Zas už se rozpadá
svět
kde se snažíš udržet
lidé tleskají
a chtějí svůj potlesk slyšet
zatleskej
poctivě
i když je to pitomé

Vše, vše, pro co jsem dospěl,
pod mýma nohama rozbitá číše,
mezi mými zuby opojení,
vůkol vítězná divize,
u mých nohou ležící nepřítel, ohořelý prapor,
sláva je procházka po dobytém městě,
vrávorající, unavené tělo překročilo svůj cíl.
Ale jak dál?

I v téhle válce budeme šťastni, maminko,
dálka nás nerozdělí na vedlejší věty, při
pohledu z Měsíce si nikdo nevšimne, co
všechno bylo opsáno ze slovníku lidových
rčení. Rozumíte tomu jako kuchař petrželi,
moc dobře tomu rozumíte a to je taky dobře.

Pokud předchozí báseň propojovala mystické s milostným, báseň „Zbývajícím z Izraele“ zase propojuje duchovní s vlasteneckým a moderní sionistické poselství s biblickou formou: Je totiž formována nikoliv rýmem, jako básně inspirované středověkými sefardy, nýbrž paralelismem čili podvojnou strukturou veršů jako Žalmy či texty proroků.

Mám to štěstí,
že mě má matka
zásobuje domácími vejci
od paní K.

Romány Medvídci tancují, Ferda Berka čiperka a titulní list bezejmenné sbírky „básní“ vznikaly v letech 1981-83.

Zopakujme si, co už víme, totiž že ti, co chlapečka z tajgy (říkejme mu Seňka) objevili, věděli, že je svým způsobem geniální, a žili v naději, že to není jenom svým způsobem.

Mamince z toho žraločího stisku nezůstalo ani škrábnutí. Pořád vypadá krásně jak figurína ve výloze Salónu krásy.

K jihu, směrem do nížiny se obracel nerad: tam se vznášela srpnová mlha a někde pod tím šedým poklopem hořel Milán.

Dítě se trápí, že neumí nakrmit kámen. Ne proto, že by na něm nevidělo ústa. Ví, že ústy je kámen celý. Ale neví, kam je přiložit, aby chtěla jíst.