Milí čtenáři Tvaru,

moc by mě zajímalo, jak jednou bude vypadat naše přítomnost coby minulost. Každý náš návrat do minulosti je vždy imaginací. Jak se budeme jevit v kouřovém zrcadle nějakého příštího přítomného okamžiku? Kým budeme a jaký vztah má tato budoucnost k naší přítomnosti? A co budou znamenat naše slova, myšlenky a činy v té divné budoucnosti, o níž nic nevíme? Přemýšlím, jestli mě do těchto úvah nutí ona juráčkovská vlna, kterou v čísle zastupuje rozhovor s Daňou Horákovou, nebo rubrika Úcta ke světlu, v níž si pozorně a velmi přítomně Lukáš Senft prohlíží Juráčkův film Případ pro začínajícího kata… Nebo jsou to snad básně mystifikujícího Jiřího Kratochvila z konce sedmdesátých let? Nebo ukázka ze vzpomínek Františka Janoucha…

Přítomnost prosycená covidovou a klimatickou změnou sestává z nekonečně mnoha přítomností živých organismů, a přece tyto dvě krize ukazují, nakolik je jejich základní přítomnost společná. Ten covid-19! Po meditativně-dramatickém jaru a následném letním výdechu na pokraji oslepující euforie je tu tato nemoc světa zpátky, v podzimních kulisách, tentokrát ovšem přichází do velmi nepřehledného terénu. Zmatek vyvolaný neuchopitelným střídáním pevné kontroly a naprostého rozvolnění rozkolísal naše vědomí současně s faktem, že už mnohdy známe lidi s covidem. Ten přestává být bájnou chorobou za hradbami roušek, ale stává se přítomností. Možná je dobře, že v onom zmatku nejsme schopni být tolik vystrašení, možná je to skutečnější pohled na nemoc, ale je zřejmé, že se cosi vymyká kontrole.

Otiskli jsme v tomto čísle esej, s jehož vyzněním v doslovném smyslu nesouhlasím, ale současně se mi pozdává cesta přemýšlení, kterou tento text nabízí. Otázka, v čem je nemocný náš svět, nemůže být odbyta jen poukazem na pandemii. I zde je třeba celostního pohledu. Nemoci přece obývají živý kontext – naše životy. Pro mne je klíčovým obrazem fakt, že nás hrozba nákazy nutí k izolaci. Říkáme tomu sociální distance, a někteří idealisté ji překřtívají na fyzickou, ale obávám se, že v tomto bodě jsou až příliš platoničtí. Osobně jsem velmi sociální tvor, mám rád lidi, mám hodně přátel, rád se lidí dotýkám, a tak vlastně ve světě, který si drží ze strachu odstup, je pro mě čím dál složitější a obtížnější pobývat. A také chápu, že současně není řešením, abychom se teď všichni vzájemně láskyplně nakazili. Ale použiju-li imaginativní metodu Milana Hanuše, nemůžu v covidu nevidět určitou metaforu dlouhodobého onemocnění našeho světa, vyvěrajícího z přesvědčení, že jsme jaksi izolovaní, vzájemně oddělení. Už dlouho rozbíjíme jádro, rozdělujeme druhy, žijeme v třídní společnosti, máme atomizované rodiny, vyznáváme osobní úspěch, lpíme na svých identitách, přísaháme na kmen – žijeme pro sebe; a živý svět jsme si podrobili natolik, že se stává neobyvatelným. Naše racionalita konečně přiznala s opilým Rozanovem, že „rozum je sám“. A nakonec tato racionalita ústí do podivného fantasmatu složeného z nejvykřičenějších iracionalit. Divná doba.

Ale třeba ne, třeba v onom zrcadle budoucího přítomného okamžiku někdo uvidí z neosvětleného rohu povstávat posla proměny. Chci věřit.

Přeji vám živé čtení.