Naše lodě tíží
titěrné kuličky pepře,
dělostřelecké koule,
co se za bouřek samy
vydávají na cestu podpalubím,
hedvábí na ženské šaty
už teď nasáklé představami mužů,
láhve brandy
svítící budoucím horkem.

Jsem tenká rýha světla za nehybnou čarou prasklých tabulek. Jsem ten, který ti studem píše slova mezi stehna a na schodišti odemyká v přímkách kruh, kde svlékáš mne k útesům svaté Terezie, kde krmíš kočky za svítání a krájíš cibuli před obědem.

Zopakujme si, co už víme, totiž že ti, co chlapečka z tajgy (říkejme mu Seňka) objevili, věděli, že je svým způsobem geniální, a žili v naději, že to není jenom svým způsobem.

Mamince z toho žraločího stisku nezůstalo ani škrábnutí. Pořád vypadá krásně jak figurína ve výloze Salónu krásy.

K jihu, směrem do nížiny se obracel nerad: tam se vznášela srpnová mlha a někde pod tím šedým poklopem hořel Milán.

Dítě se trápí, že neumí nakrmit kámen. Ne proto, že by na něm nevidělo ústa. Ví, že ústy je kámen celý. Ale neví, kam je přiložit, aby chtěla jíst.

Ještě dva roky. Dva roky svazovaní, převlékání a umělého prohlubovaní hlasu. Chtěl to mít z krku.

Snil jsem o tom, že mi dnes večer přinese nějaký hezky dárek: novy komiks, teplou peřinu, pravý fotbalový míč – to už se ale moje sladké představy přehouply do světa divoké fantazie.