pouště z pohlednic
slyšel jsem příběhy o únavě
– jak pouštní duny
co z dálky připomínají kůži
ležících lidí a jemné vrásky
– dětské vrásky otisky strií matek
z vibrací telefonů
které přesýpají čas – jsou chvěním
pěnou na hladině dní kdy
pijeme černé tekutiny
barvy ani zvuky nejsou dost varovné
všechno je daleko
kde někdo musí a někdo chce
všichni tikají

za dunami a dny kdy
bezvětří odválo až tak lehká zrnka
–
umím si vytvořit kávu – stisknutím tlačítka
urazit cestu od třesu brazilského sběrače bobů
k třesu těla co z posledních sil
imituje svůj telefon jako prodlouženější míchu

přes všechny duny

zatajím dech

deskovky
říkal mi že za pár let
začnu pít kolu bez cukru –
kolem třicítky se to láme
říkal že špatně spí a
nebudu moct jíst nesmysly

je ti líto skoro všech
zejména nás
– budeš žít dlouho
a musíš o sebe pečovat

básníci hrají deskovky
pak mi honza těsnohlídek psal že to
mám urovnat nebo
budu mít do konce života problém

je příliš zjevné
že už bude pozdě
když to popíšeš jako procházku
ale budeš pořád odcházet

občas kytky jen tak rostou
mimo zahradu a bez konve
– každý déšť může být zásadní

než dohořela hranice vyrostl
před chatou odsouzené blín
a hned vedle petrklíč
zima už je pryč
a hned vedle petrklíč
zima už je pryč

mo z tinderu
často mě viděla na pódiu – bezbranného
tam se až přiliš obnažuji

poslední týdny byly vždy náročné –
když člověk nezvládá
nakoupit jídlo
může se pokusit večeřet spojení
– dopamin je mana a ty pilát pohybem prstu

nenávidím chatování a ty mě příliš znáš
taky mi o sobě něco napiš – třeba jméno

když jsem byla malá tak mě unesli
byla jsem tři měsíce v psychiatrické léčebně

víš co – radši pošli nahou fotku
abys mě přestala zajímat

60 μg
oba jsme už netušili jak
jak se máme umět chvět
na týchž frekvencích
vše znehybní – a
červená sedačka a tremolo
tančíme na odpalovacím tlačítku
jako dějiny

návraty na zem jsou nárazy
horká těla zmrazí nukleární zima
– můžeme si zkusit postavit iglú
vzpomínat na tavení oceli při výbuchu
coby siluety

zítra dopoledne přijde nové světlo
budeme klečet nazí v tajícím sněhu
slídit po odkrývajícím se borůvčí

začíná se snášet radioaktivní spad
naše protiradiační obleky visí ve skříni
–
slíbili jsme si že na ně nebudeme myslet

smenazí
eva mi nabízí ovoce vždyť onen strom
je dobrý k jídlu a lákavý na pohled

–

jsme nazí

–

fíkové listí nás nezakryje
déjà vu řeknu a zakousnu se do plodu
– šťáva pálí v obnaženém koutku úst

příště nech s hadem mluvit mě –
nic nechutná tak dobře
jako jed který si člověk nalije sám
–
když chce
nemusí vysvětlovat proč

serotonin
záblesky tance jako záblesky výstřelů
jako záblesky výbuchů
beaty jsou kobercové nálety
letmé doteky extáze

pád se zdá nevyhnutelný –
stavěli jsme dům na písku
naše kotníky jeho chabé základy
vibrace basů testují pevnost

parket je matrace na parketách
starého vídeňského bytu
skrz tvé pohledy vnímám ostřeji
než skrze mé unavené oči

stroboskop nás táhne z tunelu
jsme nejbližší život noční obloze
jsme sami sobě blíž než se dá snést
tvoje vůně je čtvrtá dimenze

tančíš jak rotující teserakt a já se chci stát
kamerami – každým momentem
tě snímat ze všech úhlů
které považuješ za důležité

– chci ti samplovat whitmana –
opravdu cestovat střihem
ráfek virblu klepe jako psací stroje
když nezáleží na obsahu

v tom hluku se dá říct cokoliv
dneska si nerozumíme kvůli prostředí
všechno okolo je osvobozující
– lidé se vůbec nemusí smát

startky bez filtru
příliš jemná síťka – neprojdeme
neděle prosívala mouku
trochu očistit starou skříň
prach si schovat do krabičky

je čas setí a je čas setí
sklizeň přijde s podzimem
varování vráží do dveří jak
chladná rána v londýně než –
rituál snídaně
udělá z nás lidi

kdo si dá kávu
raději všichni

když nám vyprávěli
byly to příběhy nikdy dotyk

nemůžeme –
nezbývá než vstát a
procházet masarykovou čtvrtí
–
míjí mě trolejbus s nápisy
manipulační jízda
manipulační jízda
přesednout – a nechat se vézt

Z rukopisu básnické sbírky, která vyjde na jaře 2023