Holubice je paní prostořeká,
živa z divných pocitů,
že jsi sledován.
Má domácnost je zlatavá,
v medovém moři plovoucí.

Co se týče ceny, říká děda, láska se nedá koupit, proto muž nemusí být bohatý, nebo dokonce hezký
Měl by být rozumný a hloupý zároveň, tak něco mezi, abys mohla být lepší než on, ale nedávala mu to najevo

v domě kde jsi dlouho žil míváš velmi silné
a znepokojivé sny

jdeš celou noc
bez pití cigaret a bez studu
tak jako vždy
až do rána kdy už město nepoznáváš

jsem vyprahlá jako naše sliznice
když se jeden druhému snažíme nevidět pravdu
visíme v koruně stromu hlavou dolů
a moc si pochvalujeme

V poloprázdné hospodě chytlas mě za ptáka,
z rámu obrazu vykvetla květina,
na stolku lampička a její svit pro hloupé.
Byli jsme v nízké čtvrti s vysokým nebem,
v tom nejluxusnějším pro vykořeněné a chudé.

K jihu, směrem do nížiny se obracel nerad: tam se vznášela srpnová mlha a někde pod tím šedým poklopem hořel Milán.

Dítě se trápí, že neumí nakrmit kámen. Ne proto, že by na něm nevidělo ústa. Ví, že ústy je kámen celý. Ale neví, kam je přiložit, aby chtěla jíst.

Ještě dva roky. Dva roky svazovaní, převlékání a umělého prohlubovaní hlasu. Chtěl to mít z krku.

Snil jsem o tom, že mi dnes večer přinese nějaký hezky dárek: novy komiks, teplou peřinu, pravý fotbalový míč – to už se ale moje sladké představy přehouply do světa divoké fantazie.