Někdy nás loučení hluboce zasáhne. A někdy nás osvobodí. Nový povídkový soubor Bernharda Schlinka je mistrovským dílem: Klade zásadní otázky a neváhá na ně odpovídat.

Její kočka pomočila mu čepici
odloženou na židli, odháněl ji
z jejího klína, tak ho nenáviděla.

Chána měli rádi všichni, kdežto on zase miloval jednu kozáckou otrokyni z dněperských stepí, a vždy s ní byl mnohem raději než se kteroukoli z žen v harému, kde jich měl tři sta; pocházely z různých zemí, všechny byly nádherné jako jarní kvítí a všem se jim žilo báječně.

Já pak pravím vám, že z té jediné přednášky, kterou předvedl můj syn Gargantua – a vy jste toho svědkyně! –, jsem rozpoznal, že na jeho chápavosti se podílí nějaké božstvo.

Počtvrté ušima rudého saténového čepce, jenže čepec byl zlatými nitkami vyšívaný a ty mi rozedřely celou řiť, a ještě se na nich kousky hoven zachytaly a po celém zadním kráteru roznesly.