sestro přivoláváme noc naše dlaně mají sklon předpovídat naše pohyby jsou soustředěné a pomalé namířené čelem k lesu slyšíš?

Kněz zavolal vrchní sestru, ta jí vyrvala prsty
z knězova předloktí a pohřbila ji ve svých prsou.
Děsivá síla, pomyslel si farář a pro jednou byl rád
za svůj celibát. Vrátil se, až když ze zpovědnice
zavlál bílý čepec. Už spí.

síťka pomerančů krabička cigaret něžný stále
ještě chlapecký hlas
mluví do ohně
plive do popela
zaříkává plameny
mezi prsty tře divokou šalvěj

Ještě dva roky. Dva roky svazovaní, převlékání a umělého prohlubovaní hlasu. Chtěl to mít z krku.

Snil jsem o tom, že mi dnes večer přinese nějaký hezky dárek: novy komiks, teplou peřinu, pravý fotbalový míč – to už se ale moje sladké představy přehouply do světa divoké fantazie.