U popelníku před vchodem do kavárny postává starší muž se ženou.
Muž je menší, v saku, má autoritativní, chraplavý a hluboký hlas.
Kdyby neměl pleš, vypadal by trochu jako Humprey Bogart. Mezi
prostředníkem a prsteníkem pravé ruky drží zapálenou cigaretu,
prsty má natažené, když mluví, rukou seká do vzduchu. Ženě je tak
kolem pětatřiceti, má krásný obličej, je ve večerních šatech.
„No to máš z toho, že se s nima tak mažeš, nemaž se s nima tak! Když
ti někdo pošle nějakou takovou sračku, tak mu máš říct, strč si to
někam a už nepiš. Ty lidi to potřebujou, víš, kolik je grafomanů?“
„No jo, já jsem teďka někomu něco odmítla a víš, co mi napsal?“ Žena se
zasměje. „Napsal mi: Milá paní, k vaší poezii se nebudu vyjadřovat.
A k vašemu životopisu už vůbec. Chápeš to? Co je mu do mýho
životopisu?“
„Vůbec to neřeš.“ Řekne muž. “Přečti si z toho rukopisu první větu
a když se ti nebude líbit, tak to prostě zahoď. Já jsem to dělal přesně
takhle. První věta blbá?“ Hodí rukou.
„Frc – a šlo to ze stolu. Já se s tebou nebudu zdržovat, grafomane jeden. Takhle to dělá zkušenej vydavatel.“
Připojí se k nim vysoký mladý muž.
„No ahóóój, jak se máš, co děláš?“ Řekne žena.
„Píšu.“ Řekne klidně muž.
„Píšu, píííííííšu, píííííííšu,“ řekne Humprey, podivně při tom zakroutí
ústy a jeho hlas je měkký a protivně mazlavý, jako by chtěl napodobit
mluvu homosexuála. „A co píšeš? Nějaký básničky?“
„Povídky.“
„A má to tvoje psaní nožičky?“
„Jaký nožičky?“
„Proč by psaní nemohlo mít nožičky? Zapoj trochu básnický
představivosti, ne?“
„To nemám.“
„No tak to tě lituju.“
Připojí se k nim další muž.
„A co ty děláš?“
„Píšu něco.“
„Ježíši, je tady někdo, kdo něco nepíše?“ Humprey zalomí rukama.
„Něco vám řeknu, pánové a dámo. Literatura je mrtvá, mrtvá a vždycky
byla! Já jsem pro život. Třeba ráno já snídám se sýkorkama, mám před
oknem bez, ten je teď obsypaný těma zrníčkama a na něm je každý ráno
hejno sýkorek. Dokázal by tohle někdo napsat?“
„Ale já si myslím, že je přece jenom několik básníků, kteří by to dokázali.“
„Jo? Současný český básníci? A který? Jmenuj.“
„Třeba Petr Hruška.“
„Hruška? Neznám. Já mám rád Godfrieda Benna. Co já s hruškama.“
„No je to váš názor. Já si myslím něco jinýho.“
„Nahlodán, ale neohlodán.“ Podívá se na něj Humprey. „Nahlodán,
ale neohlodán…“ Opakuje zamyšleně. „To je dobrý, to si zapíšu.
Z toho by mohlo být haiku.“
Ze dveří kavárny bázlivě vyjde menší člověk. V ruce drží nezapálenou
cigaretu.
„No nazdar básníku, kam ses ztratil?“ Řekne Humprey.
Člověk vyděšeně vypískne, upustí cigaretu a vběhne zase do kavárny.
„No kam jdeš? Ještě jsem s tebou neskončil!“ Vykřikne Humprey.
„Vy ale obvykle nejste takový, že?“ Řekne mladý vysoký muž.
„Jenom když se napijete, že ano?“
Humprey nad ním mávne rukou.
Zatímco Humprey ještě kouří, ostatní se vrací do kavárny. Když
sestupují po schodech do sálu, mladý muž se zeptá oné ženy.
„Prosim tě, co ten člověk dělá?“
„Co dělá teď nevím. Ale v devadesátých letech míval slavný
nakladatelství. Vydal tam spoustu hodnotný literatury.“
„Tak to je asi za vodou, ne?“
„Za vodou?“ Uchechtne se žena. .„Do smrti ty dluhy nesplatí…“