden na druhém, oba v jediném oblaku. Ovčí rouno zakrývá severozápad od mého cestujícího srdce až ke středu kontinentu zmítaného krizí. Natahuji se k tobě, naslouchám tvé křeči, prožívám tu svou, s tebou v řece úžasu. V řece s písmeny K a V, která se nikdy nevzdá. V řece dvou, kteří se milují nezměrnou láskou, neboť se už poznali. Stačí skok, sotva pouhý pohyb, a stanou se jedním, dvě navzájem propletená těla, dvoje zmatená ústa a dole, v nádvoří světel, uvnitř, tak hluboko, až se výkřik promění v krystal. Jak říci miluji tě, když ty to právě říkáš? Žena a muž, kteří nezapomínají ani na jediné slovo, kteří ani jedinou mezeru, jediné pohlazení nevystaví zapomnění.

 

Ach, věci!

I bez věcí ruce
nadále existují.
Analyzují doteky,
očichávají propasti,
pozorují to vzdálené,
jako by to bylo blízko.
Věci jsou nicméně
alibi a útočištěm,
výmluvou pro ruce
při jejich utajované činnosti.
Věci a ruce,
malí bohové.
Ruce a věci:
v takovém tichu při veškeré práci světa,
zatímco oni dva se zvěčňují.

 

Řeka se nezastavuje

V dálce se objevuje moře
a dochází k překreslování map
a letadla bzučí
jako šicí stroje
a vody už nepřijímají
ryby ani cestující
a cyklisté se bojí,
že ztratí kontrolu.
Řeky nadále plynou;
a školáci jsou tak roztomilí,
jablko tak lesklé,
svatojánský oheň tak nečekaný.

 

Variace na ticho

Ticho nebolí,
když je osamělým
padáním sněhu,
bílou zdí, kočkou
vyhřívající se pod motorem
auta, četbou
veršů v časech zkázy, umlklým
domem, v němž dřevo
nezaskřípe, chlad nezapraská,
ani není slyšet kroky
na měkkém koberci.
Bolí však tehdy, pokud se nevrací tvůj hlas,
a řeka snů se pak noří do smutku,
když tvůj hlas zaniká
v němé křeči.

Přeložila Klára Goldstein, foto Álex Villanueva

Chviličku.
Načítá se.
  • Vicente Araguas

    (1950, Xuvia-Neda) je básník, prozaik, překladatel, literární vědec, publicista, literární kritik a hudebník. V závěru 60. let spoluzakládal hnutí nové protestní galicijské písně a nahrál několik alb. Tématu protestní písně se věnuje ...
    Profil

Souvisí