přestal jsem plýtvat slovy
a vlastně i sebou –
teď stojím sám
na konci uliček
které osleply

kolik roků tam tolik i zpět
a každý tvůj dotek
zkracuje krok…

V tom lese žije s divokou kočkou
jestli ji chceš ještě někdy zahlídnout
musíš ho najít

je to lákavější než na něj čekat
protože takhle to aspoň máš ve svejch rukou

temná louka
její pevné a přiléhavé ubrusy
se ve mně točí
ve mně usínají

krátký hlas uprostřed cest
jelení zvěř na obloze

aniž bych tušil že mě volají
vstupuji pomalu na louku

Dole byly válce
a na ty válce jsme musely dávat provazy.
To byly takový dva.
Musela jsem ten provaz vždycky hodit,
z druhý strany jsem ho musela vyndat
a zavázat.

Les jitra plný poštěváků
zní cvrlikáním neoblomných znaků
z ohniska radiantu kytice poštěváčků vyletí
až Luna blýskne jasem noci okvětí