Vážený pane,
velmi vřele vám děkujeme
za ukázky vašeho díla,
které jste nám tak laskavě zaslal.
Usuzujeme z nich, že jste velký básník.

Chodím po domě
oblečená jen do svých vlasů.
Ztráty po noční bouři:
několik popadaných zelených rajčat,
ulomená špička mladého kiwi.

Pokládám mrtvé na koberec
A procházím se po nich
Jsou krásní
Do některých uléhám
Jiní mě hladí
Vkládám si do úst tolik mrtvých
Kolik mohu sníst

Má snoubenice píchla se do prstu,
má lesní šerostenka v tanci spala.
V poli plála červená světla.

Ale pak se do záběru vrací opět Slánský a vysvětluje věrným a několika novinářům z deníku Pravda svou roli (ironie na kvadrát – ale možná že to tomu hňupovi ještě nedošlo) v zákulisních přípravách Velké Podívané…

Je jedno, jesli se hejbeš, jedeš, sedíš nebo stojíš, je to pořád stejně k hovnu, dyž to nemáš komu říct. Strčim si snuss do pusy a vypadnu z knihovny a zastavim se až na stráni pod kostelem Elverhøy.

Přinášíme ukázku z nové knihy Rozpukov (čínsky 2013), která právě vyšla v nakladatelství Verzone. Román pojednává o pohádkovém rozvoji malé vísky na Oradelské vrchovině uprostřed Číny. Ta se ukázala jako podivuhodné místo, kde se odehrávají ty nejneuvěřitelnější příběhy, tak jako už dříve v autorově tvorbě.

Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další.

Život utíká s každou promarněnou chvílí a ten jeho se již ztrácel za nejbližším rohem.

Vydechl jsem naposledy mladý, jak předpověděla jezinka z egerského paříže-hiltonu-presidentu-wilsonu-grand-resortu, jenž se vlní plechem, ježí košťaty, ohrazuje rákosem před nájezdníky, jak jsme zvěděli, a proto se nedivme, že nemluvím blahosklonně empiricky, abychom uznale kývali, že todleto je ta literantůra psaná na míru, že áno, nýbrž o tom, co jsem zažil a co si mladě mrtvý myslím.