Nikdy jsem nečetla dívčí románky, verneovky jen některé. Na základce a gymplu jsem měla úžasné češtinářky a dostala jsem od nich maximum. Pochopily, že mám ráda poezii, takže neoblíbené rozbory básní byly většinou na mně.

První texty Elfriede Jelinek nepopírají divadelní situaci nebo dramatickou postavu a přes někdy i krkolomnou vykonstruovanost jsou ironické, jako by její psaní bylo zpočátku odlehčenější.

Důležité je, že pokud chceme rostlinu něco učit, musíme ji asociovat podněty, které ona dokáže vnímat a které jsou pro ni relevantní.

Cílem není (…) dostat všechny na stávku, ale zakotvit vnímaní důležitosti tohoto tématu a vyburcovat celou společnost…

Když jsem začala psát Malinku, kvasila ve mně i její biologická rodina, takže to taky muselo ven. Bylo to silné, zase jinak než Malinka. Na jedné straně vyčerpávající, na druhé nabíjející.

A dokud existuje idea literatury, vždycky existuje důvod, proč se ráno probudit a vejít do nějakého ringu a bojovat, a když je to nutné, tak zápasit i se sebou, vlastníma holýma rukama.