Rubriky
Pták mu přelétl přímo před očima, a jak jej Harry sledoval, všiml si v okně v nejvyšším patře siluety, která se na něj dívá. Nerozeznal, jestli je to muž, nebo žena, okno bylo příliš vysoko. Osoba navíc stála tak, že za sebou měla těžký, tmavě oranžový závěs (nebo byl červený?).
Koně bez hřívy,
lidi bez páteře.
Bezejmenní.
Bělostné hlavy
bílých labutí
lesknou se v pološeru
Ze své profese ví, že pauza je nedílnou, někdy i nejdůležitější součástí čteného textu. Pauza hraje. Teď ale neví, je-li jeho současná situace jen významnou pauzou mezi slovy, nebo spíš bezmocnou odmlkou, případně tichem po technickém selhání, asi jako když autorádio ztratí v příliš dlouhém tunelu signál.
K čemu poezie, má nějaký
smysl psát ji, když ji nikdo
nečte. Ani nejbližší doma
se tě nezeptají, co vlastně děláš,
proč přemýšlíš nad dvěma řádky
celý den, zdá se jim to
pošetilé. Modli se a pracuj?
Naše lodě tíží
titěrné kuličky pepře,
dělostřelecké koule,
co se za bouřek samy
vydávají na cestu podpalubím,
hedvábí na ženské šaty
už teď nasáklé představami mužů,
láhve brandy
svítící budoucím horkem.
Jsem tenká rýha světla za nehybnou čarou prasklých tabulek. Jsem ten, který ti studem píše slova mezi stehna a na schodišti odemyká v přímkách kruh, kde svlékáš mne k útesům svaté Terezie, kde krmíš kočky za svítání a krájíš cibuli před obědem.
Ještě dva roky. Dva roky svazovaní, převlékání a umělého prohlubovaní hlasu. Chtěl to mít z krku.
Snil jsem o tom, že mi dnes večer přinese nějaký hezky dárek: novy komiks, teplou peřinu, pravý fotbalový míč – to už se ale moje sladké představy přehouply do světa divoké fantazie.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
