***
dny vyťukávají do oken
své es ó es
otvíráš jim, nebojí se
někde se mihne zrada,
za kliku bere
a snaží se
o úder do zátylku

***
nabírá na otáčkách
ta tma, co leze ti do prstů
ve vystydlém bytě
konvice cvakají,
kouří se z neviditelných hrnků
mají prasklá ouška
usrkni, ať je o trochu více vidět
na dno

***
opírá se o tebe
jednosměrná stopa mých bot.
jako když na chvíli rozpřáhneš náruč
a bezradně mě hledáš
zatímco já o kus dál
sypu pyl psům do očí

***
letní den v závěsu světla
takový ten bezpečný
čas ve víře
kdy chceš ze sebe dostat
všechny krevní sraženiny

zajímalo by mě, kde jsi teď

s neklidnýma očima
co těkají
zamknuté
zapomněl jsem tvé jméno
divím se, že se tomu vůbec
divíš ty sama

zajímalo by mě, kde jsi teď

***
uplynulý čas po sobě nechává jizvy
slova se rozmazávají
s ubývajícím pitím,
lidé si staví archy
a válčí se bez hluku,
pro pokračování světa bez dětství
jsme v přístavech
lodě hoří a nechtějí si rozpomenout

***
kouří se z rumiště,
odkud přilétla vlajka noci
jen naoko se vine
z hnízda řez skály
nemyslíš, když kolem ní šlapeš
slyšíš jen tření těl
jak nelidsky to v nich praská

***
narodil jsem se v roce 86
roce exploze Černobylu
mám to z první ruky

do nebes jsem vyletěl
z předměstí
mělo to být na věčné časy
kdo by si pomyslel…

ale chvíli na to
si lidé uvědomili, že čas letí
a to nejlepší, co mohou udělat
je otevřít rezavé dveře

rodiče mluvili o štěstí
chtěli si vzít vše
mluvit a neohlížet se
tancovat na veřejnosti

také říkali
že se nic nestane
pokud se nebudeme
smát

pak někdo zmáčkl knoflík
bez myšlenky na potom
všechny plány zmizely
ve světelné kouli

čas se rozpadl
věci se rozpadají
zatím tu sedíme, chlastáme
podivná seance ve sklepě
chceš něco říct
a nevíš, kde začít

svět je prostě blbě
a to nejlepší,
co můžeme vidět,
je angiosklerosa v očích

tak příšerně kouříme
věci načichly
ten kabát už nevyvětráš
zůstane tak

neobnošený

***
koho jsi to viděl
nedoznělého k neunesení
v kvadratuře strachu

jeho neštěstím zvrácená hlava
a prázdno, kudy pláchla budoucnost

jen pověz, koho jsi to viděl
kdo číhal v přikrčené známosti

***
zničte nebo budete zničeni
zničte nebo budete zničeni
zničte

na křižovatce života se zpomaluje provoz
odstřelují mě světlomety modré záře
plát Volva pevně vězí v ledvině
rozbilo se sklo a airbag vystřelil kusy těl

když se tříští kola a neubrzdíš to
když ksakru nestačí vědět, že ti to uklouzlo
když pak jedinkrát bude kostel plný
a ty už to neuvidíš
i když jsi měl pocit, že jsi u toho musel být

jízda do nikam
plíce plné sajrajtu
v plevelu a betonu zakousnutá
kola
po kilometry daleko

vidím sestřičku smrt v zrcátku
kosou mě lehce objíždět

prostě chci tu lásku
já jen chtěl lásku
už mohu nechat někoho jiného
točit volantem

(Z nedokončeného cyklu)