Divadelní představení S(t)igma, které bylo možné zhlédnout v Paláci Akropolis, nahlíží na problematiku tzv. krize maskulinity perspektivou, která je dynamická, humorná, ale zároveň téma nezlehčuje. Naopak, jistá multižánrovost představení, které připravil soubor Tantehorse ve spolupráci s Alicí Koubovou a jejím výzkumem, prospívá. Umožňuje totiž ukázat v dnešní době palčivý, a do jité míry i nebezpečný, fenomén manosféry v jeho složitosti, což je klíčové nejen pro porozumění problematice, ale také jako záštita před rychlými soudy, které situaci nijak nepomáhají. Konfrontace s tendencí posuzovat a odsuzovat se přitom odehrává na více rovinách. Na jedné straně jsou to snadná, úderná prohlášení mužů, kteří se na internetových platformách prezentují jako ti úspěšní; a jejichž pronikavému a jednoznačnému vhledu do povahy světa se člověk nestačí divit. Právě v podobných situacích se nejlépe odkrývá směšnost kategorizace lidí na úspěšné a neúspěšné, objektivizace žen i stanovení parametrů života, který má smysl žít. Na druhé straně už samotný tento výčet naznačuje, že na daných představách není ani tak mnoho směšného, třebaže jsou většinou absurdní, jako spíš cosi hrozivého. Na chování postav, které různými způsoby přejmou misogynní, sexistické a v posledku téměř kohokoliv znevažující názory, člověk reaguje odmítnutím, skoro instinktivním, tedy další formou odsudku. Nabízí se poznamenat, že je otázkou, jak by situace, které představení nabízí, vnímala jiná skupina diváctva, nemluvě o tom, že drsnou objektivizaci žen pociťují právě ženy přece jen nejspíš jinak, s větším strachem či nevěřícností. Představení S(t)igma se však snaží problematizovat právě i tuto do jisté míry zavedenou představu, přitom ale nepopírá, že jsou typy jednání, které jsou zkrátka nepřijatelné. A že pro mnohé se mohou jevit jako jediná cesta, když se zdá, že žádná jiná nefunguje.

Herečtí představitelé tří mladých mužů velmi dobře a přesvědčivě přecházejí z poloh milých lidí, jejichž pochyby a pocity jsou pro každého pochopitelné, do poloh, ze kterých běhá mráz po zádech. Jako specifická podoba deus ex machina vstupuje do představení Alice Koubová se svou filosofickou reflexí, která poukazuje na mechanismy v pozadí postojů, jež se ve své výsledné formě stávají pro jakoukoliv podobu fungující společnosti nepřijatelnými. Alice Koubová nadto vystupuje ve dvojroli: v té druhé, kterou by zjednodušeně bylo možné nazvat obhájkyní tradičních hodnot, se ukazuje, co se může stát, když tento mechanismus v pozadí budeme ignorovat a obrátíme třeba i původně dobře myšlené ideje naruby. Sledovat výsledek je velmi nepříjemné.

Divadelní představení S(t)igma je oficiálně pojmenované jako hudební dokument. V tomto žánrovém označení se odráží již zmiňovaná pestrost a různorodost prvků, které se v představení objevují. Vedle filosofických vstupů se jedná zejména o hudbu, a to především rap, tvořící dynamický komentář k dění. Jako kdyby jiný umělecký žánr poskytoval další perspektivu a nabízel odlišný druh zakoušení problému. Oproti rozvážnému a snad i trochu náročnému přemýšlení, které nabízejí komentáře Alice Koubové, oproti introspektivním sondám jednotlivých postav, které vyžadují emoční reakce diváků a divaček, jde v případě hudební složky o responsi tělesnou a rytmickou. Dokumentární rovina pak vychází ze skutečných výpovědí mladých mužů, kteří v nějaké míře podlehli hyperbolizovaným požadavkům na pravou maskulinitu, jež stále vyzývavěji produkuje internet. Určité prolomení fikce a skutečného života pak nabízí krátká videa s komentáři tří mužských hereckých představitelů. Všechny jednotlivé aspekty nejen slouží jako kaleidoskopické představení skutečného společenského jevu, ale také interagují mezi sebou a vnášejí do tématu, které by mohlo snadno sklouznout k příliš návodnému poučení, živost a komplexitu.

Motivem, který se nakonec představením S(t)igma prolíná nejvíc, jsou dle mého názoru pochyby: pochyby o sobě i o druhých. Je to nedůvěra, kterou můžeme pociťovat vůči mužům či vůči ženám, je to nedostatek víry ve vlastní schopnosti i v to, že člověk je dost dobrý takový, jaký je, je to nejistota v mezilidských vztazích, která může vést k jejich naprosté absenci, nebo alespoň absenci těch smysluplných, je to neochota přijmout porážky a neúspěchy. Jako největší varování ale vyvstává otázka: proč nepochybujeme o systému, který tohle všechno umožňuje?