V poloprázdné hospodě chytlas mě za ptáka,
z rámu obrazu vykvetla květina,
na stolku lampička a její svit pro hloupé.
Byli jsme v nízké čtvrti s vysokým nebem,
v tom nejluxusnějším pro vykořeněné a chudé.

K čemu poezie, má nějaký
smysl psát ji, když ji nikdo
nečte. Ani nejbližší doma
se tě nezeptají, co vlastně děláš,
proč přemýšlíš nad dvěma řádky
celý den, zdá se jim to
pošetilé. Modli se a pracuj?

Naše lodě tíží
titěrné kuličky pepře,
dělostřelecké koule,
co se za bouřek samy
vydávají na cestu podpalubím,
hedvábí na ženské šaty
už teď nasáklé představami mužů,
láhve brandy
svítící budoucím horkem.

Jsem tenká rýha světla za nehybnou čarou prasklých tabulek. Jsem ten, který ti studem píše slova mezi stehna a na schodišti odemyká v přímkách kruh, kde svlékáš mne k útesům svaté Terezie, kde krmíš kočky za svítání a krájíš cibuli před obědem.

Byl to zfalšovaný životní rozběh, který svou lživou a namáhavou ponurostí proniknul celou bytost nejistého dítěte.

Otec nakopne Zuzku, naposledy, už ani ona se nehýbe. Árpi sedí v rohu, chytá do dlaní stékající krev.

Jsem ve svém pokoji, obklopen nejrůznějším plastem, myslím na domácí úkol, na učitelky, na oběd.

Připadám si spíš jako s klientem než jako s kolegyní a poprvé mi se vším všudy dochází, co to pro Hnutí znamená ideologicky spravovat tak rozsáhlé impérium.

Probudí se kolem třetí hodiny ráno. Polkne prášek na spaní. Spánku prášek nechutná. Čte.

Na matrice byli ochotni povolit tak maximálně Kašpara, a to ještě s přípisem, jak takové jméno nedoporučují kvůli šikaně a posměchu.

Mika měl v plánu ve Valencii nejprve najít katedrálu a prohlédnout si tam zlomový obraz v díle Francisca Goyi, zobrazující agonii umírajícího hříšníka za asistence svatého Františka Borgiáše.

Proč jsi mi sáhla na penis? Proč jsi mi zničehonic uprostřed styku, naprosto bez varování, sáhla na penis?