04_proza
Václav Kahuda

Prám

Pod setmělou oblohou vodou napité mraky courají svá roztrhaná břicha, jejich mokré opony vstupují do záře města a to světlo tiše padá do kaluží ježících se deštěm – čeká na mě můj dávno prožitý čas…

Beletrie – Próza
Z čísla 14/2022

*Ty (kapitola první)

Nic jiného nežli verandu jsem si vlastně nemohl vybrat ke svému zkoumání. […] Posadil jsem se opatrně na otoman, starý a zčásti odřený, a pustil jsem se do špekáčku. Přitom jsem bystře pozoroval své okolí.

Petr Hrbáč

 

Tramvaj kodrcá po nábřeží, květnová noc se dere do pootevřeného okénka, závany syrových vůní od řeky mi hladí tvář. Nasávám to jaro přímo do mozku, tohle město mi putuje skrz chřípí a v chladivých mapách se ukládá do vědomí. Světla z protějšího břehu se rozstřikují po hladině a putují spolu se mnou, nesena proudem. A tahle chvíle, jako každá jiná, odtéká mimo čas.

Míjíme Mánes, vodárenskou věž a v okamžiku, kdy ocelová kola zarachotí na křižovatce u Národního divadla, pohlédnu na Hrad, na tu ozářenou letadlovou loď, plující v nočních mracích. Stočím zrak na velká okna na nároží – a vzpomínka otevře dlouhou chodbu, podzemní dóm v krasových jeskyních minulosti. Ten tunel je dlouhý třicet let:

Pamatuji si dobře ten večer. Byl prosinec 1989. S kamarádem sedíme v kavárně Slavii u rohového stolku. Po nábřeží, na průčelí Národního divadla, honí vítr velké vločky sněhu. V záři reflektorů, které osvětlují bronzová trojspřeží vysoko nad našimi hlavami, vypadají rozlehlé prostory zimního nebe, jako by protékaly okolo velkých oken kavárny, okolo nás, jako černá, lesknoucí se řeka… Negroidní teplý číšník nám přinesl sklenky fernetu a šálky vonící kávy… Praha je polepená plakáty… Kolega mi vypráví, jak před dvěma lety pracoval jako kotelník v paláci na Pražském hradě, kde v bývalém Ústavu šlechtičen je umístěna takzvaná Pátá správa ministerstva vnitra, tzn. ochrana vládních činitelů. Někdy na jaře roku 1987 přinesli dva „šedí“ důstojníci balíky spisů ke spálení. Svázané žoky kartotéčních desek položili na drátěný ocelový pás a sledovali, jak je spolu s drceným uhlím pomalu odnáší do topeniště. Když balíky vzplály plamenem, spokojeně odešli. Kamarád ihned po jejich odchodu pustil hydrant a uhasil plameny… Když rozevřel desky spisů, mohl číst stovky a tisíce stran zpráv od sledovacích skupin, výslechové protokoly, prostorové odposlechy a na stroji přepsaná telefonická hlášení agentů nasazených do prostředí. Těch několik málo jmen neustále zmiňovaných ve vysílání takzvané Svobodné Evropy se stereotypně opakovalo ve všech zápisech, příjmení Havel bylo zastoupeno tak často, že fungovalo jako odosobněná prázdná fráze. Kemo se významně odmlčel, já napjatě čekal na pokračování. Když nic nenásledovalo, zeptal jsem se: „A co jsi s těmi materiály udělal?“

Kolega mlčel, jen sklopil oči a trochu zčervenal. Pochopil jsem, nemám se ptát. Každý z nás se stydí, když udělá něco špatného…

Abych přerušil rozpačité ticho, dávám k dobru historku, kterou mi předal jeden známý, jehož strýc pracuje na městské správě SNB Praha. Kdesi tam v blocích budov mezi Bartolomějskou a Konviktskou ulicí měli Sověti, rozuměj ruští poradci, umístěn celý štáb, kanceláře a bezpečné, proti odposlechu zajištěné prostory. Nedávno, po složení nové vlády a oznámení kandidatury Václava Havla na funkci prezidenta republiky, během pár dní demontovali své kanceláře, vzali prý s sebou i všechna ostění, elektroinstalaci a podlahy. Byl tam prý paralelní, před očima nezasvěcených skrytý štáb, který řídil průvod a zásah silových složek 17. listopadu na Národní třídě. Tahle informace ukazuje na něco, co zůstane navždy „smrtelným“ tajemstvím pro jeho nositele. Tajemství a strach si tehdy mlčky podaly ruce. Tu noc jsme oba pocítili dotek rázových vln, to okolo nás protékal proud neznámých vysokých energií… Obrovský had se svlékl ze staré kůže.

Májový deštík zkrápí okna tramvaje, světlo pouličních lamp pomalu teče jak slzy a v duši mám smích a pláč. Hluboké koryto trati vede podél temných stěn domů u Karlova mostu, na nároží kláštera křižovníků stojí modrý lesknoucí se přelud, sportovní vůz Bugatti Veiron. Před staletími zde v těchto místech, za hradbami, u bahnitého břehu, bydlel městský kat. V kterém místě na sinusoidě času je naše doba? Celá doba trvání existence první republiky a následujících krvavých let druhé světové války se vejde do současné periody, do nynějšího socioekonomického cyklu – jak někteří říkají. Tehdejší nejasná tušení a podezření se během let po převratu vykreslila na osobních příbězích tehdejších aktérů a na tváři celé společnosti. Čas hýbe prostorem. Reliéf dna, mělčiny a meandrující řečiště, zrádné tůně slepých záměrů, dobrých úmyslů, ušlechtilých pohnutek, chtivosti a zrady. Příběh naší minulosti se slévá s vyprávěním okolních národů a v mohutných kontinentálních veletocích putuje k moři globální budoucnosti. Už teď je slyšet nadcházející věk, drnčí a chvěje se vysokofrekvenční zpěv uvnitř našich kostí.

Asi před dvěma lety jsem se zúčastnil jedné diskuse v Mlýnské kavárně na Kampě. Brýlatý historik z Ústavu pro studium totalitních režimů mi sdělil, že mají v držení listinu datovanou rokem 1977. Je zde usnesení z předsednictva ústředního výboru komunistické strany, na jehož základě mají složky ministerstva vnitra přísně zakázáno zatýkat přední členy právě vzniklé Charty 77… Debatovali jsme tehdy, jestli to má souvislost se „třetím košem“ Helsinských dohod…

Když jsem zmínil, že nedávno hovořil v televizi bývalý důstojník tajné policie Zifčák, který spolu se svými kolegy zavedl v listopadu 89 průvod demonstrantů na Národní třídu, v roli „mrtvého studenta“ eskaloval proces společenské přeměny a nyní ukazoval na kameru své krycí doklady, pas a letenku do Moskvy, které měl použít (a nepoužil, instinktivně se obávaje o svůj život) po ukončení své mise na sametových událostech… Doposavad se kontrolující historik vybuchl prudkým hněvem a mumlaje nenávistně jméno dotyčného, počastoval ho bezmocně: „To je takovej primitiv! Hovado!“

Tehdy mi nebylo jasné, proč se tak rozzuřil, ale dnes už to vím. Smutný klaun na tomto zneklidňujícím detailu z našich novodobých dějin tuší strašlivou pravdu – svůj produktivní, mužný věk věnoval pošetilým hrám na dětském pískovišti…

Přestalo pršet. U Filharmonie, na náměstíčku mezi fakultami, je vidět, jak nad řekou teče ještě jedna Vltava – z hladiny stoupá pára. V mlžném oblaku svítí lampy na mostě jak majáky na moři. V paprscích protéká kalná, vlhká tma… Vzpomínám na tu dobu, kdy jsme s kamarády, v oprýskaných kožených bundách, chodili od hospody k hospodě, Praha byla ježatá rezavým lešením a prkennými podchody u opršelých chrámů. V rukou jsme drželi Zápisky Malta Lauridse Brigga, v pěstích jsme měli ukrytý železný kříž, ze sluchátek walkmana nám zněli Sex Pistols, Bob Marley a Clash. Za staženými roletami v podloubí staroměstských domů byly sklady Řempo anebo babím pachem prostoupené „zasedačky“ uličních výborů. Domácí kapela Letadlo k nám tehdy přinesla novou vlnu. Ve vzduchu byl cítit pohyb doby. Něco bylo tak veliké a tak blízko, že tomu nebylo možné pohlédnout do tváře.

Nemůžu jinak, otvírám telefon a hledám na webu tu fotku, v ní je zřetelně vidět klíč k posledním třiceti létům naší nové historie. Tady, ano, to je ona – rok 2014, krematorium, poslední rozloučení s bývalým předsedou Státní banky československé. Jsou zde takřka všichni. Přišli, dobře si vědomi hlubokých vazeb, příslušnosti k jedné specifické, velmi přísné minulosti. Stojí zde vedle sebe – starý myšák s věčně udiveným zvednutým obočím (bývalý generální tajemník komunistické strany), vedle něj se usmívá jak kočka Šklíba (bývalý předseda pravicové partaje, bývalý premiér a bývalý prezident republiky), je zde (stejně bývalý) velitel StB a náměstek ministra vnitra, hlavní osoba převratu v roce 89, nyní zajišťuje bezpečnost největších finančních a investičních korporací. To jsou ti bělovlasí staří „kmotři“ a za nimi stojí šedovlasí padesátníci (gorilí alfa samci se stříbrnými hřbety), muži u moci, klony zemřelého, nositelé kontextu. Do jednoho to jsou miliardáři zaměstnávající ve stovkách jimi ovládaných firem desítky tisíc lidí… Mají moc, ale vrásky obav v jejich stárnoucích tvářích dávají poznat, že cosi ještě většího než oni, to bezejmenné, má jejich srdce ve svých dlaních.

Z rozjímání nad živými mrtvolami mne probral zvýšený hluk v tramvaji. Několik postav se shluklo u jednoho cestujícího. Přes uličku hledím na zhrouceného mladého muže. Pod sedačkou pomalu roste kaluž jakési krvavé tekutiny plné hnisu. Muž těžce dýchá, ale překvapivě lehkým, zdánlivě bezstarostným hlasem odpovídá na vylekané dotazy. „Né, to je dobrý, asi jsem se trochu škrábnul někdé. Né, je mi fajn, to nic není. Díky.“ Závan vzduchu ke mně přinesl strašný zápach hnijícího masa. Najednou si všímám, že má obludně oteklou jednu nohu, mokré fáče mu lezou ze sportovních kalhot. Mladá cikánka volá na celou tramvaj „Zavolejte mu sanitku!“ a jemu soucitně hlasitě šeptá do ucha „Nechceš se napít? Chceš kolu? Na, vem si.“ Řidič vylezl z kukaně, zhodnotil situaci, vrací se a opravdu volá dispečink. Mladý bezdomovec přerývaným hlasem tiše protestuje. Je poznat, že ho rozsáhlá sepse prostupuje až na samu hranici života. Má otravu krve. Sotva dýchá, a přesto lehkým hlasem se snaží sám sobě i druhým – dokázat, že pouhou ignorancí lze dosáhnout zrušení nepříjemného faktu. Ale už se mu to nedaří. Je slyšet přijíždějící sanitku, řidič a několik dalších cestujících pomáhají mladíkovi vstát a podpírajíce ho vedou ze schodů na chodník. V modrém světle majáků ho přebírají zdravotníci v kombinézách. Řidič se vrací a v chůzi si svléká gumové rukavice. Odjíždíme, v zatáčce u „brutálního“ hotelu InterContinental zaskřípe ocel v kolejišti. Ještě mi v uších doznívá ten bezdomovcův lehký tón, oduševnělý inteligentní bezstarostný hlas a čvachtání mokrých fáčů v rozříznuté botě. Ve vzduchu se pořád vznáší pach hrůzy a na podlaze tramvaje zůstaly krvavé šlápoty. Otvírám okno a pouštím dovnitř jarní, všeobjímající noc.

Řady lamp v křovinách nahoře na pláni rámují obzor, tramvaj duní na mostě a katedrála na Hradě jak křižník pluje staletími, v proudu času. Z tunelu pod Letnou vyjíždí autobus plný klimbajících cizinců. Čekáme na křižovatce, někteří Japonci za kouřovým sklem neváhají a filmují vnitřek naší tramvaje. Co si asi odnášejí domů tito vzdálení cizinci? Pohyblivé obrazy domů, ulic a náměstí. Věže kostelů a fasády paláců. Sami pak sedí ve svých městech, domech a ulicích. Obrazy světa se odrážejí v jejich očích. Lidstvo hledí samo na sebe. Města se navštěvují, létají vzduchem a plují na mořích. Semena měst.

Vystupuji na konečné. Stromovka. Tramvajový vůz pomalu krouží mezi kmeny na smyčce kolejí, zastavuje vedle kolegy, řidiči rozsvěcí v kabinách, jdou si ven zakouřit… Znovu začalo pršet. Déšť tiše šumí v mladém listí. Světla podél cest se táhnou do dáli v zamlženém vzduchu. Nasazuju si kapuci a pod mými podrážkami skřípe písek. Jdu a z nitra parku zaslechnu skřehotání žab. Nějaký pták zakřičel vysoko v povětří. U Planetária poblikávající poutač zve na virtuální cestu dalekým vesmírem. Procházím vonícími keři. Pod lampou, která rozsvítila korunu mladého kaštanu, je vidět, jak se na zelených velkých listech, na těch průsvitných rukách slévají kapky vody a v těžkých krůpějích stékají na zem, rozstřikují tam spadlé květy, jak se větévky a oblázky samy organizují, ukládají se podle své velikosti a energie padající vody do obrazců, do slov, kterými k nám promlouvá svět… Velká maketa planetárního modulu vystoupila ze stínu stromů. Apollo 11 se stříbrně třpytí v tichých oponách padající tmy. Kdesi v dálce, za řekou, začal zpívat slavík. Zachvěl jsem se zimou a dotekem nezměrného života.

Jdu organickou nocí, zárodečné ticho je plné ruchů, šelestů a tikotu. Cvrkání v korunách stromů, nenápadné a rychlé přesuny ve stínu křovin. Park je liduprázdný, jen v nočním bistru kdesi u Výstaviště hraje hudba… Je mi, jako bych v těch tmách čekal sám na sebe, jako bych byl jen jeden z nás, některý druhý. Cosi velkého na mě vzpomíná, uprostřed mozku, na dně mysli. Ano – už jsem tam, v místech na rozhraní, tam, kde končí myšlenky a začínají instinkty, pudová hnutí plná nezměrné energie. Pohyb těch mamutích vln je znát na rozzuřených smečkách pocitů, které se rozutíkaly po nervových drahách v mém těle. Hladové emoce zaplavily hormony mou hlavu a pohlaví.

Vybavil se mi nedávný večer, kdy jsem s přáteli seděl v kavárně u jednoho stolu. Hovor byl plný témat o umění a vědách, společenské problémy se logicky samy formulovaly, jak létaly od jednoho k druhému, a každý z nás opravil a redukoval některé nepřesnosti a výstřelky, až nakonec se vše překlopilo do čiré absurdity, do sémantických přesmyků – a nás zachránil všeobecný smích. Tu jedna dívka, vlastně již mladá žena, si upravila na sobě kabátek a my s překvapením zahlédli její lehce vzdutý život. Čekala dítě! Naše jinak čistě mužská společnost byla ohromena tím prostým faktem. Zmlkli jsme, zasaženi přítomností tajemství… Nastávající mladá matka se usmála, dojatá naším překvapením, a odvedla řeč od svého vzepjatého bříška. Jeden z přátel, který právě přišel ke stolu a jehož jsme delší dobu neviděli, se tiše posadil a lehce zrudlý ve tváři nám ukázal video na svém telefonu. Tiše utrousil, zalykaje se štěstím: „To je můj kluk.“ Na obrazovce mobilu se spokojeně převalovalo malé miminko a něco si pro sebe broukalo. Jeho otec, který ten snímek natočil a nejméně stokrát již viděl, sledoval video s námi a jeho jindy tak kontrolující se distingovaný hlas se prolomil do láskyplného, mazlivého šeptání. Šťastně chroptěl.

Jdu pod lampami, v tichu skřípou mé kroky na mokrém písku, klesám nocí na dno parku. Pod setmělou oblohou vodou napité mraky courají svá roztrhaná břicha, jejich mokré opony vstupují do záře města a to světlo tiše padá do kaluží ježících se deštěm – čeká na mě můj dávno prožitý čas… Stejně jako můj kamarád, mladý otec zalykající se štěstím nad svým novorozeným synem, i já jsem přeřadil na jinou hladinu vnímání. Tedy emoce to provedly samy, nikdo se mě neptal. U černočerných, lesknoucích se hladin rybníků uprostřed parku mne zaplavil oxytocin, zastavila mne a prostoupila nekonečná něha. Zíral jsem před sebe jak zasažený měkkým, sametovým bleskem. Krvavá, těžká chvíle, sáhla na mne krásná smrt. Vzpomínka přišla jako noční motýl, který tiše, sám stín uprostřed stínů, přepadne květ. Někam doprostřed mozku se napojil sosák z minulosti. Přede mnou se otevřel tunel, kterým kdysi protékala touha:

Rok 1979, chata na konci vesnice, na dohled od řeky. Tělo dosud spí, ale vědomí už pomalu do něj klesá, noří se a rozsvěcí rudou tmu krve. Je letní ráno na začátku prázdnin. Tichý rozbřesk v růžových keřích zlátne zpěvem ptáků. Mladé slunce stoupá nad obzor, příliv světla protéká plaňkami plotu, prozařuje zelená stébla trav… Jdu k řece. V zátočině se tmí obrovité topoly a olše, jejich rozpřažené, bouřemi zkoušené větve ukrývají ve stinných, bažinatých březích a slepých říčních ramenech porosty temně zelených ostřic a ztepilých netykavek. Dužnaté, přerostlé šílenství rostlin vydává melancholický, sladce mrtvolný pach. Mastné bahno je vroubené stěnou dvoumetrových kopřiv, ze kterých při každém pohybu vzlétají mračna komárů.

Od dětství zde dostávám strach z černého vlka. Cítím jeho blízkost. Bojím se ho, a proto musím jít srát k vykotlanému kmeni prastarého topolu. Je to blesky osekaný mohutný komín plný trouchniviny a na jeho kmeni se antracitově třpytí hemžící se těla velkých mravenců… Ticho je vroubené korunami mohutných stromů. Žije tu ledňáček a lasice hranostaj. Veliká užovka stromová v trávě pomalu polyká tučné žáby, vykloubenou čelist navléká na poslední cukající blanitou nožku.

Les pojednou končí, procházím mlázím a vstupuju na sluncem zalité Kinčlovo pole. Zde prý země rodí ty nejlepší brambory… Cítím v týle, že divokost se blíží. Dnes se už nebojím, rozeběhnu se postrčený nějakou dospělou, nelidskou silou, zavýsknu a přeskočím v kopřivách ukrytý zkamenělý kmen… Vylétnu ze stínu lesa a dopadnu nohama na sluncem sálající bramborové pole. Cosi do mne vstoupilo… Nad polem se horkem vlní vzduch. Přeskakuju řádky a utíkám… Skáču do krajiny jak do hlubokého moře. Odhazuju triko a sklepávám na zem trenýrky. Nahý utíkám stříbřitou hladinou zelených polí. Dlouhé vousy obilí mne šimrají na pohlaví… Jsem dozrávající čtrnáctiletý klas.

Zaskučím radostí, zavýsknu, ale tu pojednou zahlédnu lidskou tvář, která se zvedla nad klasy a rozhlíží se okolo sebe. Nevidí mne, opět se sklání a mizí mi z dohledu. Neváhám a rozutíkám se tím směrem. Lán končí a pole přetíná písečná úvozová cesta. V trávě jakýsi chlapec opravuje jízdní kolo, zřejmě nasazuje spadlý řetěz. Zastavím se na kraji travnatého břehu, a vtom se ten neznámý hoch ohlédne a vyděšeně se mi zahledí do tváře. Je nezemsky krásný, vypadá jak božská bytost. Chlapec v úleku zalapá po dechu a já najednou zahlédnu v jeho tváři jemné dívčí rysy. Zapomínám na vše a radostně se vrhám na něj. Musím si ho pořádně prohlédnout, musím ho držet v náručí… Andělská bytost slabě vykřikne a začne se mnou zápasit o svoji svobodu. Já mu nechci ublížit, svírám jeho útlé ruce a zalehávám vzpínající se trup. Cítím, jak mu strach dodává sílu, je jako zvířátko, které chce utéct… Pojednou hoch znehybní a jen prudce oddychuje. Dlouhé medové vlasy má rozházené po tváři. Hladím mu obličej a dívám se do jeho temně modrých očí… Mlčíme oba, prudce oddychujeme. Každou molekulou svého těla cítím teplo a blízkost… Zvedám se ze země a dávám mu volnost. On si oprašuje šaty a pak se na mě podívá. Na tváři mu zahraje lehký smích a zeptá se: „Ty jseš blázen?“

Poprvé zaslechnu jeho hlas a rozpoznám v něm dívčí tóny. Pozorně se na něj zadívám a chytnu ho za zápěstí. Dívám se mu zblízka do očí, a tu k vlastnímu překvapení plačtivě zavyju náhlým poznáním. Je mi, jako bych se probral ze sna, jako by mi z očí spadla mlha. Vidím před sebou snad jedenáctiletou dívku, ještě neprobuzenou vílu. Její útlé chlapecké tělo skrývá v sobě křehkou dívčí jemnost. Nemůžu vydržet se jen tak dívat na tu krásu… A tak ji k vlastnímu překvapení políbím na zápěstí. Pouštím ji ze svého zajetí a se zpěněnou krví v žilách odstupuji a hledím na ni jak na tajemný idol.

Ona se usmála a jakoby do sebe zamyslela, pokývala hlavou a tiše, bezhlesně zaplakala. Podívala se na mě a zpěvavě se zeptala, vrtíc u toho nad sebou a nade mnou hlavou: „Pomůžeš mi nasadit řetěz?“ Mlčky přikleknu ke kolu a dvěma naučenými hmaty vrátím olejnaté hroty na svá místa. „Na, otři si ruce,“ podává mi hadřík, který vyndala z brašničky pod sedlem. Líbám jí prsty, lížu útlé paže, dotýkám se jejích uší. Hladím jí a rovnám rozcuchané vlasy.

Moje mlčenlivost se jí zřejmě líbí. Ale já opravdu nemohu artikulovat. Jsem jako zvíře, němý. Jen dýchám a veškerou komunikaci obstarávám tělem, tváří a očima. Vrtí hlavou, dívá se na mě a potom říká: „Pomůžeš mi odtlačit kolo támhle do tý rokle?“

Kývu hlavou a společně vedeme kolo po travnaté mezi. Před námi se z obilných lánů zvedá kadeřavý ostrůvek akátového háje. Nikdy jsem tam nebyl. Nikdo tam nechodí. Žádné cesty tam nevedou… Dívka se mi opatrovatelsky dívá do tváře a úpěnlivě se pohledem vyhýbá krví nalitému dospělému masu, které se mi toporně klimbá mezi nohama… Jako bych byl vážně nemocný, bere mě za předloktí a zadýchaně mi třesoucím se hlasem povídá: „Pojď tam dovnitř, pod stromy, tam se ti udělá dobře.“

Plačtivě kývu hlavou… Dívka rozhrne akátové větve a před námi se otevře hluboká rokle, na jejímž dně je travnatý plácek ukrytý v jemném, dýchajícím stínu stromů. Scházíme dolů po úzké pěšině, kterou zde vyšlapala zvěř. Klesáme pod hladinu polí, jsme ztraceni zrakům okolí, jsme žíhaní stínem a sluncem jako dva mladí tygři. Cítím její opatrovnickou něhu, chová se ke mně jako k dítěti či k plachému zvířeti. Jakmile mne pohladí po tváři, schoulím se jí k nohám a propuknu v žalující pláč a vytí. Pohlavní šílenství mne obrací na ruby. Zuřím touhou. Vyčítám světu, který v mých očích zastupuje teď ona, léta osamělé touhy po blízkosti, po nějakém nevědomém splynutí. Hluboko v hrudi dusím řev a hladím ji po nadzemské tváři… Ona, cosi v ní, se rozhodla, sundala si pruhované námořnické tričko a přivinula mou těžkou, zpocenou hlavu na svou chlapeckou, plochou hruď. Žíznivými rty hledám terče bradavek. Kojeneckým reflexem saju a cítím, jak ona, tažena stejnou pravěkou silou, semkla hýždě a pomalu, krátce škube pánví a překvapená tou slastí zatíná mi nehty do vlasů… Pojednou oba ztuhneme a neznámý podnět, hluboký impulz nás přinutí, abychom od sebe na chvíli odstoupili. Krev mi buší ve spáncích… Dívka si stoupá ke skalní stěně, rozpřáhne paže a rukama se zaklesne do puklin. Dívá se na mě a já vidím, že je ukřižovaná. Pokleknu a stáhnu jí z boků plátěné krátké kalhoty a spodní prádlo… Něhu cítím, nevýslovnou hebkost, když prsty opatrně objíždím dojemně lysou jizvu pohlaví. Jak ji hladím a líbám na dlouhých, útlých stehnech, ve slabinách – bříškem prstu nahmatám uvnitř meruňky tuhé masité jadérko. Ona plačtivě zaprosí a já polekaně vstávám a dívám se na její planoucí krásu… Leháme si na travnatou zem uprostřed rokle, držíme se za ruce a hledíme, jak letní oblaka putují modrou oblohou. Cítím laskavé teplo planety… Vystříkl jsem svou duši do nebe! Bože, taková něha!

Nastal večer, slunce klesá do lesů za řekou. Poslední paprsky slunce natahují naše rudé stíny v prachu, na křižovatce polních cest… Jsme na širokém temeni kraje, stojí zde barokní kaple postavená v dobách moru. Dvě obrovské lebky ze stářím zčernalého pískovce ukazují marnost lidského žití. Z prázdných očních důlků, z puklých mozkoven lezou kamenní hadi a žáby… Ty dvě obří hlavy hledí do kraje, do lesů za řekou… Doprovázím dívku za kopec, na dohled domům na kraji vesnice. Už je tma… Dívka má jasný zrak a její řasy pod mými polibky, její oční víčka mne měkce tlučou jako křídla motýlů. Povídáme si mlčením. Naše myšlenková shoda je naprostá… Cítím, že myslí ze stejného místa v časoprostoru jako já.

Nikdy jsem ji už nepotkal. Druhý den jsem ji hledal v rokli, v polích, procházel mezi domy, po návsi a na humnech, okolo zahrad a dvorů velké, mně neznámé vesnice za kopcem. Nakonec jsem zlíbal v prachu cesty otisky pneumatik jejího kola.

Jsem zpátky? Stojím uprostřed cesty, na břehu rybníka. Rudé srdce duní životem v mém hrdle. Ve spáncích mi tluče horká tma. Tahle vteřina, kdy jsem uprostřed chůze na okamžik zastavil – ta chvíle měla v sobě ukrytých čtyřicet let. Jak jsem mohl zapomenout na tu dívku? Tu rokli bych určitě našel ještě dnes, ale nic by tam nebylo. Všechno, ty krásné okamžiky byly ukryty kdesi ve mně, v sarkofágu na dně mysli. Čekala na mne v místech, která nejsou hrobem, ale dveřmi, prahem… Tam někde končím, anebo začínám.

Co to bylo, jako by se na můj mozek napojila nějaká obrovská pradávná mysl? Tolik jsem toho přeci prožil, předtím i potom, ale ta rokle je kdesi mimo čas… Jsme zapsáni ve stěnách světa.

Tolik řetězících se prožitků, jako bych jel výtahem v domě, který má tisíce pater, a já mám klíč pouze k některým dveřím. Zabolelo mě v koulích, zatnul jsem pěsti:

Tunelem času vidím, jak desetiletý utíkám po schodišti domu, parta smějících se dívek mi vzala kšiltovku, moji oblíbenou „esesáckou“ čepičku. Měl jsem na sobě džíny, na které jsem si značkovacím fixem nakreslil hvězdy a hákové kříže, lebky a zkřížené hnáty. Otec se hněval, dětské Levi Strauss mi přivezl ze Západního Berlína. Dívky jsou vytáhlé a robustní, hormonální hry v jejich tělech spouštějí pubertu a jejich mentální stav je chvílemi psychotický. Volají na mne: „Ukaž nám čůráka a my ti vrátíme čepičku.“

Jedna z dívek stahuje druhé z boků kalhoty a ukazuje mi její holý zadek. S pláčem utíkám až nahoru do osmého patra a ukrývám se na žebříku u strojovny výtahu. Naslouchám, jak kdosi z dospělých otevřel dveře svého bytu a hrubým hlasem vykázal mládež z domu.

Jiná zas, jindy a jinde, je mi pětatřicet – mladá dívka z okruhu přátel, klečící na posteli, při dlouhé souloži zezadu mne nenápadně vyslýchala, byla zvědavá, s kterou z jejích kamarádek jsem „něco měl“. Měla úzkou, dobře osvalenou vaginu, a když jsem protahoval hlavu údu jejími pysky, kolikrát jsem hluboce chroptěl a zároveň tence kničel nosem, jak to bylo intenzivní. Když jsem řekl nějaké dívčí jméno, její tělo zareagovalo – někdy pomalu a rozkošnicky přirážela, aniž by měnila intenzitu a rytmus, při jiném jméně opovržlivě rychle přirazila do hloubky, zatleskala půlkama, až mě to zabolelo. Když jsem byl „vytěžen“ takřka dosucha, záměrně lhostejně jsem uvedl jméno dívky, se kterou jsem měl ten čas silný, ale proměnlivý vztah. Blonďaté dredy se zastavily, ohlédly se a mezi nimi se ukázala tazatelčina tvář, ztuhlá a sevřená žárlivostí: „Ta, jo? Dyť je to totální egoistka, požírá energii druhých!“

V duchu jsem si myslel: Děvče, tvoje slova platí stejně tak na tebe. Ale lichotilo mi, jak na sebe samice navzájem žárlí. Dredy se daly opět do pohybu, rychle a smutně, do hloubky a plačtivě, a nakonec tak bezmocně a zuřivě, že jsem měl pocit, jako bych ho strčil do ždímačky. Odnesla to tehdy uzdička a já pak následujících čtrnáct dní při každém močení sykavě proklínal ženské pokolení.

Krev mi buší ve spáncích. Zduřelé žíly zabořené v čase mne vzrušily. Pomalu kráčím podél rybníčků a mám tři nohy… Mezitím, co jsem vzpomínal, přestalo pršet. Osamělé kapky ještě tu a tam rozvlní kruhy na vodní hladině. Rozlehlé prostory parku vydechují vláhu. V nočním tichu je slyšet, jak mladé výhonky větví, listy a stébla trav šťastně rostou, jak molekuly budují buněčná města.

Myslím na mladou ošetřovatelku v zoologické zahradě. Známe se krátce. Před očima mám její pevné hýždě, ukryté ve tmavých punčocháčích. Obrysy kalhotek a její vzpřímené mladé tělo. „Ahhh!“ Seznámili jsme se zde, venčila vlkošedého velkého psa. Zkracoval jsem si cestu z Dejvic, vracel jsem se z hospody od přátel. Noční Stromovka byla liduprázdná, jen občas projel po cestičkách červeně blikající cyklista… Její mladý pes mi zvědavě strčil čumák do dlaně. Potichu se přiblížil a já se zprvu lekl a pak, když pocítil jsem jeho hebkou srst, mne ta štěněcí důvěra dojala. Mladý dívčí hlas se mi omlouval a já, zasažen tou sympatickou opravdovostí, jsem musel změnit směr a kráčet spolu s dívkou temným územím. Neviděli jsme si do tváří, ta část parku se nacházela mimo dosah pouličních lamp. Bylo to jak v nějaké rozhlasové hře – jen naše hlasy dávaly tušit charaktery postav. Sebemenší citová hnutí byla v té tmě přímým spojením mezi námi dvěma. Neměli jsme tváře, jména – jen naše dva principy, mužský a ženský, působily magnetismem skrze naše slova. Byla oslňující svou dívčí upřímností a nevinnou, nezáludnou opravdovostí. Ve svém věku jsem už samozřejmě znal tu zvláštní emocionální komunikaci dospělých žen, ty zámlky a nedořečení. To „ať se chlap vypovídá, to mu udělá dobře, pak se mu podívám do očí a bude tam, kde ho chci mít“. Její chlapecká zaujatost (vyprávěla mi o detailních poznatcích z chování a projevů kříženců psa a vlka) byla krásná v tom protikladu k ladným dívčím pohybům. Její siluetu jsem mohl letmo zahlédnout v matném odlesku reflektorů, když kdesi v dálce, na okraji parku, projel policejní automobil… Byli jsme dva hlasy, dvě nevinné duše a jako bychom se znali od pradávna… Tak jsme snad dvě hodiny rozmlouvali, prošli přitom celý park a břeh řeky, překonali lávku a okolo Trojského zámku doputovali až k zoologické zahradě. Tam poprvé vstoupila do světelného kužele pod lampou… Uviděl jsem ji a ona mi pohlédla do očí. Pak zase vkročila do tmy. Hleděl jsem na ni – a zlátnoucí zář prostoupila její tvář. Vyšlo v ní slunce, pro mne v té podivuhodné noci. Jen párkrát za svůj život jsem zahlédl v druhé bytosti to světlo hlubiny. Světlo dávno ztraceného ráje… Hleděl jsem na její dlouhé štíhlé nohy, na útlé boky v černých legínách, zíral jsem jako hypnotizovaný na opalizující hedvábnou větrovku skrývající pevná malá ňadra a ona mi hleděla do tváře a všechno ze mě četla… Ten večer jsem ji doprovodil až k bráně zoologické zahrady a rozloučil se. Letmo jsem se dotkl jejích tmavých, kaštanových vlasů. Ona šla na noční službu do pavilonu hadů. Dva dny nato jsem již pracoval jako brigádník při noční ostraze zoo.

Dešťové mraky odpluly a hvězdné nebe září v čistém vzduchu. Jdu na směnu, vystřídám kolegu podle naší dohody. Město za mými zády, hvězdy nad hlavou, rozsvícená okna domů a signály přistávajících letadel na obzoru – jsou jakoby ve mně a já v nich. Kde začínám a kde končím? Duhová třesoucí se hvězda – dívka a vesmír. Živá tma.

Foto Soňa Pokorná

Chviličku.
Načítá se.
  • Václav Kahuda

    (1965, Praha)   vlastním jménem Petr Kratochvíl, básník a prozaik neopakovatelného stylu. V 80. letech pracoval coby štukatér, poté jako noční hlídač, strojník, hrobník aj. Poprvé publikoval v samizdatu (tzv. Branickém almanachu), kde ...
    Profil

Souvisí

  • Anketa s Jiřím Charvátem, Michalem Vieweghem, Davidem Zábranským, Arnoštem Goldflamem, Martinem Reinerem, Jiřím Kratochvilem, Mášou Pivovarovou, Josefem Daňkem, Markem Janem Vilímkem, Filipem Tylšem, Petrem Stančíkem, Robertem Kanóczem, Václavem Kahudou, Radimem Kopáčem, Janem Němcem, Romanem Krištofem, Janem Šavrdou, Lukášem Marvanem, Michalem Šandou, Adélou Elbel, Jiřím Trávníčkem, Vítem Slívou, Milanem Uhdem, Igorem Malijevským, Jakubem Šofarem, Štěpánem Kučerou, Danielou Drtinovou, Annou Beatou Háblovou, Marianem Pallou, Petrem Hruškou, Františkem Dryjem, Zbyňkem Fišerem, Ondřejem Hanusem, Michaelem Rozsypalem, Jakubem Řehákem, Wandou Heinrichovou, Jakubem Železným, Vandou Senko, Viki Shockem, Markétou Novou, Milenou Slavickou (M. S.), Lucií Vopálenskou, Terezou Semotamovou, Martinem Stöhrem, Jitkou N. Srbovou, Václavem Bidlem, Lydií Frankou Bartošovou, Viktorií Rybákovou, Kamilou Ženatou, Ladislavem Heryánem, Zbyňkem Vlasákem, Vítem Kremličkou, Vojtěchem Černým, Lucií Lomovou, Pavlou Horákovou, Kristýnou Jirátovou, Miroslavem Fišmeisterem, Pavlem Turkem, Lukášem Pavláskem, Kamilou Němečkovou, Petrou Hůlovou, Jakubem Hlaváčkem, Jiřím Jakubů a Patrikem Linhartem

    Dá rozum, že nejraději mám knihy vlastní. Která kniha vás letos nejvíc zasáhla a proč?

    Ptá se Milan Ohnisko

    Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 21/2021
  • Egon Bondy
    Anketa s Ivem Pospíšilem, Jáchymem Topolem, Vladimírem Mertou, Emilem Haklem, Michalem Šandou, Karlem Škrabalem, Petrem Motýlem, Janem Škrobem, Janem Rejžkem, Vítem Kremličkou, Jakubem Šofarem, Petrem Rezkem, Zdeňkem Volfem, Františkem Dryjem, Petrem Štenglem, Filipem Klegou, Alešem Kauerem, Hanou Bednaříkovou, Josefem Rauvolfem, Petrem Kuželem, Básníkem Tichem, Dominikem Bártem, Robertem Kanóczem, Martinem Trdlou, Martinem Pilařem, Svatavou Antošovou, Václavem Kahudou, Ondřejem Slačálkem, Radimem Kopáčem a Tomášem Mazalem

    “Bez tebe by to Bondy nešlo”

    Ptá se Milan Ohnisko

    Mystická postava, z dnešního pohledu něco mezi Kosmasem a mistrem Yodou. Nikdy jsem se s ním nepotkal, ale byl mi všemi možnými kanály „zprostředkován“ (zjevil se). Jeho charisma zmátlo mnohé. (Jakub Šofar)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 17/2021
  • Poezie
    Nekrolog za Petra Hrbáče

    Za Petrem Hrbáčem / Nezachytitelnost všehomíra / S Hiramekim v lednu 2020

    Vzpomínají Petr Čermáček a Václav Kahuda, Vít Slíva

    Později, když vypito jisté množství vína – stojíme na cimbuří nějaké hlásky nad Vranovskou přehradou, kdosi nám jmenuje vulgární maďarská slova, a my všichni sborem, Petr pak nejvíce, voláme do údolí: „Lobogóóó…!“

    Drobná publicistika – Nekrolog
    Z čísla 20/2020
  • 30 let Tvaru
    Václav Kahuda

    Houština

    Jak kouzelně mi zní ta doba v uších. Sám obklopen umělohmotnou, cajkovou přítomností. Jak mě občerstvuje ten čas, kdy v krajině duněla železná těla.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 7/2020
  • Karel Čapek
    Anketa s Václavem Kahudou, Christou Rothmeierovou, Irenou Douskovou, Istvánem Vörösem, Janem Němcem, Petrou Dvořákovou, Kristinem Kilsti, Petrem Pithartem, Markem Tomanem, Milanem Uhdem, Gregem S. Evansem, Jiřím Kratochvilem, Janem Sokolem, Markem Hejdukem, Pierre Pe’Erem Friedmannem, Umarem Azzamem, Rádi al-Namasi, Salmou Berdychovou, Eyadem Alaminem a Mansourou Ez Eldinovou

    Nejen kánon, ale i kanón!

    Ptá se Svatava Antošová

    K letošnímu 80. výročí úmrtí Karla Čapka jsme připravili anketu, ve které jsme se zeptali jak českých spisovatelů, dramatiků či veřejných intelektuálů, tak i několika zahraničních bohemistů, zda a nakolik podle nich rezonuje Čapkovo dílo i v současnosti.

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 20/2018