Už po půl hodině přestanou hledat revolucionáře, místo toho snášejí elektrické přístroje, porcelán, který ještě nerozbili, hodnotné ceny všeho druhu a lup si mezi sebou rozdělují. Jakmile někdo najde nějaký kus, který se mu zamlouvá, volá nahlas jméno nějakého člena rodiny, kterému by tento kus od nynějška měl patřit: „pro Mohameda“, „pro malýho Aliho“, „pro Marvana“, „pro Fatimu, moji hvězdu“ nebo „Hibu, aby se mnou konečně zase spala“.
(1984, Baku). Když jí bylo jedenáct, odešla její rusko-židovská rodina z válkou poznamenaného Ázerbájdžánu do Německa. Olga Grjasnowa vyrůstala ve Frankfurtu nad Mohanem, studovala slavistiku a dějiny umění v Göttingenu, absolvovala Literární institut v Lipsku, několik semestrů strávila na univerzitě ve Varšavě a na moskevském Institutu Maxima Gorkého, v Izraeli či na Freie Universität Berlin, kde studovala také taneční vědu. Knižně debutovala v osmadvaceti letech knihou Der Russe ist einer, der Birken liebt (Rus je ten, kdo miluje břízy), jež se v Německu stala událostí desetiletí. V českém překladu Terezy Semotamové vyšla v nakladatelství @Větrné mlýny. „Když cítím, že mě něco užírá, začnu psát. Bylo to ale překvapení, vůbec jsem nedoufala, že z toho může být kniha. Text byl součástí mojí bakalářské práce. Pak jej četla spousta lidí, přišli redaktoři a román vyšel. Měla jsem štěstí,“ poznamenala autorka k prvotině, která ji vystřelila ke hvězdám. O dva roky později vydala Grjasnowa román Die juristische Unschärfe einer Ehe (Právní neurčitost manželství). Její třetí a zatím poslední kniha Gott ist nicht schüchtern (Bůh není nesmělý) vyšla v roce 2017 a pojednává o příběhu dvou mladých Syřanů. Amal a Hammoudi jsou mladí, krásní, privilegovaní a věří v revoluci ve své zemi. O vše ale přijdou, musí bojovat o přežití a uprchnout. Je to zdrcující a nezapomenutelná kniha, dokument naší doby. Romány Olgy Grjasnowy nám stále znovu připomínají, že neexistuje pouze jeden svět před našimi dveřmi, nýbrž že existuje mnoho světů, které stojí za to poznávat.