Dveře cel se na Pankráci otevírají rázně a hlučně. Železný kolík, který je zajišťuje zvenčí, narazí na oplechování, zámek zarachotí a ve vchodu se vzápětí objeví postava v uniformě. Když se dveře toho dne rozletí, vězeň vyskočí a vykřikne své číslo. Až dosud by na tom všem nebylo nic divného. Dozorce, který vstoupí do cely, se ale tváří zvláštně. Má napjatý výraz – vězňovi se zdá, že dokonce pobledl. Je to Kolínský, Němec v esesácké uniformě, který dokonale mluví česky. Teď ale vztahuje ruku před sebe, jako by chtěl vězně umlčet. Ten na něj nechápavě zírá.

Dozorce si rychle rozepne šedozelenou uniformu a sáhne si kamsi pod blůzu. Vytáhne jakési papírky. Absurdita situace se stupňuje. Takhle se přece pošta nerozděluje.

„Schovej to tady a nikomu ani muk,“ poručí dozorce tou svou bezchybnou češtinou, která na vězně vždy zapůsobí úplně jinak než němčina ostatních dozorců. Trochu proti své vůli v ní cítí něco blízkého, důvěrně známého. Tentokrát si to vězeň nemusí vymlouvat. V dozorcově hlase je nejistota – a prosba.

Dozorce se otočí a doslova vyběhne z cely – dveře za ním s prásknutím zapadnou do rámu. Rána ještě nedozní, když vězňovo vycvičené ucho zaslechne nečekaný hluk. Ve vězeňském tichu mají všechny zvuky své místo, protože se většinou pravidelně opakují. Teď je slyšet dupání rychle kráčejících bot a vykřikované povely, které obvyklému provozu neodpovídají. Vězeň uslyší, že nedaleko od jeho cely se kdosi hlásí – a kupodivu zaslechne i jméno.

Kolínský?

Takže tentokrát jdou po dozorcích? Důvod, proč se na poličce objevila obálka, se tím poněkud objasňuje. Ne zcela. Vězeň uchopí lístky a zamyslí se, kam je ukrýt. Postel je podle předpisu sklopená ke zdi. Slamník je postavený ke stěně, přikrývka složená. Při šťáře by letěla na zem jako první, slamník hned za ní. Nezbývá než použít jedinou možnou skrýš – pod uvolněným prknem u zdi, k níž je jeho postel přistavená.

Vsune papírky do skrýše, která obsahuje dva cigaretové nedopalky, utržené škrtátko z krabičky sirek a tři zápalky. Vrátí prkno zpátky a ucítí zápach, který vydává ošlapané borovicové dřevo, mnohokrát narychlo myté vězni, když jim do cely strčí kbelík a hadr.

Rozhlíží se, uklidňuje se. Všechno je jako obvykle. Řev zvenčí nabývá pravidelnosti; je slyšet důrazným hlasem kladené otázky a tišší odpovědi. Vězeň si vyhodnotí, že Němci jen tak zkoušejí pouštět hrůzu. Jinak by šli najisto a řvaním by se nezdržovali. Kolínský je vlastně taky Němec, napadne ho ještě.

Rychle si klekne a papírky znovu vytáhne. Vkleče zaváhá, zatímco hladí papír mezi prsty. Zaposlouchá se, dokud se neujistí, že hluk na chodbě se vzdaluje. Pak začne číst.

Očekává nejspíš dopis, který se Kolínský uvolil vynést nějakému vězni ven. Nechápavě se proto dívá na ty kousky papíru. Chybí na nich oslovení, zato rukopis je nějaký povědomý… Přelétne prvních několik slov, rychle se začte. Neuvěřitelné. Někdo se rozepisuje o věznění, asi nějaký vězeň… a pak zahlédne to jméno. Má pocit, jako by se podíval do prudkého světla. Hlava se mu trochu zatočí. Znovu pohlédne na papírek. Je to tam. „Klecan zklamal. Klecan mluvil.“ Ještě jednou si papírek čte, zuřivě hltá text, který klade odpor – není žádný velký čtenář, navíc ho okamžitě napadlo, kdo je autorem, zvažuje pravděpodobnost svého odhadu – a snaží se rychle dočíst. Znovu si prohlédne papírky, v nichž teprve teď pozná osmerky papíru, který tu dostávají jako papír toaletní; jde o odřezky z jakési papírny či tiskárny.

Samozřejmě že to písmo zná. Vídal ho na vzkazech, které mu posílal jeho šéf v odboji. Zároveň chápe, co to znamená. Jestliže se šéf rozhodl zpravit svět – znamená to, že… znamená to… Vězeň přece dobře ví, co se stane, když o věcech píše někdo, kdo to umí a komu se věří. Jeho verze převládne. Ty ostatní začnou blednout, vytrácet se, a nakonec zmizí, jako by nikdy neexistovaly. Jestli tady stojí, že Klecan mluvil, všichni tomu budou věřit. Za těch pár měsíců, až válka skončí a on se dostane ven. Jeho šéfovi prostě uvěří, protože mu věřili vždy.

„Hle, tohle býval člověk s páteří, který se neuhýbal kulkám, když bojoval na španělské frontě, a který se nehrbil, když procházel krutou skutečností koncentračního tábora ve Francii. Teď bledne před rákoskou v ruce gestapáka a zrazuje, aby chránil svůj zub. Jak na povrchu byla ta jeho statečnost, když ji mohlo setřít několik ran.“

Vězeň třeští oči na papírky.

Když se dveře do cely opět otevřou, vězeň se ani nepohne. Kolínský rychle vkročí dovnitř, přivře za sebou, okamžitě je u něj a vyškubne mu lístky z ruky. Zřejmě si vyčíhl chvíli, kdy nebezpečí pominulo.

„Pane dozorce,“ pronese vězeň otřeseně. „To, co se tam píše…“

„Mně nezajímá, co tam je,“ namítne Kolínský rychle. Tak rychle, že vězeň ihned pochopí. Kolínského zajímá jen to, co se tam píše o něm. „On ví, co dělá,“ dodá dozorce.

Nemusí jmenovat. A vězňovi dojde, proč jsou ty lístky pro Kolínského tak důležité. Myslí na dobu po válce, na ten okamžik, kdy bude potřebovat doklad, jak se na Pankráci choval. Těch pár slov řekl s podivnou jistotou; to znamená, že lístky ho obhájí. Na rozdíl od vězně.

„Nikomu ani slovo,“ řekne ještě Kolínský, zbytečně.

Komu by měl vězeň říkat o hanopisu na sebe sama?

„Jedeme v tom spolu,“ dodá, opět nadbytečně, Kolínský.

Doslova.

Vězeň zůstal zdrceně sedět na židli. A dozorce Kolínský udělá dva, tři neslyšné kroky ke dveřím, pootevře je, vyhlédne a za okamžik už je na chodbě. Jemně nechá zapadnout dveře do rámu, a pak se ozve důvěrně známý zvuk, když zarachotí zámek. Vězeň se opožděně rozběhne ke dveřím a zabuší na ně. Mlátí do nich a křičí, že chce k výslechu, že potřebuje okamžitě mluvit s komisařem Egerem, i když je to beznadějná snaha, protože o tom, kdo půjde na výslech, rozhodují gestapáci, ne vězni.

Za hustě zamřížovaným oknem visí černé, bezedné oko. Snadno prohlédne dovnitř. Zírá na vězně a staví ho přímo do svého středu. Mladý muž nemůže udělat ani krok stranou – a ta neviditelná síla ho začne vtahovat dovnitř. Oko žraloka je ledovější než zkoumavý pohled dozorce ve špehýrce. Oko žraloka zastupuje měsíc i slunce tam venku. Oko žraloka sálá víc než žárovka u stropu – a jakmile se zhasne, oko zaplaví celu svou palčivou tmou. Když se vězňovi podaří usnout, otevře se mu to oko v hlavě.

„Muž, kterého jste se mnou zatkli, je Julius Fučík. Je to vysoký funkcionář komunistické strany, redaktor Rudého práva a zakladatel Národních revolučních výborů inteligence,“ vychrlí ze sebe vězeň u výslechu. Marně si plánoval, že bude informace dávkovat po kapách. Převládlo pokušení vyklopit to, a co nejdřív se dočkat komisařovy reakce. Ta bude jistě překvapená, nadšená… a pak se začne vyjednávat.

Komisař Eger se opírá zadkem o hranu stolu a zdá se, že daleko víc než vězeň ho zajímají špičky vlastních bot. Pak zvedne oči, přejede ale pohledem po místnosti a vězně vynechá.

„No a?“ prohodí Eger. V tom napůl výsměšném tónu vězeň, bohužel, svého komisaře dokonale pozná.

„Vzhledem k tomu, že jsem se rozhodl spolupracovat, bych vás chtěl požádat…,“ začne vězeň, ale jeho věta má čím dál tím menší spád a nakonec se zadrhne.

„Protože jsem identifikoval Fučíka…,“ zkusí to znovu, jenže komisař jen mávne rukou.
„Tohle všechno my už přece víme,“ dodá Eger.

Reportáž, psaná na oprátce Julia Fučíka je jednou z nejpřekládanějších českých knih. Za socialismu byla mohutně propagandisticky využívána režimem, dnes se vytrácí ze společenské paměti. Fučík ji napsal ve vězení a koncipoval ji jako dramatickou výpověď vězně gestapa. Nejkritičtěji v ní nemluví o gestapácích, nýbrž o svém spolubojovníkovi, někdejšímu interbrigadistovi Mirkovi Klecanovi, kterého obviňuje ze zrady. Marek Toman ve svém novém románu použil právě perspektivu tohoto údajného zrádce. Předkládá příběh českého levičáka od komunismu přes tramping a interbrigády za občanské války ve Španělsku po odboj za II. světové války a poválečnou dobu. Román připravuje k vydání nakladatelství Novela bohemica.