Tajná policie ji tedy našla. Amal ví, že teď musí jednat rychle. Vícero jejích kamarádů už bylo zatčeno, jiní dostali předvolání k několikadenním výslechům. Ví, že musí okamžitě buď opustit zemi nebo najít někoho, kde se za ni u režimu zaručí. Někdo takový je ovšem drahý a těžko se hledá.

Jede do kanceláře za otcem, který vede stavební firmu. Váží si svého postu a své kanceláře, která se nachází v drahé části Damašku. Ale nejraději se vydává na lov nových prestižních zakázek, pročež jej děti vídali už jen velmi málo – alespoň on takto svoji neustálou nepřítomnost vysvětloval. V klimatizovaných a sluncem zaplavených místnostech, které vyzařují spíše luxus než eleganci, odnedávna visí portrét Bašára al-Asada. Velkoformátová fotografie v těžkém mahagonovém rámu. Amal ten obraz dlouho pozoruje. Když jí otec položí ruku na záda, trhne sebou. Je cítit doutníky a dezinfekcí.

„Myslela jsem, že fotky v kanceláři tě jen rozptylují?“ zeptá se Amal a dodá: „Nebo alespoň jsi to říkal ohledně toho, proč v ní nevisí naše fotky.“

„Tohle je něco jinýho,“ řekne Bassel chladně a dá Amal ruku na rameno. „Seš tu jen náhodou?“

„Mám problém.“

Pozvedne obočí a potom se tiše zeptá rusky: „Jde o něco, co bychom měli raději probrat raději venku?“

Amal Bassela od Světlanina zmizení neslyšela mluvit rusky, teď vidí, jak znejistěl a snaží se číst v jeho tváři. Bassel ji vede ven.

Společně jdou dolů ke garáži a posadí se do jeho vozu. Zapne rádio a vyzve Amal, ať hovoří. Nadechne se a vypráví o těch telefonátech.

„Předvolají si tě,“ řekne Bassel.

„Já vím,“ řekne Amal.

Pár dnů na to Bassel sehnal vysoce postaveného vládního úředníka, s nímž studoval v Moskvě. Za velkorysou sumu má v případě Amalina předvolání sehnat příslušníka tajné služby, který se postará o to, že se Amal nic nestane.

Týden nato Amal skutečně dostane na svůj nový telefon s předplacenou kartou zprávu od neznámého čísla, v níž ji vyzývají se dalšího dne ráno dostavit na ústředí bezpečnostních služeb vojenského letectva. Ještě toho stejného dnes Bassel tomu úředníkovi předá pořádně naditou obálku a dostane za to příslib, že Amal nebude zatčena.

Ústředí je v Damašku známé pod přezdívkou „Holocaust“. Tajných služeb existuje vícero a každá má alespoň jedno sídlo v každé části města a každé sebemenší vesnici této země.

U vchodu byla zřízena silniční zábrana. Tank, na němž vlaje malá syrská vlajka, a několik policejních vozů střeží budovu. Malý dvůr před ní je vybetonovaný, vysoké zdi jsou obehnané ostnatým drátem. Všude stojí maskované hlídky s kulometem připraveným střílet a pár muži v šedých oblecích, kteří mají pistole na volno připnuté k bokům a jsou nepřehlédnutelné.

Mladý voják vede Amal a jejího přímluvce nekonečnou chodbou se zvlněnými koberci a zažloutlými tapetami. Na stěnách visí ten stále-stejný portrét Bašára al-Asada. Voják jde tak rychle před nimi, že Amal se musí zasnažit, aby s ním držela tempo, aniž by šla lehkým poklusem.

Nakonec se zastaví před masivními železnými dveřmi. Když je poměrně namáhavě otevře, hlasitě zavržou. V generálově kanceláři, kde moc dosahuje svého zenitu, vládne hrobové ticho. V polstrování se uhnízdil nepříjemný zápach. Tady fotografie prezidenta nevisí, ani za masivním psacím stolem generála, který si nyní poprvé odkašle. Právě v tomto okamžiku Amal pocítí nezkrotné nutkání jít na toaletu. Po generálově gestu, které je pro ni nejasné, přímluvce místnost zase opouští.

„Bylas na demonstraci u libyjské ambasády?“ zeptá se generál bez jakéhokoli úvodu přes svůj mocný knír. Stojí hodně rozkročeně, s vystrčeným břichem, a lačně potáhne z doutníku. Kouř se v té malé místnosti rychle rozptýlil.

Amal najednou pomyslí na to, jak její matka vždycky tvrdila, že podle velikosti kníru lze poznat, kolik ran má ten muž pro svoji ženu přichystaných.

„Ano, byla,“ odpoví Amal.

„A proč?“ Putuje svým pohledem až k jejím dlouhým prstům, na kterých nemá ani zásnubní ani snubní prsten. „Udělal ti Kaddáfí něco?“

„Myslela jsem, že je schválená.“

„Kdo ti dovolil myslet?“ Generál se jí teď dívá zpříma do očí a Amal se pokouší jeho pohledu čelit. „Jak jsi přišla na to, že by ta demonstrace mohla být schválená?“

„Protože na facebooku se svolávalo tolik lidí. Myslela jsem si, že tím pádem to vůbec nemůže být ilegální.“

„No dobrá, člověk se může i zmýlit. To bych ti neměl za zlé. Co se stalo potom?“

„Demonstrace byla rozpuštěná,“ řekne Amal a tiskne stehna k sobě.

„No a?“

„Šla jsem domů.“

„Ale předtím jsi byla ještě na nějaké jiné demonstraci, že?“ Generál na její odpověď vůbec nečekal, otevřel svůj staromódní notebook na svém psacím stole a přehrál na něm video, na kterém jasně znatelně držela transparent a zpívala revoluční píseň. Generál něčím připomínal hroznýše královského.

„Zabloudilas cestou domů?“

„Šla jsem z jiné demošky a náhodou jsem uviděla tuhle. Byla na mojí cestě domů.“ Amal trhne rameny a snaží se svůj hlas osvobodit od jakýchkoli emocí.

„Aha.“ Generál pozdvihne obočí a beze slov přehraje ještě dvě videa, na kterých Amal demonstruje.

Amal mlčí a generál taky. Jeho tvář je od její vzdálená jen několik centimetrů. Oči má podlité krví a brada se mu třese. Amal má pocit, že po místě, které se třese, brzy potečou sliny. Cítí doutník a jeho vodu po holení, která se musí skládat z kombinace těžkých dřevitých tónů a levného alkoholu, a kromě toho cítí vodku. Po chvíli řekne: „Holka, jedno musíš pochopit. My odsud neodejdeme, ani kdyby odešel Bašár. My zůstaneme. Navždycky. A když to musí být, tak nejen vás, ale celou zemi spálíme. A teď už běž, a řekni svých kámošům, že školka nic nepřinese a že my zůstaneme. Navždycky.“

Zase se uklidní a poznamená si něco velkým, dětským písmem na lesklý papír s hlavičkou Arabské republiky Sýrie, oddělení bezpečnostních sil vojenského letectva. Potom Amal propustí. Teď je na ni vedený spis.

—

Přijdou v noci. Amal slyší, jak se otevřou dveře od bytu, ale myslí si, že je to součást jejího snu, otočí se na druhou stranu a zase usne. V příštím okamžiku je úplně probuzená. Probudí Jusefa, který pokojně spí vedle ní, a nechává ho šplhat do malého schovaného meziposchodí, někdejší spižírny, vstup do ní je schovaný pod kobercem. Kvůli pašování léků Jusef nyní figuruje na režimním seznamu smrti, alespoň Luna tvrdí, že to vypátrala přes svého otce.

V minutě, kterou potřebovali k tomu, aby vystoupali po úzkých schodech u nich v domě, si Amal maluje, o co by dnes mohla přijít: svůj byt, peníze, šperky, zuby, svou důstojnost, svoji svobodu, svůj život. Rozhodne se, že už nebude vůbec myslet nebo cítit. Není smutná. Nepociťuje úzkost. Nezuří. Už v ní nejsou žádné pocity. Schody vržou. Mají masky, je jich šest a mají s sebou baterky. Světlo baterek putuje po podlaze, potom po posteli a nakonec po jejím těle. Teprve teď si Amal všimne, že proud je vypnutý.

Někdo rukou stiskne Amalina ústa, až ucítí pach jeho nikotinových prstů. Zatímco ostatní rozebírají její byt: dva prohrabávají obývák, jiný ložnici a dva další, kteří působí jako vyžilí řezníci, kuchyň. Počínají si důrazně hlasitě, cpou její počítač, její telefon, scénáře a všechno psané rukou do modrých pytlů. Berou knihy z regálů, rozbíjejí porcelán, prohrabávají skříně, rozřezávají čalouněný nábytek a obrazy. Přece jen jí dovolili už vstát a obléct se.

„Máte hlad? Chcete něco k jídlu?“ zeptá se Amal lupiče, který vypadá, jako by měl velení. Podívá se mu do zarudlých očí, které působí odtrženě, a cítí, že ten muž je úplně opilý. Táhne svůj alkoholový dech za sebou celým domem jako malé dítě kačenku.

Souhlasně zvedne pravou ruku a Amal mu připraví perskou omeletu, do které přidá čerstvé bylinky, které jí rostou v kuchyni, a taky hodně projímadla, které má v horní poličce linky, smaží ji na másle a obrací holýma rukama.

Tajní zůstanou čtyři hodiny, kdy snědí a vypijou všechno, co najdou u Amal v bytě. Už po půl hodině přestanou hledat revolucionáře, místo toho snášejí elektrické přístroje, porcelán, který ještě nerozbili, hodnotné ceny všeho druhu a lup si mezi sebou rozdělují. Jakmile někdo najde nějaký kus, který se mu zamlouvá, volá nahlas jméno nějakého člena rodiny, kterému by tento kus od nynějška měl patřit: „pro Mohameda“, „pro malýho Aliho“, „pro Marvana“, „pro Fatimu, moji hvězdu“ nebo „Hibu, aby se mnou konečně zase spala“. Září jim tváře. Jeden si dá do kapsy bundy Amalin perlový náhrdelník a Amal se cítí nahá a vydaná napospas. Momentálně už si natolik udělali pohodlí, že si sundali masky.

Když už se chystají odejít, jeden obzvlášť ošklivý příslušník tajné služby se zarazí a jde k Amal. Chytí ji za pravý loket, hrubě ji táhne doprostřed kuchyně a potom ji od sebe odmrští. Dopadne na zem, spadne na zápěstí, které jí nyní pulsuje a otéká bolestí.

„Už jsme tě někdy zatkli?“ ptá se tak nahlas, až ho slyší každý v místnosti.

„Ne.“

„Nahlas, neslyším tě!“

„Ne,“ opakuje Amal hlasitě.

„Už jsme někdy zatkli tvého otce, matku, bratra?“

„Ne.“

„Proč tedy potom žádáš svobodu? Víš vůbec, co to je?“

„Ne,“ řekne Amal a dodá ještě tiché „ještě ne“. Zvedá se jí žaludek.

Potom poručí: „Zítra brzy ráno máš schůzku. Buď tam v devět.“ Není nutné specifikovat kde.

Než odejdou, zanechají na stěně obýváku nejistým, načmáraným písmem obrovské graffito: Bašár je náš Bůh.

Amal vyčkává, až bílý Opel Kombi zmizí, a potom jde nahoru, kde Jusefa najde brečícího a přikrčeného. Pohladí ho po hlavě, přestože v tomto okamžiku k němu už nic necítí.

„Pojď, uvařím ti čaj,“ řekne a přestane ho hladit.

Jusef jde za ní do kuchyně. Neuklízejí, ale sedí celé hodiny vedle sebe, vyprávějí si navzájem intimnosti, šeptají a smějí se spolu. Oba mají skrčená kolena a hlavy si podpírají rukama. Vedle nich stojí flaška koňaku, kterou tajné služby nenašli. Občas k nim pronikne hlas kolemjdoucích. Pijí střídavě, neboť láhev je moc velká.