sestro přivoláváme noc naše dlaně mají sklon předpovídat naše pohyby jsou soustředěné a pomalé namířené čelem k lesu slyšíš?

Kněz zavolal vrchní sestru, ta jí vyrvala prsty
z knězova předloktí a pohřbila ji ve svých prsou.
Děsivá síla, pomyslel si farář a pro jednou byl rád
za svůj celibát. Vrátil se, až když ze zpovědnice
zavlál bílý čepec. Už spí.

Mika měl v plánu ve Valencii nejprve najít katedrálu a prohlédnout si tam zlomový obraz v díle Francisca Goyi, zobrazující agonii umírajícího hříšníka za asistence svatého Františka Borgiáše.

Proč jsi mi sáhla na penis? Proč jsi mi zničehonic uprostřed styku, naprosto bez varování, sáhla na penis?

„Mě hladkými slovy neoklameš,“ křičí, „moje zdatnost tady tlí, spím na shnilé slámě, nezahořknu, ale nenechám se obléhat morovým barbířem! Papež, žid a Turci jsou kousky ďáblových hoven, posliněné a upečené.“

Zopakujme si, co už víme, totiž že ti, co chlapečka z tajgy (říkejme mu Seňka) objevili, věděli, že je svým způsobem geniální, a žili v naději, že to není jenom svým způsobem.

Mamince z toho žraločího stisku nezůstalo ani škrábnutí. Pořád vypadá krásně jak figurína ve výloze Salónu krásy.