Po všetkých apokalyptických a pesimistických vyjadreniach v tomto rozhovore to bude znieť možno prekvapivo, ale: som optimista. O apokalypse píšem odjakživa: obe moje doteraz vydané knihy končia básnickým obrazom apokalypsy, tretia sa po apokalypse odohráva dokonca celá. Napriek tomu som skôr apokalyptický romantik.

I nejúspěšnější autor musí počítat s tím, že jeho básně desetkrát odmítnou a pak je teprve někdo přijme. Britské literární prostředí je hodně drsné, člověk musí brát jako fakt, že se prostě dařit nebude a že to musí pořád zkoušet.

Rozhovor s Jiřím Váňou Stigenem vedu datovým prostorem z Hořovic do Oslo. Protože tento Ravt je věnovaný pomalosti, líbilo by se mi vést ho loudavě někde na polních cestách, ale musím si vystačit s tím, co máme. Jiří je pro mě jako autor objevem, s rozhovorem souhlasil; přiznal, že je to první rozhovor, který s ním kdo vede — mám pocit odpovědnosti, aby nebyl poslední. Ale protože mi zvědavost nedá, zkusím ho nahlodat různými otázkami o souvislostech světa. Na druhé straně mám pochopení pro případné tajné zákruty šnečích ulit, Jiří. Uvidíme, jak to celé dopadne.

Ale podle mě se legrace má dělat ze všeho, co je nebo může být srandovní. Dneska už to tak je, lidi se umí zasmát i věcem, co mají rádi, taky už na stand-up chodí mnohem víc lidí a chápou, že humor je prostě humor.

Rozhovor s ředitelem Světa knihy Radovanem Auerem.

Rozhovor se zástupkyněmi platformy Knihex: Karolinou Voňkovou, Veronikou Benešovou Hudečkovou a Annou Štičkovou

Rozhovor s předsedou Asociace spisovatelů Ondřejem Lipárem.

Rozhovor se zástupcem Cechu malých nakladatelů a majitelem nakladatelství Dauphin, Danielem Podhradským.
(foto: Anežka Podhradská)

Přišlo mi to nespravedlivé, byl jsem vnímán v prvé řadě jako syn Ivana Wernische, i když jsem ho vlastně neznal. Naše básně byly automaticky porovnávány, hovořilo se o mém ovlivnění. Ale to ovlivnění bylo vždy velmi diskutabilní. Já ho neznal, já si ho odpíral!

Pavel Klusák má tak nádherné heslo ve Wikipedii, že se obtížně nalézají normální nezodpovězené otázky, které by mu bylo možno položit. To nám umožňuje soustředit se na otázky nenormální. V následujícím rozhovoru, na kterém bude na obou stranách patrný dopad karanténních opatření koronavirové pandemie roku 2020, se hodlám zavrtat hudebnímu publicistovi pod hesla a dohledat samu přítomnost hudby ve slovech, která mu tak elegantně plynou do řádků (a jiných médií, ale k nim jen stručně).
(Foto: archiv P. K.)

Jiřího Černého není třeba dlouze představovat. Asi nejznámější a nejrespektovanější český hudební publicista napsal sedm knih a stál u zrodu řady kultovních elpíček včetně Krylovy desky Bratříčku, zavírej vrátka. Fanoušci dobré muziky ho znají z jeho Antidiskoték, s nimiž už několik desítek let obráží republiku. V Českém rozhlase dlouho uváděl svůj pravidelný pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Následující rozhovor jsme spolu vedli na jaře roku 2011, kdy mu bylo pětasedmdesát. Vojta Lindaur – další z těch, kdo přerostli svou profesi – nás, hudební novináře, tehdy obeslal, abychom Jirkovi pogratulovali příspěvkem do sborníku Po stopách Velkého Mokasína. O pět let později jsem v anketě k Jirkovým osmdesátým narozeninám s radostí přidal další vyznání:
„Jiří Černý pro mě představuje garanta korektního vztahu mezi umělcem a novinářem. Umělci si často myslí, že novináři jsou tu od toho, aby jim dělali PR, a média skoro vždy nějakým způsobem zneužijí toho, že jim umělec dává svoji důvěru. Když ale píše recenzi Jiří Černý, mohou se muzikanti spolehnout, že je bude posuzovat podle jejich práce. Pokud s nimi rozmlouvá, ptá se jich na to, čím žijí – ne, s kým žijí. Vždycky je na jejich straně a nikdy jim nepochlebuje. Nechce se na nich vyřádit, zajímají ho. V době, kdy se cení už jen informace, dbá donkichotsky na formu a estetiku. Jeho psaní má chuť, vůni, vtip a šmrnc. Samozřejmě, že je znalec. Já si však cením jeho stylu. Jako člověk na úrovni také vyznává dost přísnou etiku.“
Naše devět let staré interview mělo původně podobu zvukového záznamu. V psané verzi ho nyní uveřejňuji poprvé. A posílám ho Jiřímu jako pozdrav s přáním, ať se brzy vykřeše z úrazu, který nedávno utrpěl. Rehabilitační léčba se prý daří – tak držím palce!
(foto: Martin Myslivec)