Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

s koncem srpna skončilo období letních prázdnin – a do dalšího pololetí vstoupila i Putinova agrese na Ukrajině, která probíhá už neuvěřitelných tři a půl roku. Je bez debat, že napadená Ukrajina si zaslouží veškerou možnou pomoc a podporu. Avšak právě proto má smysl dát prostor i nezávislé, opoziční, protirežimní kultuře ruské. Kultuře, jejíž představitelé žijí dnes buď v emigraci, nebo – začasté – ve vězení, protože současně s vojenskou invazí Putinův režim stupňuje i tlak na domácí scéně. Příkladů vám nabízíme v tomto čísle dost a dost.

Ze všech aspektů čtení této literatury je pro mě osobně nejsilnější a také nejobjevnější téma jazyka. Bylo krátce po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, kdy jsem poprvé na jednom literárním festivalu v Nizozemsku slyšel mluvit Sašu Filipenka o tom, proč nepíše ve své mateřštině, bělorusky, ale rusky – striktně vzato v jazyce agresora. Filipenko na dotaz odpověděl, že ruština přece nepatří Vladimiru Putinovi, a koneckonců nepatří ani Rusům; je to sdílený komunikační prostředek postsovětského prostoru a zbavit se ho by vlastně znamenalo ho agresorovi darovat. Celá věc má však samozřejmě řadu dalších fazet; k přečtení doporučuji skvělý text teoretičky a kurátorky vizuálního umění Anastasii Spirenkovy na s. 8 (a ukázku z překladu nového románu Saši Filipenka Slon na s. 18 samozřejmě také).

Je to právě jazyk, který umožňuje nahlédnout propast rozevřenou mezi imperiálními mýty a kritickou, subverzivní reflexí. Jsem přesvědčen, že texty publikované v tomto čísle nabízejí možnost objevovat různé polohy jazyka – poezie, kritiky, ironie a odporu. A také jeho rozměr dokumentární, místy projevovanou schopnost zachycovat vzdor se syrově bezprostřední intenzitou: nezávislá ruskojazyčná literatura dnes funguje jako zápisník reality, kterou režim zakrývá. Poezie psaná ve vězení, ironický až groteskní tón próz z periferie nebo… nebo odkudkoli. Vlastně nejen zachycovat, ale stávat se jeho nástrojem. V tom je jazyk paradoxně nadnárodní: když nechává z různých úhlů a souvislostí nahlédnout univerzální dilemata svobody, viny a odpovědnosti.

I to je další z důvodů, proč věnovat pozornost nezávislé ruské a ruskojazyčné kultuře. Nás se to také týká. Máme důvod být ostražití. Nelze se tvářit, že válka na Ukrajině neexistuje, ale je třeba odmítnout představu, že literatura se nějakým způsobem nachází v agresorových službách, jak o tom mluvil Filipenko v případě jazyka. Kritické čtení je etické čtení. „Pomalu a pozorně,“ říká Maxim Osipov v titulním rozhovoru (s. 4–5). Odmítat číst na základě nějakého apriorismu by bylo nejen primitivní, ale také neprozíravé. Stejně jako ruština nepatří Vladimiru Putinovi, texty a jazyk nepatří a nemají patřit propagandě; té jedovaté, rovněž ruské, se u nás bohužel daří až dost.

Bez oslího můstku přejdu ještě k jedné věci. Letní pauza bohužel přerušila diskusi o udržitelnosti životních podmínek spisovatelů v českých zemích, kterou odstartoval text Doroty Ambrožové „Máš na to? A nemyslím tím talent“ (Tvar 11/2025) a rozvinuly polemické reakce na něj. Vězte tedy, že jsme tuto záležitost nenechali usnout a že se k ní hned v dalším čísle vrátíme, jakož i nadále také v jiných formátech než jen v tom tištěném, které pro vás nyní na druhé pololetí připravujeme. Stále věřím, a jistě mohu mluvit i za všechny v redakci, že lze přispět k tomu, aby literatura byla méně závislá na štěstí, postavení, neviditelné infrastruktuře „ženské“ péče, autorově schopnosti vytvářet „brand“ či ochotě vyhořet – a více na důvěře, že má ve společnosti své místo.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, odtávající čtení.