Už po několika prvních hodinách na Frankfurtském knižním veletrhu mám pocit, že jsem na obrovském letišti, ze kterého se nikam neodlétá. Nekonečné haly, eskalátory, orientační tabule, kavárny, stánky s rychlým občerstvením a proudy lidí, kteří se neustále někam přesouvají. Všichni jako by měli přesně daný itinerář, jen já pořád trochu bloudím. Místo odletových bran hledám český pavilon, press centrum a jednotlivé programové scény. A začínám mít pocit, že každou chvíli přicházím o něco důležitého, aniž bych přesně věděl o co.
Do Frankfurtu jsem přitom přijel hned ve třech rolích. Jako redaktor literárního časopisu Tvar mám podat zprávu o českém čestném hostování. Jako scenárista a pedagog FAMU se zajímám o program Book-to-Screen, na kterém se diskutuje o možnostech, jak knihy adaptovat pro filmy a seriály. A konečně jako autor rozepsaného románu doufám, že se mi podaří zorientovat v mezinárodním literárním provozu, potkat někoho zajímavého a třeba i posunout vlastní knihu o kus dál. Frankfurtský veletrh totiž působí jako dokonale zorganizovaný stroj na literární networking. Autoři se tu setkávají s nakladateli, nakladatelé s překladateli, překladatelé s agenty, agenti s producenty a všichni se snaží přesvědčit všechny ostatní, že právě jejich kniha, jazyk nebo literární kultura stojí za pozornost.
České moře, nemísto, muzeum i cirkus
Antropolog Marc Augé by frankfurtské výstaviště označil za nemísto: liminální prostor definovaný především tranzitem, anonymitou a dočasností, podobně jako letiště, dálnice, hotely nebo nákupní centra. Právě v takovém prostředí probíhá největší světová oslava literatury, jejíž podstatnou součástí bývají konkrétní jazyky, místa a jedinečné lidské zkušenosti. Tisíce knih z nejrůznějších koutů světa se tu na několik dní ocitají ve stejném prostoru, aby se mohly vydat zase někam jinam.
Česká republika se letos jako čestný host rozhodla do tohoto nemísta přivézt vlastní imaginární krajinu. Pod heslem „Země na pobřeží“ vzniklo podle návrhu studia JinJan „Rozhraní imaginace“, rozsáhlý pavilon s nafukovacími objekty, dvěma scénami a interaktivním poetickým majákem. Česká literatura dostala moře, které nikdy neměla. Je to působivé, hravé, místy skoro snové. Zároveň mám pocit, že procházím sofistikovanou kulturní prezentací, v níž se i imaginace stala součástí výstavního designu. Neberu to nutně jako výtku. Vystavovat literaturu musí být ostatně dost nevděčná disciplína. Co jiného ukázat než knihy, jejich obálky a autory, když se to nejdůležitější odehrává mezi textem a čtenářem?
O českém moři, jeho symbolice i úspěších celé prezentace už bylo napsáno dost. Jan Lukavec na iLiteratuře rozebral literární tradici českého pobřeží i zastoupení non-fiction, včetně česko-německé kulturní paměti. Jan Bělíček a Eva Klíčová v podcastu TL;DR hodnotili české hostování vcelku příznivě, pozornost věnovali mj. i politickému kontextu. Jáchym Topol ve svém sloupku „Zůstat v transu“, publikovaném rovněž na iLiteratuře, popsal Frankfurt jako „největší muzeum literatury na světě“, v němž se vystavují živí autoři, a zamýšlel se nad budoucností literatury v době nastupující umělé inteligence. A náš šéfredaktor Jan M. Heller označil ve svém nedávném editorialu české hostování za několikadenní cirkus. Nikoliv pejorativně: veletrhy zkrátka cirkusy jsou. Po čtyřech dnech ve Frankfurtu s ním nemohu než souhlasit. A právě proto nemám příliš chuť přidávat další bilanci úspěchů. Zajímá mě spíše, co frankfurtský „cirkus“ vypovídá o naší době.
Politika apolitičnosti
Sedím na debatě příznačně nazvané „Křehké ekosystémy literárních časopisů“. Anna Luňáková, Jan M. Heller a Heike Willingham za moderace Jana Musila diskutují o budoucnosti literárních periodik. Heller připouští, že doba literární kritiky už možná pominula, přesto se ji snažíme udržet nad vodou. Tváří v tvář influencerskému hluku sociálních sítí, kde se kritikem může stát kdokoliv a veřejná diskuse se tříští do stále izolovanějších názorových mikro-komunit, to nezní zrovna povzbudivě. Zároveň ale připomíná, že literární časopisy jsou podhoubím celého literárního provozu: poskytují prostor autorům, vytvářejí materiál pro budoucí literární historii a jejich publikační platformy ostatně předpokládá i grantový systém. Bez nich by se mohla zhroutit celá jeho architektura. Účastníci debaty se shodují, že literaturu nelze poměřovat pouze logikou byznysu a že takové instituce se bez veřejné podpory neobejdou.
Jako redaktor Tvaru, kde se redakční práce také neodehrává v pohodlí standardních zaměstnaneckých úvazků, jsem pochopitelně zaujatý. Ve Frankfurtu však ještě netuším, s jakou naléhavostí se téma této debaty zhmotní na české politické scéně. Už 22. října ministerstvo kultury vedené Otou Klempířem zveřejní nové dotační podmínky, které z podpory literárních časopisů vylučují „obecné politické zpravodajství a komentování aktuálního politického dění“. Redakce osmi časopisů včetně Tvaru vydají společné prohlášení „Jsme proti politice cenzury“, v němž tuto podmínku odmítnou jako zásah do redakční nezávislosti. Problém je přitom v samotném předpokladu, že lze literaturu a politiku oddělit. Každé psaní je politické. Předstírat apolitičnost je samo o sobě politickou volbou. Kdo tedy bude rozhodovat, kde končí literatura a začíná politika? Politici, samozřejmě.
Frankfurtský veletrh ostatně názorně ukazuje, že literaturu od politiky oddělit nelze. Proč by na něm jinak vystupoval ministr kultury? Spisovatelka Radka Denemarková ve svém zahajovacím projevu varovala před sílícími autoritářskými tendencemi v Evropě a nešetřila ani české politické představitele. „Jak mám oddělovat politiku a literaturu v době, kdy Evropa hnědne?“ ptala se. Zatímco ministra Otu Klempíře publikum vypískalo, Denemarkovou odměnilo potleskem vestoje. Literatura podle ní dokáže vzdorovat moci, a právě v tom spočívá její nebezpečnost. Někteří politici jako by jí dávali za pravdu, když se snaží určovat, jaké texty literárních časopisů si zaslouží veřejnou podporu.
Jenže co vlastně znamená nebezpečnost literatury? Denemarková už několik dní po projevu v rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedla, že jí začaly přicházet výhrůžky smrtí a mučením. V podcastu TL;DR zase zazněla výhrada, že ve svém projevu mluvila o genocidách, ale vůbec nezmínila Gazu. Připomínka je to podle mě oprávněná, což ovšem neznamená, že tím celý její projev ztrácí hodnotu. Ostatně ani od spisovatelky nemůžeme požadovat vyčerpávající inventuru všech světových nespravedlností. Lze ale nebezpečnost literatury měřit razancí politického projevu? A dokáže nás literatura ještě znejistit v našich vlastních přesvědčeních, aniž by je pouze potvrzovala? A hlavně…
Umí být literatura nebezpečná?
Frankfurtský program nabízí celou řadu příkladů, které svědčí o tom, že současná česká literatura se nepohodlným tématům rozhodně nevyhýbá. Na debatě s názvem „Co od literatury chtějí její autorky?“ diskutují Dorota Ambrožová a Sára Zeithammerová s Jonášem Zbořilem o dospívání, mateřství a feminismu. V instagramovém reelsu, který na mě později vyskočí, Zeithammerová zmíní, že svůj román prodává jako příběh „okořeněný špetkou feminismu“. Ta formulace mě pobaví, ale zároveň mi vrtá hlavou: feminismus jako koření, které příběhu dodá žádoucí příchuť, ale nesmí přebít ostatní ingredience? I společenská kritika zjevně potřebuje svou marketingovou strategii.
V českém pavilonu se představují tři vítězné rukopisy soutěže Román pro Frankfurt: černohumorné Krávy Ivy Hadj Moussy o trojici metalistek a jejich temném tajemství, Barva duše Veroniky Opatřilové, která propojuje transgender zkušenost s příběhem historické homosexuální lásky a osudem sámské dívky, a psychologické Jezero Ludmily Svozilové. Zdá se, že nejnovější česká próza dokáže otevírat tabu, zpochybňovat společenské normy a vyprávět příběhy těch, jejichž zkušenost zůstávala dlouho na okraji. Podobných příkladů bych mohl jmenovat řadu. Marie Iljašenko, Iryna Zahladko a Zofia Bałdyga s Davidem Vaughanem diskutují o psaní v češtině jako nemateřském jazyce, a zpochybňují tak samotnou představu národní literatury. Miřenka Čechová, Petr Šesták a Anna Beata Háblová se věnují mj. prekarizaci, individualismu a kultuře výkonu, ve které už vám ani práce nezaručí důstojný život. Každá z těchto debat by vydala na samostatný článek Literárního života. Dohromady ukazují, že české literatuře nechybí společensky naléhavá témata. Možná tedy nejde ani tak o to, zda současná literatura dokáže být nebezpečná, ale nakolik se sama její nebezpečnost stává žádanou komoditou literárního trhu. Co nám vlastně zbude z nebezpečnosti, která se dobře prodává?
Na debatě o umělé inteligenci poslouchám současnou předsedkyni Asociace spisovatelů Annu Luňákovou, Sebastià Portella z European Writers’ Council a Francescu Novajru z organizace literárních překladatelů CEATL. Dozvídám se, že vznikají první celoevropské iniciativy, zatímco v témže českém pavilonu v tutéž chvíli interaktivní poetický maják využívá umělou inteligenci k atraktivnímu zprostředkování literatury. Žádná dystopie. Obyčejný čtvrtek na knižním veletrhu. Řeší se autorská práva, odměňování a budoucnost lidské tvůrčí práce. Vybavují se mi hrozivé obrazy strojů, které knihám odřezávají hřbety, aby jejich stránky mohly spolykat průmyslové skenery. Společnost Anthropic takto nechala zpracovat miliony fyzických knih pro vývoj jazykových modelů. Obraz jako vystřižený z dystopického románu: globální kapitál doslova požírá literaturu, aby z ní vyráběl strojové texty. To, co mohlo instrumentální logice kapitalismu kdysi vzdorovat, se proměňuje v jeho další těžební „resource“.
Kapitál ovšem nemusí literaturu jen požírat. Dokáže ji také velkoryse podporovat. U českého stánku mě zaujme velkoformátová fotografie Prahy z kampaně Prague City Tourism s heslem Read Prague Like a Book. Zkouším si představit, jak by taková kniha vypadala. Nejspíš jako román o Praze za časů tvrdého neoliberalismu. O městě, které miluju, ale v němž se mezi rostoucími nájmy, několika zaměstnáními a neustálým sháněním zakázek stále obtížněji hledá čas na vlastní psaní. „Yes, Prague is beautiful. Neoliberal Prague is fucking exhausting,“ píšu naštvaně na svůj Instagram. Nic jiného s tím neudělám.
A pak tu stěnu obejdu a z druhé strany mě přivítá nápis Lounge powered by PPF Foundation. Nadace jedné z největších českých finančních skupin patří k významným partnerům českého hostování. V době, kdy česká vláda vytrvale škrtí kulturní provoz, si zřejmě budeme muset na štědrost soukromých mecenášů zvykat stále více. Je na tom něco špatného? Kapitál zpravidla neočekává, že za své peníze nedostane nic nazpátek. Nemusí přitom ani zasahovat do obsahu. Jeho značka už visí na stěně. A i z případné kritiky mocenských poměrů se dá vytěžit dobré PR.
Podvratný trans psaní
Ne že bych sám stál mimo tento systém. Do Frankfurtu jsem ostatně přijel také proto, abych jeho možností využil. Jako scenárista navštívím program Book-to-Screen, kde poslouchám producenta Carla Cresta-Dinu nebo třeba debatu Constantina Lieba s Kateřinou Tučkovou a Jaroslavem Rudišem o filmových adaptacích. Nemám v úmyslu hájit literaturu před filmovým průmyslem, kterým se koneckonců sám živím. Jen mě zaráží, jak samozřejmě už o knihách přemýšlíme jako o látkách s dalším komerčním potenciálem. A přistihnu se, že podobně uvažuju i o vlastním rozepsaném románu. Komu ho nabídnout? Jak ho představit? A co všechno by z něj jednou mohlo vzniknout? Mám tomu předem uzpůsobovat své psaní? Lze se tomu vyhnout?
Networking samozřejmě pokračuje i po večerech. Je to zvláštní druh práce, při němž se člověk musí tvářit, jako by vůbec nepracoval. Na frankfurtské čtení Vratislava Maňáka z německého překladu jeho knihy S Wittgensteinem v gay sauně se nakonec nedostanu. Zato se vypravím do skutečné frankfurtské (a velmi vyhlášené) gay sauny, abych si alespoň na chvíli od literárního provozu odpočinul. Jenže ani tam mu neuniknu. Samí nakladatelé, nepřekvapivě. Paradoxně ale právě tam navazuju možná ten nejzajímavější kontakt pro svůj rozepsaný román. Po několika dnech usilovného networkingu mi to připadá jako docela povedený vtip.
Teprve s odstupem, když se pokouším celý ten frankfurtský cirkus nějak uchopit, narazím na výše zmíněný sloupek Jáchyma Topola „Zůstat v transu“. Topol píše o spisovatelském soustředění, o transu psaní, z něhož literární provoz autory vytrhává: po vydání knihy se „z poustevníka přečasto stává cesťák“. V době nastupující umělé inteligence podle něj spisovatelům nakonec „třeba zbude jen ten trans“. Jenže kdo si dnes takový trans vůbec může dovolit? Kdo má čas celé hodiny sedět nad textem, zkoušet, škrtat, začínat znovu, když zároveň musí vydělávat, vyučovat, redigovat, vyplňovat grantové žádosti a propagovat svou práci?
Možná právě tady se konečně dostávám k tomu, co by ještě mohlo být na literatuře skutečně nebezpečné. Nikoliv její schopnost pojmenovávat nespravedlnost, kterou si ostatně trh dokáže velmi dobře přivlastnit, ale samotný akt lidského psaní. V době, kdy stroje generují texty během několika vteřin a literární průmysl potřebuje předem znát jejich komerční potenciál, může být podvratné už jen to, že člověk někde sedí a píše, aniž by věděl, jestli z toho vůbec něco vznikne a co vlastně. Že bloudí, zkouší slepé uličky, ztrácí čas. Že se pokouší objevit něco, co ještě nezná a co se nedá předem objednat, prodat ani naplánovat.
Abych mohl svůj román ve Frankfurtu někomu nabídnout, měl bych nejspíš vědět, o čem vlastně je. Jenže právě proto ho píšu, abych na to přišel. Během veletrhu jsem do něj ovšem nenapsal ani řádku. Jistě, do Frankfurtu jsem nejel psát. Jenže tenhle paradox znám až příliš dobře i z každodenního života: abych si mohl dovolit psát, musím tolik pracovat, že mi na samotné psaní nezbývá čas. Literatura samozřejmě potřebuje nakladatele, překladatele, časopisy, festivaly, instituce i peníze. Potřebuje však také něco, co náš posedlostí výkonem ovládaný svět systematicky vytlačuje: čas, který nemusí k ničemu vést. Čas na bloudění, slepé uličky a zdánlivě zbytečné činnosti. Chvalme tedy neproduktivitu, která se nedá prodat ani odprezentovat. A hlavně po ní nechtějme, aby se nám jednou vyplatila.