Beletrie
mazlíčci hyeny, které se zbavily obojků,
karnofobní hyeny, hyeny magického realismu,
Hyena Potter uvězněná v Ázerbájdžánu,
hyeny hobiti, hyeny komikové vždycky
přes čáru, hyeny falešně obviněné z fašismu,
které si vážně jen užívají venkova, mrtvé hyeny,
které by se nejradši sežraly
v autobuse:
nějaká žena vedle mě četla mou knihu.
četla si má slova.
a já mlčel, zvědavý:
neznámá žena a moje kniha
a já, pro tu ženu neznámý
– zastyděl jsem se, jako kdyby se plod
díval na rodiče v okamžiku, kdy ho počínají.
Pak už věci běžely
podle navyklého řádu. Nebyl žádný důvod
cokoliv měnit. Měla se s tím
smířit, když se na ni v noci znova sápal. Odvrátila
od něho oči, jako by ji kdosi znásilnil.
to
hle
hřiš
tě
pa
tří
pad
lým
kvě
ti
nám
tou
la
vým
koč
kám
a
ztra
ce
ným
li
dem
Nehybný čas
zakrývá
svou nevyhnutelnou tvář
a mění se, aniž by převlékal svůj šat:
v noc nebo útlou jitřenku,
v dlouhé ticho návětrných plání,
v jablko kypící létem
Přinášíme po jedné básni v českém jazyce od všech deseti čerstvě nominovaných semifinalistů Drážďanské ceny lyriky 2022 (DLP), básnířek a básníků píšících v německém (pět nominovaných) a českém jazyce (rovněž pět nominovaných).
Z pramenů poznání
splétám bič
ten bič krotí
vášeň, hněv i chtíč
ten bič jméno síla má
Báseň věnovaná obrazům Martina Lacka, který je také autorem ilustrace.
Možná právě proto se svět mazal a rozpadával. To bylo příčinou mlhy a šedých mezer. Například dnes odpoledne, když Chladná voda běžela přes humna k areálu předků, se náhle smazal kousíček světa. Stalo se to vpravo na obzoru, na okraji jejího zorného pole. Chladná voda zachytila změnu koutkem oka a zastavila se, aby se podívala. V dáli bylo vidět cár šedivé mlhy, malou záplatu, kašovité nic tam, kde Chladná voda téměř jistě dříve vídala strom. Možná topol. Nebo eukalyptus. Strom patřící ke ztracené vzpomínce. Jak říkala její stařešina, nebylo možné vypovědět všechno.
,Před několika měsíci tu myšlení bylo tím největším zločinem,‘ přiznal mi v Brně jeden profesor. To znamená, že svobodu dogmatického komunismu, stejně jako svobodu všech diktatur, lze shrnout velmi jednoduše, a to takto: ,Mysli jako já, nebo nemysli vůbec.‘
Mladý muži! Vy máte do tváře vepsán takový zvláštní, hluboký smutek. Jako byste padal dolů časem.
Otevřel skicák a nenápadně ho naklonil ke svíčce před sebou. Pokoj se znovu vynořil ze tmy vměkce rozpitých zónách karmínu a šedé, s tuctem plamínků posbíraných do zrcadla a s širou, nehybnou temnotou okna, bylo to téma, které se bez barvy neobešlo. Přísvit svíček zdůrazňoval prohlubně a výstupky těch postarších tváří, hladil je a jemně karikoval.
Klečel jsem u ní, hladil jsem ji po ručkách a po vlasech a bylo mně jí nevýslovně líto. Přitom jsem sice věděl, že je to moje maminka, zároveň ale holčička, dítě, a přitom dospělý tvor, a jenom jsem opakoval pořád dokola: „Mami, neplač, to nic není. Slyšíš? Nic to není. Neboj se nic.“
Naskákali jsme do brouzdaliště a začali v něm čile rejdit. Představovali jsme si, jak něco takového teď možná dělají i ti, kdo se o naši svobodu zasloužili. Viděli jsme Havla, Pitharta, Dienstbiera, Bendu a Kroupu, jak se s rozkoší cachtají a vytřásají si pak vodu z vousů, právě jako my.
Z podkroví staré vily se ozval zvuk připomínající kuželkovou kouli valící se po parketové podlaze…
I prázdnota těhotná vlastním je pojmem. Němou do ran sype sůl jak do krmelce (nic-aby-něco-přece-znamenalo) – na čekanou. Hou – hou!
Záhadou zůstává, proč má lidský hlas schopnost stát se tolika způsoby neskutečnem a proč si naše dámy z tolika způsobů vybraly pravě tenhle.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
