Vyslovit se o knize básní je výkon vzrušující, riskantní – možnost omylu je obrovská. Ani ten, kdo dílo stvořil, někdy sám neví… Jak příhodné! Vysvětleme mu tedy, co chtěl říci. Můžeme se i hádat o to, co chtěl. Jenže: co když s tím kamením a hložím přicházíme příliš pozdě? Psát o básnické sbírce bezprostředně po smrti autora je ostuda. Je jen jedna ještě větší ostuda: stydět se a pietně mlčet.

Poslední řadová sbírka Milana Ohniska V nebi vyšla letos v květnu. Drobná kniha formátem kontrastuje s předchozí sbírkou Zuta a svlečena (Druhé město, 2023), jež končila vysvobozující smrtí starého mistra (báseň „Bilo poledne“, Zuta a svlečena – s. 91). Tuto naopak otevírá téma dětství. V obou souborech básní pak svorně zejí propasti a bezprostředně ohrožující prázdnota. Návaznost, nebo reinkarnace? Dětství v novém textu nepředstavuje útěšnou malebnost či nedejbože odměnu. Dětství je (další, nové) trápení. „Musel jsem jít / jít, jít“, čteme v závěru první básně knihy, a je nám jasné, že se tu hned zkraje vyslovují Prométheova játra. Bolest existence, jež každou noc člověku znovu dorůstá.

Sbírka není členěna na oddíly, básně plynou volně jedna za druhou. Je to všechno jeden členitý příběh a možná také průchod – kamsi. Mění se scény a v nich pestří hrdinové. Duše tu stoupají k nebi, ale umírání nepředchází smíření. Zhmotňují se potlačené sny v podobě obrovitých mužů. Smyslnost a slast těsně sousedí s násilím. Ostatně, sama bytost Poezie se tu neštítí vraždy: zachtělo se vám poetického obcování, místo něj vám s vrčením prokousne krk. Bizarní příběhy, které bychom mohli povrchně číst jako zábavné hříčky, uzemňují prvky věcné bezcitnosti, uvěřitelné mikroscény jako z rodinného fotoalba. Toto už dobře známe, Ohnisko nám napříč sbírkami předvedl vykloubené vztahy na všechny způsoby. Zejména vztahy nejbližší – pokrevní, milenecké. Básník pozoruje, zakouší a svědčí, jak mezi lidmi probíjejí jejich běsi. Únik je možný jen na chvíli, ale i únik se často ukáže být pádem do nové, ještě vynalézavější pasti. Nikdo se přece doopravdy neovládá, nebo jen na chvíli, než napínané vlákno praskne. Budeme se smát, dokud můžeme?

Titulní báseň najdeme téměř v úplném závěru sbírky. Aha, tady se to všechno vyjasní, tady dojde na skutečné nebe, doufáme. A skutečně. „Naštěstí je hned vedle brány v drátěném plotě / díra. Kdopak ji asi prostříhal? Chtěl dovnitř? / Či snad… ven?“ (s. 51) Jestliže jsme dorazili do nebe, měli jsme možná raději chtít do pekla.

Ale zase bychom přišli o ty pěkné příběhy! „Betty přináší dort“ (s. 15), „Seděla jsem odpoledne s milým v parku“ (s 18),

Jednou jsem se v nevěstinci nechal zavřít do rakve
s. 28.

Jak rozmarná kárka historek! Poezie, která kypí dějovostí. A ovšem také nepředvídatelností. Rychle gradující situace s námi smýkají zcela dle básníkovy libosti. První verš neprozrazuje nic o tom, co se v textu bude odehrávat dál. Nevíme, jen postupně, během čtení, začínáme rozumět, kam jsme si zakoupili vstupenku: je to horská dráha kombinovaná se zámkem hrůzy. Jenže to nebude hrůza malovaná, chlupatá a veselá. Poznáme to ve ztišených verších, kde se prostě vyslovuje hluboký lidský smutek, neléčitelný zmar ze světa, který nenabízí vůbec žádný smysl. Ano, vždy zbývá nějaký prostor pro krásu, pro zachycení půvabu: „Bílé mraky oblékaly slunce a rudé květy na / tvých šatech připomínaly rozmačkané višně.“ (s. 39) Intro by v ideálním světě mohlo pokračovat něčím, co bude rozněcovat, co se bude kochat, ale poučený čtenář záhy začne tušit katastrofu. Milan Ohnisko nemůže vnímat krásu a nevidět rozklad, nemůže se vypsat z rozkoše a zamlčet mátožnou závrať, plíživou tíseň. Takový svět není a poezie ho nemůže lživě tapetovat na naše opatrné zdi. Přijměme koloběh života a smrti, hada zakousnutého do vlastního ocasu.

Ohniskova poezie vynikala, vyniká… a vždy bude vynikat samozřejmostí, se kterou básník dociluje kýženého účinku. Slova mu v pravém smyslu slouží, aniž by na výsledku byla znát práce. Dřou jiní. Jemu verš pod prsty zpívá. Nebo kvílí, jak si pán přeje. A pán není vybíravý, rád se výrazově převléká. Žongluje hyperbolami a bujnou obrazností jako gymnastka se stuhou, aby se vzápětí stáhl k buddhisticky uměřené pointě v jediném stručném verši. Virtuózně střídá rejstříky. Zdá se, že básnické nápady se mu přímo tlačí do veršů, že k absolutnímu zdroji měl celý život dveře široce otevřené.

Něco se ale proti předposlední sbírce přece jen změnilo. Ubylo hravých expozic, momentů k nadechnutí.

Pod zdánlivým povrchem
explose všeho
s. 44.

Tímto dvojverším končí text, který se zkraje tvářil jako rozpustilá rýmovačka. Zdánlivé povrchy jsou ve sbírce velmi tenké. Když v básni o propasti, kterou si nosíme všichni uvnitř sebe, píše Ohnisko v posledních dvou verších „Bojím / Strašně se bojím“ (s. 14), je to okamžik, ve kterém není možné neztuhnout. Na propast, před kterou uhýbáme, přímo ukáže a rovnou nás do ní s sebou strhne. Ve dvou verších. Protože toto není cizí, není to vymyšlené, není to vůbec vzdálené. Natahuje se to po každém z nás. Stojíme na kraji tmy a nikdo nás na nic nepřipravil. Taková konstrukce není ve sbírce ojedinělá. Básně končí přesně před okamžikem naděje, před momentem obratu. Jsou zavěšeny v napětí bez konce.

Nesmíme ale mezi těmito temnými trumfy zapomenout na polohu, která je V nebi (a nejen tam) také přítomná: mírná, zranitelná, naprosto osobní. Je to otevření se všemu, jakkoliv bolestivému. Je to básnické naslouchání druhému člověku, často v intimní blízkosti, s nebezpečným, ale nezbytným vydáním se. Právě takovou básní celá sbírka končí (najděte si ji). Takové básně jsou rozesety po všech Ohniskových sbírkách (najděte si je).

Vyslovit se o knize básní je výkon vzrušující, riskantní – a po autorově smrti také mimořádně blbě načasovaný. „Po smrti se všichni / opět setkáme“ (Zuta a svlečena – s. 39). Dobrá. Bude tam na tebe sice děsná fronta, Milane, ale vyřídíme to tam.