Představil jsem si, co mé přátele asi čeká, až budou muset v těchto těžkých podmínkách žít – v odcizení od většinové ruské společnosti zmasírované propagandou, s čím dál silnější hrozbou postihu, a zároveň v izolaci od světa, který Rusko zablokoval, kde to jen šlo. Jak se asi cítí lidé, kteří byli uvrženi do hluboké jámy?

Vzadu v tmavém čínském krámku
v krabici z dřevěných latěk,
se slámou na podlaze,
rýže rozsypaná z opřených pytlů,
za vyděšenými papoušky v pevné
kleci

Jsem vaječnou skořápkou
naráz
může se mi rozbít
koleno hlava a srdce

Dotkni se tajemství
Napni je od ucha k uchu
nech vyvěšené v prostoru
Čekej až se chytí
Pohlédni co nejdál
klidně za smysl slov
za zurčení mozkových závitů
To co cítíš je možná
průzračně čisté a možná
si to jen namlouváš

V nejbližším přístavu budete vysazen bez nároku na sociální zabezpečení a lidskoprávní servis!

Cože? Tvoří zlo? A tam je to vážně napsaný? A nevymyslel sis to, starej? Že ti už jebe a tohle sis vymyslel, vosamělej, smutnej na tom svým slamníku?

Má hostitelka (říkejme jí tak, časem připadnem, slibuji, na lepší pojmenování) samozřejmě ví, že nejsem jen tak obyčejnský králík.

Ta minulost, kterou nám stále kdosi nosí domů, s nějakými letáky a propagačními materiály na novou kampaň.

Proud nepříznivých myšlenek na jednu žlutou budovu v době přelomů, toho celého tranzitivního období, jak se tomu dnes říká.

Co by se stalo? – Musel by vzniknout tón, sled tónů, hudba…

Jeho šedé oči byly doširoka rozevřené a krásný zářijový den byl pro něj těmito opojnými verši zcela nasátý.

Když fotil večerní hosty v nuselské kavárně Olymp, pochopil konečně, co je hloubka ostrosti a jak s ní pracovat.