do pokožky z hlíny
padám
a rodím se
a ty přihlížíš
tajně
že někdy zapomenu
tvůj tvar vyrábí mou
intuici

Nachovým peřím se prohnal vír,
jemně to zatahalo za sen.

Co čumíš? Nečum! křičely na mě slečny
Jinou vzpomínku na to místo nemám,
mám jenom obrázek: sedím na vysoké židli
a upřeně hledím na dřevěný dort

To kdysi vzpřímené tělo
které si umělo říct slunci
o prsten
už nevyjde nahoru
Jen moje paměť ještě stoupá
po točitých schodech
a chce mít poslední slovo

nebe se zatahuje
na parapet protějšího domu
dosedá druhá vlaštovka
ruštinářka si stěžuje
na všeobecnou averzi
a vrací se zpátky k puškinovi

Na vlakovém nádraží
mezi oprýskanými dlaždicemi.
Jako vyčichlé vzpomínky
rozsypaný tabák.