Závěr románu ovšem reálnou možnost obrany nabízí. Promítnutou do postavy šéfa všech koček, jenž se nikoli náhodou jmenuje Tyr, čti Tyran. Jde o kultivovaného jedince, co dokonce čte a oceňuje literaturu. O mudrce tak moudrého, že jej jeho rozum přivedl k rozhodnutí zlikvidovat všechny, kdo brání sjednocení Ganzy pod jeho osvíceným velením.
Bývávaly doby, kdy porotci Literární ceny Knižního klubu oceňovali knihy, jež by se dle nich mohli dobře prodávat, zároveň však měli ambici najít a vydat něco, co by se podobalo literatuře. Porota loňského jubilejního třicátého ročníku však snahu podpořit literární kvalitu zjevně vzdala. Netuším, z jaké škály rukopisů vybírala, nicméně to, co vyzdvihla, je mimořádně pitomé – anebo možná tak geniální, že to já, při své přílišné sečtělosti, nejsem s to rozpoznat a pochopit.
Docela by mě ale zajímalo, zda se naplňuje alespoň očekávání, že půjde o knihu dobře prodejnou.
… čtenář, který zvládá abecedu natolik, že umí zkonzumovat text pracující s krátkými a údernými větami, občas dokonce i drobátko rozvitými, a který současně bude nadšen a okouzlen autorovou schopností na každé z tří set padesáti stran knihy tematizovat přinejmenším šest úderů tyčí, osm opuchlých hlav, tři zlomená žebra, dvoje odražené ledviny a dva nosy napadrť. Tedy čtenář, pro něhož vrcholným estetickým a sociálním zážitkem je zakoušet radost z komerční podívané zvané wresling – a navíc je náležitě xenofobní, má potřebu chránit tu naši domovinu, ať je, jaká chce, před ataky cizáckých cizáků.
Netuším, zda xenofobem a milovníkem zápasů teatrálně předvádějících, jak skvěle si mohou živí lidé ubližovat, je i autor knihy Filip Roháč (1996). Je totiž docela možné, že je to jen zbloudilý intelektuál, co kdysi četl Rychlé šípy a současně viděl Tarantina – a nějak se mu to v hlavě pomotalo. A když začal přemýšlet, jak by mělo vypadat originální literární dílo, kterým obdaruje lidstvo, nenapadlo jej nic efektnějšího než tuto svou dávnou inspiraci přemiklíkovat v román o světě, v němž si parta jedinců, co jsou skoro přátelé, plným právem užívá násilí. Přičemž musí zakoušet, kdy jde o násilí naše, čili blahodárné, a kdy o násilí nepěkné a zlé. Neboť my, intelektuálové, víme, že hnusné surovosti jsou i obdivuhodně krásné, pokud o nich sníme v závětří počítače. Otevírají totiž příležitost navymýšlet si plno báječných situací a příhod. Například o zkušené bojovnici, jež ztluče hrdinu natolik, že je celý „zbrocený krví a úplně vyřízený“ a bezmála ztrácí vědomí – a on ji přesto dokáže správně namířenými údery a kopy naprosto zmasakrovat.
… ve svém psaní nakumulovat v nadstandardním množství, ale také v náležitě kruté kvalitě, vyfabuloval si kdesi na východě Evropy patřičnou ďábelsky fikční realitu. Maličkaté území, jemuž se (určitě náhodou) říká Ganza a v němž žije pár set tisíc lidiček, co si svou kulturní identitu spojují s možností někomu dát, nebo od někoho dostat, do držky. Protože fyzická agrese je základem každého solidního mezilidského vztahu. Není totiž nic láskyplnějšího, než když otec synovi v didaktickém potýkání zlomí obě ruce. Anebo když se milenci – v rámci předehry před vášnivým sexem – párkrát ze všech sil bouchnou do břicha či ksichtu. Každému z domorodců, mužů i žen, totiž nesmírně sluší, když se mohou pochlubit pořádnou modřinou, právě nabytým opuchem či otokem, či dokonce půvabně stříkající krví. Zkrátka tihle lidé umění, literaturu či něco podobného neznají, zato se v rodinách a na ulici vzájemně s potěchou tlučou. A když už se mají na něco koukat, tak na zničující zápasy a drsné akčňáky.
Pro úplnost musím konstatovat, že jde o román, jenž ruší tradiční genderové rozdíly. Neboť jestli se v něm ženy nějak liší od mužů, tak jen v tom, že jsou daleko maskulinnější. Takže když někomu chtějí dát najevo přízeň, neostýchají se ho řádně ztlouct – a když bojují s nepřítelem, neznají slitování.
Čtenářský půvab takto nastavené civilizace má zvyšovat i to, že je poněkud archaická. Lidé v Ganze sice mají mobily, ovšem jen tlačítkové. Zato všude a pořád naplno kouří a vyzdobují svůj svět nedopalky. S chutí si totiž užívají libovolné špíny, přehršle všudypřítomných odpadků, jakož i všeprostupujícího puchu. Co také mají dělat, když – čertvíproč – nemusejí chodit do práce a makat, maximálně tu a tam naporcují nějaké to zkrvavené maso.
Pozoruhodné přitom je, že v tomto fikčním světě mohou hrdinové dostat stokrát železnou tyčí do hlavy, mít polámané všechny končetiny a žebra, vyražené oko, oteklou lebku, a přece to (skoro) všichni vždycky přežijí. A nejen to: autor neustále dokola recykluje situaci, kdy se postava teď a tady cítí naprosto zničená, a přesto během pár vět povstane a dokáže fyzicky nemožné. Příkladem budiž hrdina s bolavým kotníkem, co může hopsat jen po jedné noze, a stejně dokáže náležitě zkopat libovolně silného protivníka. Roháčovi hrdinové také nepotřebují doktory a medicínu, neboť je jim dáno přežít (téměř) cokoli.
… přináší okamžik, kdy mohou své bližní masakrovat nejen sami za sebe, ale ve jménu vyšší identity. Autorovi hrdinové se totiž cítí být součástí klanu racků a jako takoví si to rozdávají s klany jinými: s kočkami, havrany, medvědy či liškami. To se pak jako racek procházíte po ulici a ihned musíte zpacifikovat pár koček obého pohlaví – anebo jste jimi zpacifikován.
Byl by to zkrátka naprosto ideální svět a wellbeing život, kdyby se hned v úvodu románu nestal malér, který autorovi umožňuje přejít od evokace násilí k dějové eskalaci. Naprosto nečekaně, leč zcela úmyslně, je totiž jeden z racků kočkami zmrtvolovatěn. Skoro přátelské pošťuchování mezi klany, při kterém jste mohli maximálně na pár dní upadnout do bezvědomí, tudíž může přerůst v řádnou nenávist, ve válku mezi „námi“ a „jimi“. Neboť když se klany začnou naplno mydlit, vyprávění dostává vyšší logiku. Tady totiž končí veškerá sranda, to už je fakt, ale opravdu fakt, něco jako skoro zlo.
Ještě štěstí, že jde o zlo brutálně rukodělné, protože autor se moudře rozhodl nevpustit do své fikce střelné zbraně. Nejspíše proto, že s použitím pistolí a pušek by se mu tlustý román fabulačně zkrátil na drobnou povídku, v níž se všichni vyvraždí během pár odstavců. Takto může Roháč na více než třech stovkách stran vesele, nadšeně, šťastně, jásavě a potěšeně rozehrávat různé podoby individuálního i kolektivního ubližování a mrzačení. A řešit, proč a jak ty zlé a podlé kočky chtějí Ganzu ovládnout.
… součástí dobrého akčního románu musí být i nějaká postupně rozkrývaná záhada, aby se z vyprávěného stal i trochu hlavolam. Takovým hlavolamem je v prvním plánu otázka, kdo je ona tajuplná, kdesi se skrývající titulní Královna racků – a co se stane, až živá vstoupí do děje. – Což vám objasňovat nebudu. Protože pokud si to budete chtít přečíst, připravil bych vás o potěšení z postupného odhalování tajemství – a pokud ne, stejně o nic nepřijdete. Neboť jde o narativní efekt, jenž autorovi vystačí sotva na pět stran a příběhem nijak podstatně nezamává.
… spojené s otázkou, kdo tu má vlastně pravdu. Kdo je oním hrdinou, s nímž by se měli čtenáři hodnotově ztotožnit. Logika vyprávění přitom čtenáři dlouho velí, že by se měl identifikovat s racky, kterým připadá role klanových pozic, nikoli s agresivními kočkami s touhou po expanzi.
Ale to jen do okamžiku, kdy do příběhu naplno vstoupí motiv civilizační identity: nutnosti hájit Ganzu proti snaze zbytku světa, a především Západu ji zničit. Spolu s tím se totiž do vyprávění vecpe pozoruhodná logika, vyjádřitelná zhruba takto: ano, je to tady u nás sice plné špíny a násilí, avšak je to naše špína a naše násilí, naše kultura, které musíme bránit před hrozícím nebezpečím západního liberalismu, jenž nás dříve či později za pomoci střelných zbraní ovládne. Jenže jak se bránit? A jde to vůbec? Strach z jinakosti je ostatně patrný i ve způsobu, jakým jsou v jeho textu zpodobňovány tak podivné existence, jako jsou jacísi Rumuni, Ukrajinci, ba i Židé.
Závěr románu ovšem reálnou možnost obrany nabízí. Promítnutou do postavy šéfa všech koček, jenž se nikoli náhodou jmenuje Tyr, čti Tyran. Jde o kultivovaného jedince, co dokonce čte a oceňuje literaturu. O mudrce tak moudrého, že jej jeho rozum přivedl k rozhodnutí zlikvidovat všechny, kdo brání sjednocení Ganzy pod jeho osvíceným velením. Neboť inteligentním Tyrem řízená autoritativní despocie by byla jako jediná schopna zabránit vpádu cizáků a tomu, aby místní nepřišli o svou zemi a kulturní identitu.
Tento promyšlený a funkční záměr však nevyjde, neb agresivní kočky, včetně Tyra, jsou zlikvidovány ostatními klany: lidmi, kteří nepochopili blahodárný význam despocie, což umožňuje číst Roháčovo vyprávění jako příběh s hodně tragickým koncem.
… naznačuje, že porota Roháčův román nedočetla, případně, že jeho téma a způsob konstruování významové roviny, včetně „vlastenecky“ tragického zakončení, nevzala vážně. A je dokonce možné, že jej četla jako podobenství ironicky varující před xenofobií: jako kritiku toho, že si někdo skutečně myslí, že obhajobou vlastního smradu může odůvodnit totalitu a jakékoli násilí navenek i dovnitř země.
Sám za sebe ale musím přiznat, že nejsem schopen tento skrytý kritický či snad parodický rozměr v autorově, literárně i tak dost mizerném, vyprávění vnímat. Pokud bych tedy měl něčím tento román ospravedlnit, tak bych byl schopen maximálně připustit, že Filip Roháč možná chtěl diváky oslnit prozaickou variantou wrestlingu – a vůbec mu nedošlo, jakými myšlenkovými kontexty ji vyparádil.
