Cesta k novému miléniu je dlážděna analgetiky. Hlavně ve čtvrtek

V roce devadesát devět spolu Suzanne a Henry žili už třicet let. Svatbu nikdy neměli. Vždy to odkládali na příští rok.

„Ale prosím vás, už je nám čtyřiapadesát, tak to nevím,“ odpovídala v tomto duchu Suzanne na dotěrné otázky kolegyň.

„Možná příští rok, až se bude lámat milénium, bude to takové pěkné číslo, rok dva tisíce, to bychom do toho třeba mohli praštit,“ odpovídal Henry na otázku někoho, koho potkal náhodou, aniž si vzpomněl na jeho jméno.

„Kdo ví?“ zasmála se Suzanne, protože už to tak prostě měli nacvičené.

Henry nevěděl, co by mohlo být příští rok, nečekal už nic, a Suzanne po těch letech zase moc dobře věděla, že by to k ničemu nepřispělo, ba naopak.

Děti neměli, ač je s největší pravděpodobností mít mohli. Možná proto, že Suzanne se dětí trošku bála. Kdykoliv na ni promluvil dětský hlas, šíleně se lekla, a pak vždycky chvíli trvalo, než se začala zase soustředit. Pro učitelku to byl každodenní boj sama se sebou. Henry, ač také učitel, neměl takové projevy jako Suzanne, spíš nebylo téma rodiny pro něj vůbec důležité. Všechny adolescenty, kteří patřili do jejich životů, vždy s radostí opustili za branou školy. A to, i když s nimi měli společnou cestu. Henry se buď schoval, nebo předstíral, že jde na opačnou stranu, vyčkal, až všichni zmizí, a pak šel sám. Děti prostě nemohl vystát, ale nikdy to na sobě nedal znát a hře na piano ty malé ksindly v devadesáti procentech jakž takž naučil. Včetně toho zmetka, co k němu chodil každé čtvrteční odpoledne, měl hrozně krátké prsty a neúctu k autoritám. Henry ho ale i tentokrát zvládl a jako vždy ho vyhodil z hodiny o pět minut dřív. Byl čtvrtek a ze školy přece pospíchal rovnou na hřbitov.

Teď po třiceti letech Henry docházel na hřbitov sám i ve čtvrtek. Lilie už nemusel kupovat tajně. Už je nekupoval vůbec. Nechodil tam vlastně ani tak za Angelou jako spíš sám za sebou. Často přemýšlel, kdo z nich je na tom vlastně líp – on, nebo ona? Jak moc velký je rozdíl v jejich životech? Některý čtvrtek se sotva zastavil u jejího hrobu – respektive památníku, protože její tělo uvnitř nebylo. Raději se procházel mezi ostatními náhrobky a procvičoval si odčítání. Vypočítával, v kolika letech ten který člověk zemřel, aby se posléze dostal k počtu let, o které byli starší či mladší než on sám. To ho pak vždy posunulo k úvaze nad tím, jestli si náhodou už nemá koupit nějaké pěkné pietní místo pro sebe a své blízké, kterými samozřejmě nebyl nikdo jiný než Suzanne. Přestože kytky už nenosil, o hrob se samozřejmě jednou za čas postaral, vytrhal přerůstající trávu, očistil kámen od prachu a navátého listí, popřípadě urovnal trvanlivou výzdobu, to zas jo.

Tenhle čtvrtek zažil na hřbitově neobvyklou věc. Alespoň jemu taková přišla, a tak ji zbrkle založil do své poloprázdné mozkového složky s názvem „Zvláštní a zajímavé“. Na hrobě seděl havran. Byl to sice náhrobek někoho úplně cizího, komu spočítal věk úmrtí na sedmdesát osm, ale šlo o to, že ten pták prostě setrvával na kameni a civěl na něj. Takový klišé. Havran. Jenže co naplat… Henry byl bohužel mentálně tam, kde byl, a tak se nemohl zbavit pocitu, že se určitě jednalo o jakési znamení. Ať už čehokoliv. Na nějaký signál čekal už léta a doufal, že jednou se v jeho životě musí zase přihodit něco nového a nepoznaného. Po cestě domů se navíc dozvěděl o otevření nové stanice metra, což přívalovou vlnu nových impulsů ještě umocnilo, a vlastně mu to nakonec přišlo ještě zajímavější než obraz černého opeřence.

Když se vrátil domů, sedl si k zavřenému pianu. Uspokojivý pocit ze hřbitova i metra už odezněl. Přepadla ho melancholická nálada, smutek, který ho ponoukal přerušit ticho zapnutím metronomu a posloucháním jeho pravidelného zvuku. Henry takové věci ale nedělal, navíc metronom za ta léta praxe už nenáviděl, a tak si šel radši vypražit slaninu. Zaposlouchal se do praskání a škvíření roztékajícího se tuku na pánvi. Miloval ji úplně do křupava, téměř spálenou. Naskládal křehké, tmavě rudé proužky na mísu, posadil se do křesla v obýváku a jedl.

„Ach jo,“ uslyšel Henry z předsíně Suzannin těžký povzdych. Přišla ze školy.

Dlouho se mu neukázala. Ani nepozdravila. Věděl přesně, co dělá. Určitě potají vyndala z tašky čerstvý chleba, hltala ho po kusech rovnou ze sáčku u kuchyňské linky. Pomalý a klidný rytmus francouzského stolování vzal dávno za své, prostě ho vdechla nad dřezem a bylo. A on předstíral, že to neví. Ani se nehnul, dokud neuslyšel zvuk tekoucí vody, kterou Suzanne splachovala drobky napadané na plechové dno výlevky. Při té příležitosti si vždy napustila do sklenice vodu a spolkla léky proti bolesti, pak umyla mastnou pánev po vypečené slanině, celý dřez vyčistila saponátem a vyleštila ho jako zrcadlo.

Takový byl čtvrtek. Každý.

{{{o}}}

Doktor Polak se udiveně zabořil do křesla a odmlčel se. Po chvíli přemýšlení se opět naklonil k Henrymu.

„Když vydržíte, aby vaše žena jedla ,toʻ doma, a dokonce víte, že ,toʻ žvýká, když jste ve vedlejší místnosti, tak jste udělal obrovský pokrok. Gratuluju, už je to skoro pryč!“ zvolal doktor Polak povzbudivým tónem.

„Není. Není to pryč,“ oponoval Henry.

„Přiznejte, že aspoň trochu to lepší je,“ přesvědčoval doktor svého klienta.

Henry k doktoru Polakovi chodil už jednatřicet let. Byl to psycholog, který se ho ujal hned poté, co se Henry na československé ambasádě vyzvracel a omdlel. Ze začátku s ním probíral svoje problémy každý pátek, po třech desetiletích to stáhli na každý třetí. Přestože o Angele mluvil čím dál míň, což doktor označil jako klasický příklad popírání, Henryho pocit marnosti a odpor k lidem, kteří přežvykují pečivo, se prohluboval. Nejvíce ovšem doktora znepokojovaly ty hřbitovní čtvrtky.

„Přiznávám, že mám, respektive nemám už tak strašný pocit z… však víte. Ale pořád mě štve ten fakt, že vlastně vůbec nevím, co se stalo. Bylo to tak daleko. Nikdo mi nebyl schopný nic říct. Ta země…,“ analyzoval Henry tichým hlasem svou situaci, ale náhle se zarazil.

„Byla izolovaná, ano, Východ, to mi tady vysvětlujete každý pátek,“ doplnil ho Polak. „A já vám každý pátek říkám o reminiscenční terapii.“

„Každý třetí pátek,“ opravil ho Henry.

„Však vy víte, Henry, zkrátka vám chci naznačit, že teď už je ta země otevřená, posledních deset let je to vzdálenost jen na kilometry, já sám jsem tam byl. V Praze. Krása. Proč se tomu bráníte? Dostat se na konkrétní místo, kde se to stalo, mít možnost tam vypustit emoce, to by mohla být terapeutická cesta.“

Henry se zamyslel.

„Mám tam jet? To je doporučení psychologa?“

Polak se na chvíli odmlčel. Henry věděl, že ho tou přímou otázkou zaskočil.

„Já vám jen říkám, že reminiscenční terapie je metoda, která může fungovat. Kdybych teď mluvil a prosazoval nějaká doporučení jako psycholog, bylo by to neprofesionální, mluvím k vám teď spíš jako přítel. Já osobně bych tam jel. Ale s tím, že si uvědomujete, že to bude obtížné. To musíte mít na paměti.“

Vymanil se z toho zdatně, doktor. Radí prý jako přítel. A vlastně jím byl. Henry s nikým jiným užší vztah nikdy nenavázal, ani se Suzanne.

„Tak já to udělám!“ zvolal.

„Opravdu?“ podivil se naoko doktor, ač šlo spíš o projev profesní satisfakce.

„Pojedu do Jáchymova!“

Polak jen s úsměvem přikyvoval a sledoval svého pacienta, jako když otec pozoruje své dítě recitující báseň a nechce, aby zkazilo verš.

„Pojedu tam a smířím se s minulostí!“ zopakoval Henry rozhodně.

„No prosím!“ zatleskal Polak.

Večer si to Henry celé rozmyslel. Reminiscenční terapie? Hovno! Nikam nejedu, a do Jáchymova už vůbec ne!

Další den zase jet chtěl, další den zase nechtěl, pak zase chtěl, pak zase nechtěl, Suzanne v průběhu těchto dní potají snědla několik bochníků chleba, Henry vypražil kilo a čtvrt slaniny, pak už byl opět čtvrtek a šel na hřbitov.

{{{o}}}

Ten den to z ní bylo cítit hrozně. Musela být ve francouzským pekařství, musela se snad vyválet v propečenejch kůrkách!

Suzanne v posteli zapíjela léky.

„Jím tolik prášků na bolest. To už jsem vážně tak stará?“ přemítala nahlas.

Vzhledem k tomu, že byli staří úplně stejně a on každý čtvrtek procházel hřbitov hledaje svou budoucnost, raději považoval její otázku za řečnickou. Suzanne ulehla do polohy, v níž ji nebolelo pravé rameno ani levá kyčel a vypadala v ní jako Superman, který letí vzhůru ke Kryptonu a zároveň tančí skotské lidové tance. To celé v lehu na břiše. Henry polkl svůj prášek na spaní a přemýšlel, jestli je něco pravdy na tom, že kdo neumí, ten učí. Hrozně ho štvalo, že to lidi říkají. Pak začal přemýšlet nad tím, proč ho to štvalo. Jestli to není důkaz, že je na tom něco pravdy. A to ho vytočilo ještě víc. Svůj hněv na sobě samozřejmě nenechal znát. V tom byl dobrý.

„Možná bychom si mohli vzít v létě dovolenou. Že bychom vyzkoušeli ten vlak pod La Manche a jeli za mými příbuznými do Francie,“ nadhodila Suzanne s obličejem zaraženým do prostěradla.

V žádném případě nejedu nikam vlakem, a už vůbec ne do Francie. Aniž svou myšlenku převedl do ústního projevu, otočil se na bok zády k Suzanne a zavřel oči.

„To radši pojedu do toho zasranýho Jáchymova,“ zamumlal.

Dobrou noc. To ani jeden z nich neřekl.

Spali špatně. Jako vždycky.

{{{o}}}

„Myslím, že to dokážete,“ podpořil Henryho doktor Polak na dalším pátečním sezení po třech týdnech. „Jak jsem říkal, já tam byl před třemi lety a je to moc hezké. A tyhle lázně Carlsbad, to bude také krása, kolonády, secesní altány, vřídla, má to atmosféru.“

„To byl Suzannin nápad,“ snažil se to uvést na pravou míru Henry.

„A dobře to vaše paní vymyslela,“ nadchl se doktor, ačkoliv to celé bylo výsledkem spikleneckého telefonátu mezi ním a Suzanne, o němž Henry sice nevěděl, ale něco o něm tušil.

„Prostě jeďte, odpočiňte si v lázních, a pak si v klidu rozmyslete, jestli navštívíte i to druhé město, které je mimochodem velmi blízko,“ plánoval doktor, zatímco se natahoval do knihovny pro atlas, v němž posléze nalistoval mapu střední Evropy a České republiky.

„Vyhledal jsem to pro vás, do toho Jáchymova je to jen deset kilometrů,“ ukázal prstem do mapy.

„Deset nebo dvacet… spíš…, když se tam teda rozhodnu jet, co tam mám jako dělat?“

Polak se naklonil k Henrymu: „Musíte si tam zařvat. Nadávejte tam. Pusťte emoce ven, najděte si tam něco, do čeho ten vztek vložíte.“ Pak se ještě víc přiblížil a zašeptal: „A něco tam zničte.“

„Mám něco zničit?“

„Něco malého, nějakou věc, která někde jen tak leží. Nic, za co by vás zavřeli,“ vysvětloval doktor svou předchozí radu, jako by ji chtěl vzít zpátky, „nebo víte co, radši si jen zařvěte, jde o to smířit se s tím místem. Udělat tu tlustou čáru za minulostí, zbavit se fobie z pečiva, zbavit se úzkostí, nespavosti a hřbitovních čtvrtků a jít zas dál!“ Na konci věty už Polak téměř křičel.

Henry se zašklebil, začal funět a podivně chroptět, jako by se dusil drobky a chtěl je vyprskat ven.

„Ch… ch…“

„Co je vám, je vám špatně?“ staral se doktor.

„Ch… ch…“

Doktor Polak byl profesionál. I když to vypadalo trochu jako mrtvice, brzy poznal, o co Henrymu jde. O demonstraci síly a vítězství nad vlastním strachem. Zabořil se do křesla a koncentrovaně vyčkával.

„Chleba!!!“ zařval Henry. Polak pokývl a spokojeně se usmál. Henry se vzápětí vyzvracel do odpadkového koše pod psacím stolem. I tak mu doktor zatleskal. Třicet jedna let práce přineslo konečně svůj první plod.

Lenka Elbe – Uranova, Argo 2019