Komisař Ujlaky-Férfinský hleděl na závoj
točící se ve víru
v kalné řece pod šedým mostem,
z jehož oblouků pomalu odkapávala
jakási špína.

Král, jenž snáší zlatá vajíčka,
kráčí odlivovou vodou.
Na židlích v moři sedí různě
dlouhá bezčasí vztahů.
Vznáší se ne dvě,
ale osmnáct královen;
pořadí tahů. Na dráze e-
lektronu leží podoby stahů.

Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další.

Život utíká s každou promarněnou chvílí a ten jeho se již ztrácel za nejbližším rohem.

Vydechl jsem naposledy mladý, jak předpověděla jezinka z egerského paříže-hiltonu-presidentu-wilsonu-grand-resortu, jenž se vlní plechem, ježí košťaty, ohrazuje rákosem před nájezdníky, jak jsme zvěděli, a proto se nedivme, že nemluvím blahosklonně empiricky, abychom uznale kývali, že todleto je ta literantůra psaná na míru, že áno, nýbrž o tom, co jsem zažil a co si mladě mrtvý myslím.

Jenže Kýhos se zabýval jinými spletitostmi, pro něž zvolil poklidný tok veletok, jeho břehy plné jarní něhy.

Bál se ohlédnout…