JABLEČNÝ CYKLUS

kří-žaly

tvá víčka jsou sušené plátky rudých jablek
křížaly už babička suší na topení
obraz měkkých plodů
na moderním radiátoru
ovoce z Ráje
na konformitě světa
dříve pro odložení tíhy na očních bulvách

byla půvabnější místa

Poslední přesnídávka

matka dala dítěti jablkové pyré
v sáčku
ale ještě předtím
z něj sama začala sosat
asi aby ho naučila
jak být motýlem

* * *

v pokožce z hlíny se rodíš
a do ní padáš

hlídám tě
ve svých dlaních
a vím
minulost mě dokazuje
návrat obměkčuje
popírat dojetí mě neláká
vidím v tobě mýtus

do pokožky z hlíny
padám
a rodím se

a ty přihlížíš
tajně
že někdy zapomenu
jak se ve mně kutálíš
tvůj tvar vyrábí mou              intuici

z tvé pokožky
padá mi hlína do dlaní
pak
vidím v sobě mýtus
v tobě si vyzvedávám vzpomínku
z dob mého předporozumění

a procházím se po tvých zádech
nasávám tvou studenost
nasávám tvůj stud
jsme oba zbaveni zázemí
které drtilo žebra
ale tím
tlačilo na srdce

v ruce je rod
hlínou vyrytý – podej mi ji

jak dlouho se děješ
a jak krátce přetrváváš
z kabátu sypu tvou starou podobu

nedočkavě balancuju
na lávce mezi
až zase najdu tě
utřu si tebou slzy
v té chvíli ve mně zahlédneš dítě
které se bojí vyrůst

                              (kaštan)

asi jako když
zmizí rozpory a
zemětřesení je klidné
když voním ke kalužím plným
léta
teplá noc pokrčuje ramena
nad starou vanou
chvílemi zastavení pro chvíli
máminou pěšinkou ve vlasech
asi
činžák poslouchá fráze nedospělých
cuká mu v koutku když ho hladí cigaretou
ale stále toho ustojí víc
a jako když
odchází muži
příliš brzy
jako sklizeň jablek koncem srpna
a když
je ještě slyšet světlo
a z úst je vidět smutek
možná se mi ho povede umýt
ženským mýdlem
co voní tak nepravdivě
kdyby se mi chtělo
asi, jako když
se únava zažaluje
rukou po ledové šíji

* * *

svou Nemesis léčím mátou
jejími listy zakrývám nahotu
nejvyšším bodem není smrt
ale dosažení identity

od světa žádám potvrzení
svého sebepotvrzení
prosím zaškrtni mě v kolonce
prosím škrtni sirkou
a zapal mi srdce
ať nestudím se
nestydím se
nejsem žena
jsem spíš žínka
nasávám špínu a chaos světa
ty mě ždímeš
a to je moje každodenní volba
ležím v loužích na podlaze
před všemi zraky
potopa

nejsi muž
spíše maso
na pultu ohrožení
kousají do tebe
jako do jablka sváru
v jícnu klíčí jadérka
čekáš až vyroste
strom

nejsem člověk
jsem spíš subjekt
místo Bohu
zpovídám se v textu
ve strachu z přímého sebeoslovení
vedu monolog v druhé osobě
léčím mátu,
ticho

neváháš

dobro i zlo sedí na stejné misce vah
slovo
nevážíš

smyj
dvě rovné čáry mezi
intimitou a politikou
univerzálností a náboženstvím
umyj si ruce

chtěla bych být podobenstvím evangelia

nejsi Mistr
a já nejsem Markétka

půlení

den je v područí
a je na mně jaké ruce zvolím
podávám se tobě
ale stisk je už jen společenský zvyk
a já to stále nevidím
do očí mi teče špinavá řeka
po žehlení košil
pravidelně překládám i své plíce
zatížené slovesy

ty se pohybuješ v jiných vodách
tvůj dech se stal kouřem
v dlaních máš díry
místo prádla překládám tvá slova
do shovívavější podoby
někdy je zcela zaměňuji
usínám s přáním ovládat tvou intuici

odpouštím
odpouštím
s nehybnou tváří
odpustím ti i mou vraždu

ty pohodlně pluješ
pluješ
hřeješ
a rozpouštíš máslo

měl by ses někdy porozhlédnout
v zhýčkanosti
abys poznal
jak voníš