Zabořil jsem ruce do medu a vznesl se
v holubích křídlech a nebezpečných jezech.
Ten odvěký pocit viny a chuť života.

Na jizvu obklad z jílu a bylin
zatímco mléko poteče do snu,
do nově stvořené tváře.
Na tělo když steče slza v okamžiku proměňování

ale teď k nám přišel Mariupol
tak blízko a hledí do oken
už nemůžeme říct
nevěděli jsme o tom
nevěděli jsme o tom
co se děje v sousedství
co se děje ve vedlejší místnosti
co se děje s námi
co se děje se mnou

Stařena odložila prořídlé povlečení na stůl a odšourala se dva kroky ke dřezu. Opláchla levý ukazovák, automaticky ho zabořila do utěrky na lince a pravou rukou zároveň vypnula plyn na sporáku.

V rukou policisty,
krejčové, archeologa
by vydaly všanc své švy,
svá nicotná tajemství.

V Sasku, na německé straně Krušných hor, se nachází čtrnáct osmitisícovek – stejně jako v Himálajích. Rozdíl je pouze v tom, že jejich výška přesahuje 8 000 decimetrů, nikoliv metrů. Na každém vrcholu je umístěna cedulka s názvem a údajem o nadmořské výšce krušnohorské „osmitisícovky“ a pro srovnání i té himálajské, jejíž výška v metrech je té „decimetrové“ nejblíže. Následující básně vznikaly během výstupů na ně od podzimu 2021 do začátku léta 2022 a jsou součástí cyklu nazvaného Smích kostí.

(úryvek z budoucího románu)