Komisař Ujlaky-Férfinský hleděl na závoj
točící se ve víru
v kalné řece pod šedým mostem,
z jehož oblouků pomalu odkapávala
jakási špína.

Král, jenž snáší zlatá vajíčka,
kráčí odlivovou vodou.
Na židlích v moři sedí různě
dlouhá bezčasí vztahů.
Vznáší se ne dvě,
ale osmnáct královen;
pořadí tahů. Na dráze e-
lektronu leží podoby stahů.

„Jmenujete se nicméně ňák?“ trváš, nevěda čeho se chytit.
„Jsem Uma Druhá.“
„Proč Druhá?“
„Druhý prototyp. Uma – Umělá žena.“
„Kde je první prototyp?“
„Nevím. Jsem váš společník – nic víc.“

„Stello, počkej. Tak si to představ… Dneska sis vydělala kolik? Tak pětikilo? Vidíš, z toho se můžem oba dobře najíst a trochu se opít. Určitě máš s sebou kartu a nějaký peníze. S tím můžeš chvíli vyžít, než si tady něco najdeš. A tady si vždycky něco najdeš. Umíš psát, dokážeš ovládat kameru a já nevím, co ještě. Můžeš točit dokumenty nebo něco.“

…Vše nyní pokrývá hluboká džungle a kde stromy ustoupily slaniskám, tam porosty mangrove ukrývají milosrdnou smrt armády dutých, ocelových brouků – larvy, z nichž dávno vyhnil všechen obsah a jeho odkaz v podobě olejnatých duhových skvrn vydává předvěký puch, když bubliny rakevních plynů se proderou nánosy bahna a protrhnou škraloup ropných skvrn uprostřed močálů.

Androidi se mlčky loučí; zelený a rudý se vracejí ke svým kmenům.