jsi tak nevinný
až je mi líto se tě dotknout
mýma špinavýma rukama

krajina voní hořícím listím
a blahodárným tlením
a noc ji víská ve vlasech
a laská na ztvrdlých prsou
a líbá údolí zatuchlá pradávnými sny

vybrat si ze tří očních jam
která je ta pravá?
a vystlat jí měkce
pro nejmladšího
ze všech ptáků ohniváků

Pokud se přijela uzavřít v tomhle zavěšeném prostoru, nedaleko moře, mezi zónou oranžových hald a horským pásem na východě, pak jen proto, že ráda psala na úpatí hory, kde se točí bouře.

„Jmenujete se nicméně ňák?“ trváš, nevěda čeho se chytit.
„Jsem Uma Druhá.“
„Proč Druhá?“
„Druhý prototyp. Uma – Umělá žena.“
„Kde je první prototyp?“
„Nevím. Jsem váš společník – nic víc.“

„Stello, počkej. Tak si to představ… Dneska sis vydělala kolik? Tak pětikilo? Vidíš, z toho se můžem oba dobře najíst a trochu se opít. Určitě máš s sebou kartu a nějaký peníze. S tím můžeš chvíli vyžít, než si tady něco najdeš. A tady si vždycky něco najdeš. Umíš psát, dokážeš ovládat kameru a já nevím, co ještě. Můžeš točit dokumenty nebo něco.“

…Vše nyní pokrývá hluboká džungle a kde stromy ustoupily slaniskám, tam porosty mangrove ukrývají milosrdnou smrt armády dutých, ocelových brouků – larvy, z nichž dávno vyhnil všechen obsah a jeho odkaz v podobě olejnatých duhových skvrn vydává předvěký puch, když bubliny rakevních plynů se proderou nánosy bahna a protrhnou škraloup ropných skvrn uprostřed močálů.

Androidi se mlčky loučí; zelený a rudý se vracejí ke svým kmenům.