Všiml si, že jeden komentář ve vláknu přeci jenom přibyl. Napsal ho tam Lion 22, v diskusích na jejich serveru se tenhle nick objevoval často. Lion 22. Ty jejich vyšpekulovaný jména, ta hrdost, se kterou hovado dává světu najevo, že si s něčím lámalo hlavu. Podle časomíry byl komentář uložený před několika minutami, asi v době, kdy všichni sledovali prezidentovo povolební vystoupení. Lion 22 v tu chvíli měl slavit i svoje vítězství, tolik toho v předcházejících týdnech naplival na tábor prezidentova protivníka. A dopadlo to pro něj skvěle. Tak proč si neotevřít láhev špiritusu a nezatančit si častušku před puštěnou televizí. Ne, ne, datlovat se bude. Zjevně si nemohl pomoct, ani v tu chvíli. Furt to jede, nedá se to zastavit, viď? Lion 22 se ale tentokrát moc nerozepisoval, jeho vzkaz pro Johana byl jednoduchý.

„Teď už se můžeš jenom spláchnout do hajzlu.“

„Chcípni!“

Johanovi to ujelo nahlas, kolega u vedlejšího stolu k němu vyslal překvapený pohled, pak došel k závěru, že se asi přeslechl a pokračoval v práci. Johan taky pokračoval, dál zíral do prázdna a rty se mu třásly vztekem. Že se nechal rozhodit, že na to nějakej anonymní blb, kterej marní život za poprskaným monitorem, potřeboval jenom pár slov. Teď už se můžeš jenom spláchnout do hajzlu. S nacvičenou grimasou bystrýho cynika. Spláchni se do hajzlu. S botkama za pět litrů, prováhal ses skoro k agónii, než sis je koupil. Spláchni se do hajzlu. S chytrou knížkou na stolku v obýváku pro případ, že by bylo potřeba udělat dojem na návštěvu. Nepřijde, spláchni se do hajzlu. Se zásobou vtipnejch průpovídek pro všechny příležitosti. Spláchni se do hajzlu. S ubrečenou jistotou, že zůstaneš sám. S kariérou, kterou neprotáhneš k penzi. Se schopností formulovat myšlenky, co nezajímaj už ani tebe. S prošedivělým zbytkem vlasů, kdysi jsi na ně byl tak pyšnej a tuhle sis říkal, že si je aspoň obarvíš. Měls to udělat. Určitě by ti to seklo. Jak smrtce. Spláchni se do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu!

Johan zprudka vstal a vyrazil k oknu, uši mu zaléhaly vítězoslavným řehotem Liona 22. Nakonec si ho vychutná taková nicka. Venku se setmělo, k dece nad městem se přidal štiplavý chlad zimního večera. V oknech se rozsvěcela světla, pár spěchajících chodců na chodníku, kolem nich se šinula řada aut k semaforu. Červená, oranžová, zelená. Zelená, oranžová, červená. Zleva. Zprava. Mezi tím vším se ztrácel Johan. Co to bylo za iluzi, že by se do toho nekončícího a netečnýho pohybu mohl nějak natrvalo otisknout. Čím asi? Neposralo se to všechno až teď, od začátku směřoval k porážce. Svět se poznamenat nenechal, vyrazil si podle svýho bůhvíkam, bez ohledu na Johana. Ten ho může jen z dálky kibicovat, s podobně postiženejma chudákama si hrát na to, že na nich třeba trochu záleží. Nebo se spláchnout do hajzlu.

Někde za sebou slyšel vrnění bestie. Teď ho uklidňovalo, rozeznával v něm jedovatou vlídnost. Třeba se v tý bytosti spletl a ona to s ním myslí dobře. Jediná, kdo Johanovi zbyl. Může mu něco dát, stejně jako vítězi na obrazovce. Zadostiučinění. Moc. Aspoň kapičku moci. V zátylku ucítil ten dech, zježily se mu z něj chlupy a zpevnila záda. Johan zase cítil v krvi jistotu, tentokrát ho posilovala a přinášela mu schopnost soustředění. Viděl díky tomu zřetelně a dokázal to přijmout. Nemůžeš přesměrovat dálnici, po který všechno letí. Nemůžeš udirigovat neustávající sbor idiotů. Ale někomu v něm bys moh zazpívat svoji písničku. Poučit toho malýho sráče, že slova můžou mít nějaký důsledky. Já se do toho hajzlu možná budu muset spláchnut, ale ty už v něm dávno jsi, Lione, ani to netušíš. A měl by sis to uvědomit, hochu. Někdo by ti s tím měl pomoct, ukázat ti tu propast, až se ti zatočí hlava. Až budeš prosit. Až poznáš, že bez štítu anonymity ze sebe ty silácký kydy nedostaneš tak snadno. Štěkals na špatnou karavanu, pejsku, vychcal ses u špatnýho stromu. Jsi jenom kapka v proudu křivd, urážek a tuposti. Ale pro mě ta poslední kapka, tebou to všechno přeteklo. Takže máš smůlu. Vole.

V Johanovi se vzmáhala činorodá nenávist, taky v ní nacházel svoje lano. Udrží ho, dá jeho přežívání řád a smysl. Malej krůček pro člověka, velkej skok pro lidstvo. To asi ne. Ale Johanovi by to stačit mohlo. Má čas. Má ho před sebou tolik, že se v něm dřív nebo později utopí. Tak bude trochu sranda. Aspoň chvilku. Johan si s překvapením uvědomoval, že se to skutečně stane, že jednou v životě zkusí něco doopravdy udělat.

Najít Liona 22 Johanovi nedalo vůbec žádnou práci. Stačilo zajít za ajťákem. Kluk měl radost, konečně zajímavej úkol. V každým případě se na nic neptal a nic neřešil. Johan se na něj díval s uznáním šmrncnutým závistí. Skvělí a výkonní lidé, tihle ajťáci. Oni neřeší. Jak osvěžující, jak účelný. Kdybych to jenom dokázal taky. A kdybych k tomu měl i nějakou praktickou schopnost. Dovednost, za kterou by mi třeba někdo byl ochotný platit. To by, panečku byla úplně jiná životní perspektiva, probíral bych se pracovníma nabídkama, v hlavě by mi jela kalkulačka příjmů a benefitů, ukazovala by samý pěkný čísla. Nemusel bych na honem plánovat pomstu jako náhradní životní program. No nic. Ajťák Johanova očekávání nezklamal, rychle se činil. Našel na serveru IP adresu počítače Liona 22 a ještě večer od něj Johan mailem dostal jméno, adresu, rodné číslo, číslo mobilu a všechny nicky, pod kterými jeho nepřítel komentoval na různých serverech.

Lion 22 se jmenoval Petr Rubeš, šestatřicet let. Jeho facebooková stránka uváděla, že ve fotbale fandí Spartě a CSKA Moskva, v čemž Johan viděl spíš politický stanovisko. Jako oblíbené filmy Rubeš vyplnil Matrix a Resident Evil, z televizních pořadů populární show o vaření a seriál Vikingové. Knížku tam měl jednu – Osadu havranů. A to jako proč? Asi jenom reflex člověka, kterej vyplňuje, když vidí v dotazníku prázdnou rubriku, přece se to od něj čeká. Tak napíše první blbost, která ho napane. Byla tu ale i možnost, že Rubeš měl Osadu havranů rád, že si ještě dneska pamatoval, jak ho ta knížka v dětství pohltila, představoval si, že je Havranpírko a spolu se Sokolím okem zachraňuje Veveřici. Dojemný. Jenomže Johan se Petrem Rubešem nechtěl dojímat. Měl s ním jiný plány. Trochu je ale nabourávala Rubešova profilová fotka. Lion 22 na ní nevypadal jako donebevolající blb, ani jako zlobnej nešťastník, pro kterýho zbabělá agrese znamená poslední zbývající radost. Tmavý vlasy, upřenej pohled, rysy ostře řezaný. Možná se kdysi líbil holkám, možná se jim líbí ještě teď. Možná dokonce trochu bystrej. Možná i nebezpečnej. Johan si ho představoval jinak.

Viděl ho v těch představách staršího a neduživějšího, se sevřenými rty a uhýbavýma očima. Rukama rozklepanýma tenzí, která se v něm hromadila roky, teprve nedávno přišel na způsob, jak ji upustit. Bezpečnej způsob, takže upouští a upouští, proč se taky žinýrovat. Nakonec nedělá nic jinýho, jenom sedí za počítačem a soudí svět. Monitor do něj pere to svoje záření. Rubešova tvář v něm má pěkně mrtvolnej odstín. Mžourá očima, chtělo by to silnější brejle. Svoje soudy ale vynáší dál, přitom blbě spí, ani rybičky nenakrmil, už sotva plácaj ocasem, jak jsou vyhladovělý. Co se to s ním jenom stalo, tolik nás kdysi rozmazloval, na stěnu akvária klepal, hezká slova říkal. Bejvávalo. A i Rubeš je hladovej, hubne a chřadne, v nevětraným pokoji vdechuje prach, ale oči pořád svítěj. Protože je to radost, jedna veliká radost. Rubeš bude čumět, až ho Johan zpracuje, až se mu předvede. Sklopí svoje krhavý očka, úplně ten pohled přibije k zemi. Hlas se mu ale bude třást a věty rozbíhat doztracena, stejně nepřestane chrlit svoje ubohý výmluvy. Nakonec bude ochotnej se ponížit, rád to udělá, schoulí se do klubíčka v rohu pokoje a ramena se mu budou škubat strachem. Hrůzou z toho, že si pro něj přišel jeden z těch souzenejch a on se najednou nemá za co schovat, nezbývá mu než žadonit, a tak se otevře, vyleje všechnu svou ubohost a chcípáctví Johanovi k nohám. Bude vědět, že je odhalenej, jednou provždycky. Radost ze souzení v něm vyhasne a umře, protože Petr Rubeš, teda ten imaginární Petr Rubeš, bude v hloubi duše už napořád vědět, jak na tom je.

Velice utěšená představa. Ve fotce skutečnýho Rubeše ale Johan neviděl obraz člověka předurčenýho k účinkování v podobný story. Spíš někoho schopnýho budit taky strach, když na to přijde, nabušit trochu úcty do hlavy člověka, kterej ji odmítá projevit. Těžkej soupeř, Johan bude muset podat výkon na hranici možností, tak tak. O to bude ten souboj zajímavější, zamachroval si v duchu. Nedokázal se do toho ale patřičně položit. Protože Johan nebyl zrovna soubojovej typ. V určitým věku o sobě člověk některý věci prostě ví.

Mail od ajťáka otevřel ráno prvního dne svojí dovolené, svýho novýho života. Rychle prolítnul všechny ty důležitý informace. Ale co si s nima počne? Pochybnost zahlodala. Ráno je totiž moudřejší večera. Prej. A po dnu, kdy zvolili prezidenta, po té Johanově poslední zoufalé a vůbec naprosto k ničemu šichtě, se taky vyspal. Propotil přitom prostěradlo a křičel ze sna, ale stejně. Najednou bylo ráno, Johan si přečetl poštu a jeho nápady a plány z předcházejícího dne mu už nepřipadaly tak oslnivě úžasný. Dokonce připouštěl možnost, že to jsou jenom úplný kraviny, člověka takový věci napadaj, když se mu hlava roztočí vztekem. Měl by si to všechno ještě promyslet. Jenomže Johanovi se zároveň vůbec nechtělo přemejšlet. Nechat se ochromit myšlenkama, který stejně jen těkají od ničeho k ničemu. Dobře to zná a bylo toho už dost. A tak přecházel kuchyní sem tam, dost při tom kouřil, vypil tři kávy a pak z toho všeho dostal hlad. Lednice prázdná, samozřejmě. Jenom plastová vanička s kuřecím polotovarem. Tak si holt budu na ten svůj úpadek zvykat. S masochistickou rozkoší prostudoval složení. Odvázaně barvený nápis na etiketě ho vyzýval: Přidej do mě smetanu!

„Naseru ti!“

Zařval, až se zatřásla okna. Lomcovala jím bezmoc nad idiocií světa. Člověk se jím marně pinoží víc než padesát let. Dře se, aby si vybojoval kousek tý pofiderní reputace. A pak musí strpět, že mu tyká vanička s odřezkama podřadnýho masa oplácanýho syntetickým dochucovadlem. Dovoluje si mít požadavky! Prej smetanu! Hejbni prdelí a koukej to do mě nalejt. A pořádně mě zahřej, ať si pošmákneš na zmučený a zdrogovaný drůbeži z velkofarmy! Menu jak pro krále. Se smetanou! Johan hodil vaničku zpátky do lednice. Než přistoupit na takovýhle ponížení, radši zůstat o hladu. Už nedovolí, aby se v něm ozýval takzvanej realismus, odevzdaná ochota spořádaně chcípat. Zůstat u svýho propocenýho prostěradla a rychle postupující prázdnoty. Už přece dostal email od ajťáka. A Johan ho otevřel a přečetl. Udělal první krok. Jestli teď vycouvá, nebude to projev zralý úvahy dospělýho muže, kterej byl ráno zase jednou moudřejší. Bude to Johan jako vždycky. Protože on přece vycouvá pokaždý, když něco začne být trochu moc doopravdy. A stejně, přes všechnu tu opatrnost, je teď tady. Na pokraji hluboký jámy. Má dovolenou, vnutili mu otřesnou volnost, tak si ji teda trochu užije. Proletář nemůže ztratit nic než své okovy, šprtal se kdysi. A Johan je už ztratil. Vlastně je z něj museli servat, jak se jich do poslední chvíle držel, ale teď jsou pryč. Tak proč by to měl popírat, hrát před sebou a před světem, že je má pořád nasazený? Dali mu dovolenou, tak je chytne za slovo. Měl by se trochu odvázat. Vyrazit vstříc dobrodružství, historkám, na který se nezapomíná, jednou se budou tradovat u táborovejch ohňů. Rubešova adresa je v městečku pár desítek kilometrů od Prahy. Sedneš na vlak, auto si brát nebudeš, už nestojíš o žádnou zátěž. Prostě si uděláš výlet, trochu se zrekreuješ.

Ondřej Štindl, Až se ti zatočí hlava, Argo 2020