15/2026
Citát tedy nakonec vezmu od Ingeborg Bachmann: Pravda je člověku únosná. To znamená, že pravda nemusí být dokonalá, aby byla pravdivá. Možná právě naopak.
Milane, Tobě věnujeme příští číslo, to, které jsi už nestihl připravit. Citát snad vymyslím tak, aby se Ti líbil.
Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
pozdní léto si žádá intenzivní pobyt ve vyšších nadmořských výškách, to si nedám vymluvit. A tak tento úvodník píšu na Postalmu. Postalm je asi 40 čtverečných kilometrů luk a pastvin ukrytých na náhorní planině nad jezerem Wolfgangsee ve spolkové zemi Salcbursko. Kdysi se tady pásli a zotavovali poštovní koně: proto „Post-“. Nedaleko leží Bad Ischl s císařskou rezidencí, a tak bylo v zájmu říše, aby spojení s Vídní fungovalo co nejlépe. Koníčkům se proto dostávalo řádné péče.
Je pěkná tvarovská tradice, že je každé číslo uvedené citátem od některého spisovatele. Musím nějaký vybrat. Bude to z rakouské literatury, samozřejmě; tady se nehodlám nechávat ničím rozptylovat. Citáty jsme vybírali na střídačku s Milanem Ohniskem. Ještě dost nedávno. Tak je to taky na mně, ach jo. Jedna z tisíce věcí, na nichž člověk teprve v jejich nepřítomnosti docení, jak samozřejmou součástí života byly.
Salcbursko, kýč jak bič. Všechny stereotypy o rakouské idyle jsou tady dokonale zhmotněné. Tráva měkce zelená, krávy rozmístěné v antropologicky přiměřených vzdálenostech, zvonce naladěné, bílá omítka bez poskvrnky, geranie v oknech, kolem se zvedají vápencové štíty, Gamsfeld, snad jediná zdejší dvoutisícovka, nad ní dokonalá modř. Gemütlichkeit plus vznešeno: tohle snad nikdo jiný neumí tak dobře jako Rakušané. Produkovat, prodávat, milovat. Ale taky ironizovat. I nenávidět. Thomas Bernhard by tady ale byl příliš snadný. Robert Musil by mě zase zavedl někam, odkud bych se do konce editorialu nevymotal.
Fungující systémy: logika přesnosti a mechanismu. Své o tom ví Marek Šindelka, když píše o pianistce, která ničí hudbu tím, že hraje příliš přesně. Ovšem, systémy jsou nezbytné; ale pak máme ještě to, co se do systému nevejde. A sám Šindelka v rozhovoru (s. 4–7) popisuje román jako text, který měl původně být o opouštění, ale postupně na sebe nabaloval mechanismy a struktury, až se musel autor prořezávat k tomu, co je životaschopné.
A teď se podívejme, co se děje kolem. Třetí a poslední díl ankety o bohemistice (s. 8–9) hájí ambivalenci, mnohoznačnost, paměť a schopnost vidět to, co velké modely přehlížejí. Šéfredaktorka nakladatelství Prostor Lenka Vosičková píše (s. 10) o „vlastním pokoji“ uvnitř institucí a odpovědnosti za prostor, který člověku úplně nepatří. Sára Zeithammerová (s. 12) o vzdělání, které považujeme za samozřejmou součást systému, dokud nezjistíme, že samozřejmé není. A na konci čísla máme skoro komicky přesnou pointu v podobě recenze na překlad z ukrajinštiny, knížku s názvem Jak si porozumět – tedy jak vůbec něco sdělit druhému, když systém znaků nestačí.
Máme rádi systémy, protože nás udržují v iluzi, že svět drží pohromadě. A většinou je ta iluze i prospěšná. Jenže žádný systém svět neobsáhne celý. Vždycky něco zbývá. Odchylka, neurčitá vzpomínka, něco, co se do pravidel nevejde.
Možná nemusíme mluvit hned o selhání nebo zhroucení systému. Vlastní pokoj není chyba v domě, zapomenutá spisovatelka není důkaz toho, že kánon je třeba destruovat, ale toho, že žádný kánon není úplný (Jana Poncarová na s. 13). A paměť může být, jak píše Marek Šindelka, „zoufalý nefunkční nástroj“, ale z čeho jiného máme skládat vlastní životy?
Citát tedy nakonec vezmu od Ingeborg Bachmann: Pravda je člověku únosná. To znamená, že pravda nemusí být dokonalá, aby byla pravdivá. Možná právě naopak.
Milane, Tobě věnujeme příští číslo, to, které jsi už nestihl připravit. Citát snad vymyslím tak, aby se Ti líbil.
A vám, milí čtenáři a čtenářky, přeji provzdušněné čtení.
To hlavní
-
Mám dojem, že celou dobu sleduju motiv lidského těla v tomhle světě. Jak se k němu vztahujeme, jak nás limituje, jako by nám bylo skoro až přítěží. Tělo nás z lecčeho usvědčuje. Z toho, že jsme smrtelní, že stárneme. Je to taky svého druhu mechanismus, struktura, se kterou moji hrdinové ve všech těch knihách vedou nějaký druh zápasu.
-
Osobně mě pak zklamaly stránky sumarizující zábavné historické historky o strojích předstírajících člověka. Rozumím sice tomu, proč autor o tomto psal, ve výsledku to však na mne nepůsobí jako významové obohacení celku, nýbrž jako nadbytečně rozsáhlé a tak všelijak čtenářsky opentlené zužitkování Wikipedie. Možná je to ale jen moje neschopnost přijmout tyto literární „tahy“ jako funkční hru.
-
Koncem června v Poslanecké sněmovně zaznělo, že klimatická krize se vyznačuje tím, že „v létě je horko, v zimě je zima, v noci je tma“. Kdo by s touto úvahou založenou na selském rozumu nesouhlasil? Možná právě sedláci, kterým toto rozumování nijak neochránilo úrodu před extrémními vedry.
-
Zákazníci jsou spokojeni a my lidé můžeme být také. Respektive, můžeme se s touto tezí spokojit. Už jsme ji v románu četli i dříve, pořád se to v souladu se složitou kompoziční architekturou propojuje, proplétá: člověk dokonalý není a nikdy nebude – protože by přestal být člověkem.
-
Z mého pohledu literární bohemistika znamenala, znamená a bude znamenat expertízu ve vztahu k české literatuře, ať už ji vymezíme jakkoli. Jiným oborům může nabídnout vlastní pohled například na to, co je to malá literatura a jak se malá literatura skrze „své“ autory může stát a stává literaturou světovou. (Marek Nekula)
-
Pestrost literárního provozu je prostě někdy nádherná a jindy nesnesitelná. A nakonec je stejně potřeba přijmout odpovědnost za každé jednotlivé rozhodnutí, která dnes a denně dělám, a umět je obhájit. Nebo uznat, že jsem něco udělala blbě, a zkusit to napravit. Nebo se s tím smířit a poučit se.
-
V době, kdy dystopická literatura často soutěží v originalitě katastrofických scénářů, volí Martina Leierová opačný přístup. Nezajímá ji technická stránka zániku světa ani mechanismus společenského převratu.
-
Po přečtení Jamese již není možné vrátit se k Dobrodružstvím Huckleberryho Finna a číst je stejným způsobem jako dříve. Everettův román zásadně proměňuje čtenářskou perspektivu: ukazuje, že i kanonické dílo může nést významy, které se naplno otevřou teprve tehdy, když dostane slovo postava, jež byla dosud odsouzena zůstávat v pozadí.
-
Možnost vstoupit do prostoru rány, do otevřeně hlasité absence kulminuje, snad mimoděk, instalací samotnou. S ohledem na citlivost uměleckých děl jsou některé kouty prostoru jen jemně osvětlené, což způsobuje, že hledící, jeho vlastní tělesnost v podobě odrazu vstupuje do obrazového pole, zrcadlí se na ochranném skle děl a na malý okamžik je transformuje.
-
Faubion Bowers na mnoha místech s chutí cituje taktéž ze skladatelových deníků, které představují jednak vášnivý literární výtvor o sobě, jednak specifickou ukázku tehdejší evropské symbolistické a dekadentní esejistiky. Můžeme však v nich rozpoznat též pozoruhodné paralely s úvahami a texty vzdáleného Skrjabinova vrstevníka, byť o něm skladatel nepochybně nic netušil: totiž s filosofickými listy nebo se „záznamy extatikovými“ z pera našeho nietzscheovce Ladislava Klímy.
-
K čertu tedy s pokryteckým svátkem, usmál se,
zkusme, co neobstojí a co je věčné.
Věrný smrtelný Apollónův kněz, však se ukáže,
co řekne, až náhodou zjistí, že z Němce
je dost málo v jeho osobnosti starořecké. -
Často hledáme způsoby, jak podpořit čtenářskou gramotnost dětí na základní škole, které odmítají souvislé bloky textu a atraktivitu knihy měří velikostí písma a počtem stran. Proč jim nenabídnout titul, který dovolí hluboce se do knihy ponořit i přesto, že samotného textu je poskrovnu? Součástí čtenářského prožitku je v této knize jak spousta faktických informací, tak citlivé vedení k empatickému vnímání současného světa.
-
Jenže když nic nepůjčíme, nikdo nepůjčí nic nám. Mimo jiné i proto se Praze po léta vyhýbají všechny velké mezinárodní výstavy putující Evropou a Češi za nimi jezdí do Vídně. Národní galerie teprve v minulých letech trochu otočila a ve Francii se začínají objevovat, mimo jiné i díky osvícené kurátorce, výstavy českých malířů.
