ales-palan-foto-k-textu
Aleš Palán

Plný postele zjihlých žen

Děti jim plakaly, žena si zoufala, muž si rval vlasy, že zahynou ve vichřici, v mrazu a ve sněhu.

Beletrie – Próza
revue Ravt 5/2018

Z rozhovoru se sedmasedmdesátiletým Mirkem Sedláčkem, který na své samotě v horách pobývá zhruba půl století.

S ženou jsme jednali o našich prťatech, jak to s nima uděláme. Budu s děckama na Šumavě, povídám. A já tam za váma budu jezdit, budu vám vařit, budu vám dávat peníze, slibovala žena. Fajn. I tak jsem ale musel mít razítko v občance, jinak by mě do hutí zavřeli znovu. Tak jsme přemejšleli a já si vzpomněl na známou, dětskou lékařku. Šel jsem za ní s těma capartama. Čekárna plná nemocnejch dětí, takovýhle nudle měly všechny u nosu, moje děti opálený, zdravý, až to třískalo o zem. Byly děsně nápadný svým zdravím. Vypověděl jsem lékařce svou vizi, že chci bejt s dětma na Šumavě, celoročně, pořád. A jde o to, aby mě nezavřeli. To zařídíme, budeš jen muset občas přijet do Prahy, abych ti obnovila razítko, že máš děti nemocný a že musej bejt na Šumavě na vzduchu.

Stal se z tebe otec v domácnosti.

Žil jsem tady, hospodařil, psal, kreslil, když nebyly peníze, dělal jsem výrobky ze dřeva a prodával je.

Taky ses staral o děti, nezapomeň.

Pral jsem jim, všechno tady bylo ověšený plenama. Bral jsem to jednoduše, žádná vana, když byly podělaný, šup s nima do potoka, já v trenýrkách, a umyl jsem jim prdelky pod přírodní tekoucí vodou. Pravda, v zimě byla docela studená. Ti řvali! Jen se jich zeptej. Dcera mi pak napsala z Francie: Táto, kdybys mě nevychoval na Šumavě, tak bych to tady nevydržela.

Byl jsi tu jen s dětma?

Děti šly do školy až od sedmi let, aby tady mohly bejt se mnou co nejdýl. A já s nima. Spousta ženských se na mě chodilo dívat. Přímo jihly! Umíš si to představit, osamělej chlap s dětma v lesích? Já měl furt plný postele. Plný postele zjihlých žen.

Učil jsi děcka znát les?

To nemusíš, příroda zařídí všechno sama. Člověk jí do toho nemá vůbec zasahovat. To je to, co říkám všem těm chytrým pitomcům, jako je Zeman, Klaus a podobní: Dyť my nerozumíme vůbec ničemu, nepleťme se do toho. Já učil děcka jedinou věc, aby nefňukaly, aby neřvaly. Učil jsem je spát venku.

Aby se otužovaly?

Umět spát venku se ti může v životě kdykoliv hodit. Nevíš, kdy to přijde, nemysli si. V létě, v zimě jsem je učil spát pod smrkama. Stavil se tu hajnej: Míro, víš o tom, že máš pod stromem děti? Jasně, večer jsem si je tam dal. Oni tam byly celou noc? divil se. Byly, přikejvnul jsem. Spaly tak dobře, že se neuměly ani samy probudit. Musel jsem je chodit vzbouzet.

Protože trochu namrzly, ne?

Ne, protože jim tam bylo dobře. Příroda je neuvěřitelnej vychovatel. Ale musíš se jí zcela podřídit. Úplně se jí oddat. Je to blbý slovo, oddat se, to pořádně dokážou jen ženy, my chlapi to můžeme aspoň neuměle zkoušet.

Zkusit bejt součástí přírody.

Nepříčit se jí. Tohle děti věděly. Někdy ve čtvrtek za náma přijela jejich máma, už se jí stejskalo, nemohla to vydržet, tak si sedla na autobus a tradá. Dorazila večer, za tmy a děti nikde. Kde je máš? Někde tady určitě budou, uklidňoval jsem ji. Padla jak podťatá: Co když se jim něco stane? Nestane. Stane se jen člověku, kterej nemá víru, v tom má Bible pravdu. Když ztratíš základní principy, pak to nefunguje, pochopitelně že ne, ale dokud je máš, sedíš tady na zápraží a všechno se odvíjí v tvý hlavě nebo v tvým těle. Vjemy. Cítíš je. Prostě víš a nemusíš se přesvědčovat. Já někdy ani nepoznám, jestli spím, nebo nespím, východní mudrci to mají všechno pojmenovaný, ale to já nechci opakovat. Přicházejí ke mně vjemy, který jsou opravdový. Kdo tohle umí, jsou novorozeňata, hodně malý děti. Někdy, až budeš mít děcko v kočárku, který ještě nežvaní tak jako my teď a nežije pro nějakej účel, všimni si, že nesleduje nic jinýho než stromy a listy. Oni spolu komunikujou! To poznáš na jeho obličeji. Vyplivne dudlíka a kouká na to všechno s otevřenou pusou.

I ty umíš takhle komunikovat?

Já nevím, jestli to umím, nebo jestli to je. Nedokážu pojmenovat tuhle věc. Jen vím, že někdy nemůžu sejít ani dolů po schodech, že mi vůbec nefungujou nohy. V tu chvíli nevím, jak budu chodit, nevím nic, jsem ve  stadiu, kdy nevím, ale nebojím se.

Půl desátý, tma jak v ranci, sníh, mírnej ještě, ale už byl, a děti nikde. Ony někde zahynuly! děsila se žena. Ne, nezahynuly, zůstával jsem klidnej. Nevěděl jsem, ale věděl. Já byl pevně přesvědčenej, že dítě nemůže zahynout, prostě nemůže. Dneska je to jinak, přejede ho auto, ale tady o samotě, když seš oddanej prostředí, stromům, kameni, cihlám, tohle je ještě ruční práce ze starejch Žichovic, nic se ti nemůže stát. Má to všechno dohromady ohromnou sílu, ještě tisíc let ji bude mít. Já nepoužívám slovo energie, ta je dobrá akorát tak na vytření zadku. Je to síla, obrovská síla! Jdi k vojákům, ať vezmou helikoptéru a ať děti hledají, vyhnala mě žena ven. Já si ani nemoh představit, že bych přišel k náčelníkovi jako pes a prosil: Ty vole, vylítni s helikoptérou a hledej mi děti. Ten by mě hned někam poslal, do prdele bych šel. Protože oni nehledali děti, oni hlídali státní hranici a stříleli na ní lidi. Tak jsem si sed tadyhle na pařez, čekal dvě hodiny a pak jsem se vrátil k ženský: Tak je to dobrý, už je hledají. A přitom jsem nevěděl, kde jsou.

Neztratily se.

To víš, že ne. V noci přišly, hrály si někde u vody. Jak se tu kluk vyznal! Zavedl zbloudilý cestující z Chýnice, z těch luk, až na Modravu. Potkal tu rodinku ztracenou. Děti jim plakaly, žena si zoufala, muž si rval vlasy, že zahynou ve vichřici, v mrazu a ve sněhu. Ale potkali mýho kluka, bylo mu šest, byl mladší než ty skučící haranti, a odvedl je všechny několik kilometrů k chalupám. V noci, v zimě. Ani mi o tom neřek. Až lidi z Modravy mi povídali: Víš o tom, že hodinu před půlnocí sem tvůj kluk přivedl celou zbloudilou rodinu? Nevěděl jsem.

Zeptal ses na to?

Pak jo. Ty děti řvaly zimou, jenže já na pláč nedal, vyprávěl mi synek. Měl jsem bambusovou hůl a skoro jsem ji o ně přerazil. Koukejte šlapat, jinak tu všichni zmrzneme, ječel jsem na ně. Řvaly mrazem, řvaly únavou, ale došly.

Byl pes.

Byl.

Po tobě.

Já na ně byl tvrdej.

Knihu Aleše Palána Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři vydává nakladatelství Prostor.

K fotografii: Mirek Sedláček se přetlačuje se svým kozlem. Autor: Aleš Palán

Chviličku.
Načítá se.
  • Aleš Palán

    (1965 v Jihlavě), publicista, spisovatel, autor čtyř desítek knižních titulů. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Za rozhovory s bratry Florianovými Být dlužen za duši a ...
    Profil

Souvisí

  • Alena Scheinostová, Pavla Horáková, Zuzana Dostálová

    Pišingr (ukázka z románu)

    Větrné mlýny znám, učili jsme se o nich ve škole, a taky jsem jeden viděla z okna autobusu, když jsme loni jeli na školu v přírodě do Krkonoš. Radek Hadraba si tam zlomil nohu, když lezl na strom…

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 5/2018
  • Kniha v tisku
    Ingeborg Bachmannová

    Malina

    Já si, pravda, častokrát všelico představuji, Malina mě na to většinou upozorní, ale přesto si ani zdaleka nedokážu představit, jak přesný a neobyčejný zrak a sluch musí mít.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 4/2018
  • Kniha v tisku
    Peter Høeg

    Susanin efekt

    Když jsem si přiložila dvojčata k prsu, praskla bublina, ve které jsme během těhotenství žili. Od chvíle, kdy přijdou na svět, se děti už rodičům vzdalují.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 4/2018
  • Lucie Faulerová

    Barulka

    A pak je zas dlouho jen tma, co mě nutí bdít, i když občas mě tak vyčerpá, že se propadnu do snů, kde je všechno obráceně, kde jsem já ta, co spadla ze střechy, a Barulka se mnou stojí před zrcadlem a říká – vidíš?

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 4/2018
  • Daniel Hradecký

    Vikštejn (ukázka)

    Byl to zfalšovaný životní rozběh, který svou lživou a namáhavou ponurostí proniknul celou bytost nejistého dítěte.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 3/2018