Zas už se rozpadá
svět
kde se snažíš udržet
lidé tleskají
a chtějí svůj potlesk slyšet
zatleskej
poctivě
i když je to pitomé

Vše, vše, pro co jsem dospěl,
pod mýma nohama rozbitá číše,
mezi mými zuby opojení,
vůkol vítězná divize,
u mých nohou ležící nepřítel, ohořelý prapor,
sláva je procházka po dobytém městě,
vrávorající, unavené tělo překročilo svůj cíl.
Ale jak dál?

I v téhle válce budeme šťastni, maminko,
dálka nás nerozdělí na vedlejší věty, při
pohledu z Měsíce si nikdo nevšimne, co
všechno bylo opsáno ze slovníku lidových
rčení. Rozumíte tomu jako kuchař petrželi,
moc dobře tomu rozumíte a to je taky dobře.

Připadám si spíš jako s klientem než jako s kolegyní a poprvé mi se vším všudy dochází, co to pro Hnutí znamená ideologicky spravovat tak rozsáhlé impérium.

Probudí se kolem třetí hodiny ráno. Polkne prášek na spaní. Spánku prášek nechutná. Čte.

Na matrice byli ochotni povolit tak maximálně Kašpara, a to ještě s přípisem, jak takové jméno nedoporučují kvůli šikaně a posměchu.

Mika měl v plánu ve Valencii nejprve najít katedrálu a prohlédnout si tam zlomový obraz v díle Francisca Goyi, zobrazující agonii umírajícího hříšníka za asistence svatého Františka Borgiáše.

Proč jsi mi sáhla na penis? Proč jsi mi zničehonic uprostřed styku, naprosto bez varování, sáhla na penis?

„Mě hladkými slovy neoklameš,“ křičí, „moje zdatnost tady tlí, spím na shnilé slámě, nezahořknu, ale nenechám se obléhat morovým barbířem! Papež, žid a Turci jsou kousky ďáblových hoven, posliněné a upečené.“