Profil čísla
18|2024
Tvar_18_24-1_page-0001

Na mezinárodním literárním festivalu, na kterém píšu tento text, včera vystupoval irský prozaik Paul Lynch, loňský nositel Mezinárodní Bookerovy ceny. „Vy jste během psaní prodělal rozvod a léčbu rakoviny, pomáhá vám psaní?“ zeptala se ho moderátorka s typicky nizozemskou absencí smyslu pro tabu. „Vůbec, psaní je přece strašné,“ opáčil romanopisec.

Vážené čtenáři, vážené čtenářky,

v přítomném čísle Tvaru jsme se zevrubně pověnovali mimo jiné nové knize Terezy Semotamové Radikální potřeby. I po dočtení se k ní v myšlenkách vracím a uvažuji o typu postavy, který autorka vytvořila: antihrdinku, jejíž pasivita nevyplývá z fatalismu, ale z odpojení od světa. A přemýšlím, kdo za takové rozpojení může: ta osoba, nebo ten svět? Knize se dá vytknout mnohé, ale toto není recenze; myslím, že Semotamová v onom typu postavy zachytila jeden významný symptom současnosti. Ne že by ten typ objevila, ten je pevnou součástí katalogu literárních tropů (symbolů, archetypů, záleží na zvolené terminologii), ale pojmenovala jeho současnou aktualizaci. K odpojení jednotlivce od světa může docházet kvůli ekonomické nekompatibilitě, tedy nuceném přežívání v lepším případě v šedé zóně, kvůli nadměrnému kognitivnímu hluku v digitálním světě (podotýkám, také stále silněji vnucovaném; kolikrát už jsme se dozvěděli, že „musíme mít apku“?) nebo kvůli tomu, že liberální kapitalismus na některé, a ne zrovna malé, složky společnosti zkrátka zapomněl. Takové odpojení od světa není nic příjemného.

Ale copak tohle jsou nějaké těžkosti, zlobí se mudrci ze starší generace. Válku na vás, bídu a přírodní katastrofy, nebo aspoň vojnu a pořádnou (rozuměj fyzickou) práci, ono by vás to nimrání ve vlastních bolístkách přešlo. (Nekonečným zdrojem studijního materiálu je sociální síť X, někdejší Twitter.) Inu, nepřešlo; takhle člověk nefunguje. Míra vážnosti, jakou naše nitro přikládá prožívaným těžkostem, není přímo úměrná jejich objektivní tíze – ostatně, copak se vůbec dají změřit jinak než subjektivně?! Těžkosti, které klade neprivilegovanému člověku do cesty systém, si nic nezaslouží méně než umenšování a výsměch. První věta tohoto odstavce pochází z povídkového souboru Žít dál arménské autorky Narine Abgarjanové (reflexe na s. 7), jež ji vložila do úst postavám žijícím pod palbou nepřátelských střel. Psychika reaguje obranným mechanismem – ano, stojí to za starou bačkoru, ale ještě může být mnohem hůř. Copak tohle jsou nějaké těžkosti!

Takže ne přesto, ale právě proto: proč by ti, kteří zrovna neprožívají válku, neměli mít právo dát najevo nespokojenost? Zůstaneme-li ve světě Terezy Semotamové et consortium, týká se to pečujících profesí, kulturních profesí, vzdělávání, ale třeba i chodců ve městě, nejrůznějších menšin, řady ženských témat, a pozor, také incelů, protože už tu máme také zřejmě první pořádně zformulovanou odpověď na ideu, že (bílí, heterosexuální) muži můžou za všechno: proč už zase my, proč já?! Jsem dalek toho, abych to hodnotil nebo si myslel, že to dokážu rozsoudit, ale upozorňuji na stejný princip: ti všichni dávají najevo svou nespokojenost se systémem, v němž jsou (nebo pociťují, že jsou) neprivilegovaní, a ti všichni mají bohaté zkušenosti s tím, že se vždycky najde někdo, kdo jim umí dobře poradit: Systém není špatný, špatný jsi ty. Začni něco dělat se sebou (nenos krátké sukně, najdi si druhou práci, kup si taky auto) – a hlavně nebreč. Tvoje těžkosti nikoho nezajímají.

Na mezinárodním literárním festivalu, na kterém píšu tento text, včera vystupoval irský prozaik Paul Lynch, loňský nositel Mezinárodní Bookerovy ceny. „Vy jste během psaní prodělal rozvod a léčbu rakoviny, pomáhá vám psaní?“ zeptala se ho moderátorka s typicky nizozemskou absencí smyslu pro tabu. „Vůbec, psaní je přece strašné,“ opáčil romanopisec. „To, co pomáhá, je čtení. Spisovatelé vytvářejí abstrakce skutečného lidského chování, a ačkoli to málokdo z nich přizná, všichni aspirují na to, že se v individuálním psaní co nejvíce přiblíží univerzální výpovědi. Konec světa může probíhat i lokálně.“

Nebo i v jediné hlavě, dodávám, když pozoruji ranní hladinu Severního moře a přemýšlím nad Lynchovými slovy. Můžeme tomu říkat kognitivní disonance, anebo si vystačit se starou moudrou pravdou: ať je utrpení jak chce malé, vezme si vždycky celou širou duši.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, responzivní čtení.

JMH
Rozbalit Sbalit editorial Jana M. Hellera

To hlavní

  • Rozhovor s Viktorií Hanišovou

    Laťku realismu nepřekročím

    Ptá se Jakub Pavlovský

    Já to řeším tak, že si vydělávám jinde, ale většina překladatelů takovou možnost nemá. Host každoročně pořádá setkání překladatelů, kde sdílíme svoje příběhy, a někdy to je až k breku, ačkoliv Host je, troufám si tvrdit, k překladatelům velice vstřícný. Většina překladatelů jsou ženy, často na mateřské nebo takové, které živí manžel.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 18/2024
  • Tereza SemotamováRadikální potřeby

    Guglování do svítání. A dál?

    Reflektuje Jan M. Heller

    Kompoziční plochost není zřejmě důsledkem nedostatku autorské invence, ale záměru. Přestože, když to trochu přeženeme, můžeme otevřít knihu a začít číst na kterékoli stránce a zas tak moc nám neunikne, jako celek to docela drží pohromadě.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 18/2024
  • Narine AbgarjanováŽít dál

    Žít dál, i když se už moc nechce

    Reflektuje Jan M. Heller

    Podíváme-li se ještě jednou na svět lidové víry obyvatel Berdu, najdeme řadu motivů, které potvrzují tento typ mechanismu, jímž se člověk vyrovnává s bolestí, ztrátou i nesmyslnou absurditou války. Je to společenství komunitní, kladoucí velký důraz na vazby, které překonávají hranice času a místa.

    Recenze a reflexe – Reflexe
    Z čísla 18/2024
  • Tereza SemotamováRadikální potřeby

    Radikální potřeba mluvit, řešit a sdílet

    Reflektuje Alena Šidáková Fialová

    Román Semotamové by se nejspíš dal pochválit za jednotlivé pasáže, pocit, emoci, detail, u něhož lze prodlít či se jím pobavit. Jako celek je však podivně rozbíhavý a mnohohomluvný.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 18/2024
  • O letošních Velikonocích mi v Meandru a Kheru vyšla pohádka ve formě leporela s názvem Vařená vejce (romsky Tade jandre) a už delší dobu se snažím dokončit povídkovou knihu, v níž moje dětská hrdinka, šestiletá holčička Janička, vyrůstá na přelomu osmdesátých a devadesátých let a prožívá běžné dětské starosti i radosti v komplikované době plné změn.

    Drobná publicistika – Akana me
    Z čísla 18/2024
  • Rozhovor s Enne Koens

    Moje knihy děti nerozpláčou, ale dospělé ano

    Ptá se Petra Schwarzová Žallmannová

    No jistě, že čtení doma neustále všem tlačím, ale není to snadné, telefon je tak lákavý. Ta záplava informací, která se z něj valí, působí na mozek jako jed. Synovi je skoro dvacet a zase začal číst, ale trvalo to. Teď čte zajímavou směsici: knihy o buddhismu a meditaci a zároveň miluje Bukowského.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 18/2024
  • Paul LeppinRůže, vrány

    V zahradě duše

    Reflektuje Jiří Zizler

    Závěr Leppinova života byl neradostný – zemřel krátce před koncem války, a ač vždy oddaný masarykovské republice, byl nakonec vzhledem ke své národnosti vnímán jako nepřítel. Jeho knihovna je zničena, manželka odsunuta do Německa, kde záhy též umírá. Jeho dílo je v bývalé vlasti bezmála zapomenuto.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 18/2024
  • 08_proza

    Příšerně však mne slova teď iritují. Popírám jich existenci. Existuje sebevražda, neexistují jakákoli její vyjádření, marně do palice vtloukal mrtvému bardovi. A tak je to se vším, zdůraznil mu přesto na rozloučenou.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 18/2024
  • Jakub PerglerMísto držky výčep

    Mladý básník z Ostravy

    Reflektuje Vojtěch Kinter

    Jestliže jsem se v úvodu snažil popsat, co by se s tu větší, tu s menší jistotou dalo očekávat od mladého ostravského básníka, ptám se nyní, zda tuto představu Jakub Pergler (1999) nějak přesahuje. Odpovídám, že ano –
    v několika případech. Například v básni na straně 25 se autorovi podařilo dobře snoubit obraznost, symboliku i zvukomalbu…

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 18/2024
  • Dorota AmbrožováPoslední léto

    Odcházející dětství dark lolit

    Reflektuje Aneta Mladějovská

    Bez ohledu na názor, který můžeme na Hanu mít, nelze románu upřít kompaktnost, ucelenost a vyzrálost, takže si můžeme odpustit hledání originálního balicího papíru, do kterého by se nějak pěkně schoval kriticko-povzbudivý recenzní povzdech – bude to dobré, až se autor vypíše, počkejme si na druhý titul.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 18/2024
  • Rup
    Anna Beata Háblová

    Bratr, který se ztratil

    Míra, s jakou se aféry s tématem sexuálního zneužívání v církvi skrývaly a skrývají, je děsivá. Mocenská struktura církve se v tomto neliší od žádné jiné mocenské struktury, jen s tím rozdílem, že struktura podsvětí nepředstírá, že je svatá.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 18/2024

Další texty

Chviličku.
Načítá se.