V poezii se více děje uvnitř, ale to neznamená, že nereaguje na vnější svět – naopak, je to způsob jeho poznávání. Vnitřní život nemůže mluvit sám o sobě, je jako voda, průhledný.

Velice mě zaujaly názory Jeana-Jacquese Rousseaua. Zjistil jsem, jak je mi blízké jeho vnímání dobra a zla.

Nejlépe jsou na tom autoři, kteří vlastně nikdy nevyrostou: ti jsou úchvatní, ale mnohdy jsou problémem pro své dospělé okolí.

A na Islandu, jak na vás příroda neustále působí – tím silněji, že vám jde o kejhák –, tak s ní navážete intenzivní kontakt.

V 70. letech byl Izrael na špičce světa: za jediný rok, v roce 1977, jsme vyhráli Eurovizi, Miss Universe a zvítězili jsme na evropském šampionátu v basketbalu, rok předtím byla operace Entebbe, dosáhli jsme míru s Egyptem… Jenže pak to šlo pořád už jen dolů.

Ale zase se nám podařilo získat jiné čtenáře, i díky tomu, že spolupracujeme s různými dramaturgy a zasahujeme tak jejich sociální bubliny.

Jsme frustrovaní, stáváme se zlými. A když se frustrace a zlost spojí s velkým byznysem nebo velkým ideálem, to je potom ten pravý mazec.

Moje dlouhodobé téma, které koresponduje i s tím, co překládám, je nesmrtelnost lidí, kteří byli zbavení důstojnosti i jména, dostali jen čísla a nakonec z nich zbyla hromádka popela.

Moudrá společnost se ovšem vyznačuje tím, že umí své krize řešit mírovou cestou včas. Je to vlastně taková zkouška, jestli je kolektivní lidský rozum opravdu tím, na co je tak pyšný.

Samozřejmě ale doufám, že politika v mé knížce jsou jen groteskní kulisy a že jde o něco víc.

Ale skutečně první odrazový můstek pro mé vlastní psaní byl August Stramm a William Carlos Williams – ta jejich poezie krájená na tenké plátky a vysoušená zvláštním způsobem, takže se podobala skutečnosti asi jako křížala jablku.