Některé knihy na sebe upozorňují rozsahem, jiné tématem nebo formální odvahou. Povídka Heleny Černohorské (1987) Aby si tak Františka Kroupová vzala Františka Kroupu! jde opačnou cestou. Na necelých padesáti stranách, z nichž významnou část tvoří ilustrace Jana Arndta, vypráví příběh ženy, jejíž život by se na první pohled mohl zdát zcela obyčejný. Černohorská ale znovu potvrzuje, že nepotřebuje mimořádné osudy ani dramatické dějové zvraty, aby dokázala postihnout podstatu lidského života.

Autorka, která debutovala novelou O trudném konci Marie Večeřové a korunního prince Rudolfa a později zaujala prózou Ida, skutečně zůstává věrná svému rukopisu, jak naznačuje strohá anotace. Také tentokrát se obrací do minulosti, konkrétně na český venkov druhé poloviny dvacátého století. Nejde však o historickou rekonstrukci ani o sentimentální vzpomínání na „staré dobré časy“. Minulost je pro Černohorskou především prostorem, v němž lze lépe zahlédnout otázky, které se navzdory proměně společnosti nemění.

Sedmdesátiletá Františka Kroupová opakovaně oznamuje, že se půjde utopit. Povídka začíná větou:

Jdu se utopit, zavolala mezi dveřmi a rychle je zase přibouchla.
s. 5

Motiv zamýšlené sebevraždy se vrací jako refrén, nikdy se však nestává skutečným dramatickým vrcholem. Pokaždé do něj vstoupí něco nepatrného – práce na zahradě, péče o hospodářství, návštěva nebo kus masa, který je třeba připravit. Čtenář postupně zjišťuje, že nejde ani tak o touhu zemřít, jako spíše o způsob, jak pojmenovat samotu a únavu člověka, který přežil téměř všechny své blízké. Život zde nevyhrává velkými gesty ani heroickými rozhodnutími, ale obyčejností, která člověka stále znovu připoutává ke světu.

Černohorská dokáže proměnit zdánlivě bezvýznamné činnosti – zabijačku, péči o králíky, pletí zahrady nebo vaření – v nositele existenciální zkušenosti. Je fascinující, kolik lidského života se jí podaří vtěsnat do tak útlého textu. Františčin příběh není výjimečný dějovými událostmi, ale intenzitou, s jakou prozaička zachycuje každodennost. Tam, kde by jiní autoři hledali drama ve velkých zvratech, nachází Černohorská hloubku v rytmu práce, v opakování a drobných radostech. Dalo by se říct, že rehabilituje obyčejný život.

Významnou roli přitom hraje samotný jazyk. Spisovatelka citlivě přizpůsobuje vyprávění době, do níž je příběh zasazen. Archaismy i dobově zabarvené výrazy nepůsobí jako ornament ani jako stylizační hra, ale přirozeně vytvářejí svět, v němž postavy skutečně žijí. Jazyk není historickou kulisou, je součástí charakteristiky prostředí i mentalit, které dnes pomalu mizí.

Nejzajímavější interpretační rovinu však představuje motiv těla. Františka celý život pracuje. Hospodářství, děti i domácnost ji naučily vnímat vlastní tělo především jako nástroj práce. Sama „vychovávala, vydělávala, hospodařila i rozhodovala“, naučila se nemyslet na sebe a „nikdy ne na vlastní tělo“ (s. 18). Černohorská zde přesvědčivě ukazuje zkušenost generace žen, jejichž identita byla vystavěna na péči o druhé a na schopnosti vydržet. Tělo se připomíná pouze únavou, bolestí nebo nemocí; vlastní touhy ustupují do pozadí. Mimořádně silně proto působí okamžik, kdy si Františka po letech dopřeje opečený bůček: „Když Františka dojí bůček, schválně si neumyje ruce, protože pro jednou nejsou jako struhadlo. Jsou měkké a sytě voní. A v pokoji nevyvětrá, protože je jí krásně teplo, tak pěkně v těle i po těle.“ (s. 6) Na první pohled jde o banální scénu, ve skutečnosti však představuje jeden z emocionálních vrcholů celé povídky. Poprvé po dlouhé době si protagonistka dovolí vnímat vlastní tělo jinak než prostřednictvím práce nebo bolesti. Černohorská tím připomíná, že lidská důstojnost se často skrývá v nejméně nápadných okamžicích všedního dne.

Stejnou citlivost autorka projevuje i při zachycení partnerské lásky. Františka dlouhá léta čeká na návrat manžela z války, později si uvědomuje, že se netěšila pouze na jeho přítomnost, ale také na fyzickou blízkost. Nejde o erotickou scénu ani o pozdní milostné vzplanutí. Černohorská pouze nenápadně připomíná, že i ženy, které společnost často redukovala na matky, hospodyně a pracovnice, měly svou tělesnost, potřebu něhy i touhu po doteku. Je příznačné, že právě tuto rovinu jejich života literatura zachycovala dlouho jen okrajově.

Silným momentem povídky je také odhalení, že Františka Kroupová se provdala za svého pokrevního bratrance Františka Kroupu. Název knihy, který zpočátku působí téměř jako lidová průpovídka nebo lehce komická nadsázka, se postupně proměňuje v tragický motiv. Narození postiženého syna Fanouše, společenské odsudky i obtížné přijímání jejich sňatku dodávají zdánlivě nevinnému titulu překvapivou hloubku. Černohorská přitom nesklouzává k senzaci, tento motiv zůstává jednou z vrstev mnohem širší výpovědi o životě poznamenaném láskou, vinou i ztrátou.

Předposlední odstavec jako by shrnoval poetiku celé knihy:

Ostatně o tom nejdůležitějším v životě se vždycky mlčí. Nebo se o tom vůbec mluvit nedá. O lásce k muži nebo k dítěti, o okouzlení měděným světlem kvečeru nebo o bolesti. O samotě.
s. 46

Právě zde se ukazuje, proč je tato rozsahem skromná próza tak působivá. Nepotřebuje velká slova ani psychologické analýzy. Ví, že některé zkušenosti lze zachytit pouze náznakem.

Pokud lze knize něco vytknout, pak snad právě její úspornost. Některé motivy – například Františčin vztah k náhodnému muži Jakubovi nebo některé návraty do minulosti – by si zasloužily více prostoru. Na druhou stranu je možné, že tato fragmentárnost je součástí autorčina záměru. Povídka nepůsobí jako zkrácená novela, ale jako pečlivě vybroušený tvar, který přesně ví, kdy skončit.

Samostatnou pozornost si zaslouží výtvarná podoba knihy, kterou vytvořil Jan Arndt. Jeho ilustrace neusilují o realistické doprovázení děje, ale spíše o zachycení nálady a rytmu vyprávění. Hrubá kresba, omezená barevnost oranžové, černé a bílé i práce s výraznou stopou ruky připomínají lidové tisky nebo otisky z dřevořezu. Arndt navíc zajímavě zachází se samotným písmem – některé nápisy nejsou pouhou sazbou, ale stávají se výtvarným motivem, který se stejně jako text pohybuje mezi konkrétností a symbolem. Motivy cest, kostela, rybníka či krajiny nepůsobí jako ilustrace jednotlivých scén, spíše vytvářejí jakousi mentální mapu světa, v němž Františka prožila celý svůj život. Grafická podoba tak není jen estetickým doplňkem útlého svazku, nýbrž přirozeným pokračováním autorčiny poetiky, založené na střídmosti a důvěře v sílu zdánlivě obyčejných věcí.

Aby si tak Františka Kroupová vzala Františka Kroupu! není knihou, která by usilovala o generační výpověď nebo velký společenský komentář. Přesto – nebo právě proto – dokáže připomenout něco podstatného. Že lidský život se neskládá jen z výjimečných okamžiků, ale především z práce, mlčení, drobných radostí, nevyřčených lásek a každodenních rozhodnutí pokračovat dál. Helena Černohorská z těchto zdánlivě nepatrných věcí vytváří literaturu, která čtenáře nepřesvědčuje silou děje, ale hloubkou svého porozumění člověku.