Terezo, narodila ses v Boskovicích a rozhovor spolu vedeme v pražských Holešovicích, kde nyní žiješ. Jak dlouhá to byla cesta a co tě na ní nejvíc ovlivnilo?

V Boskovicích jsem se narodila, protože moje rodina je ze Spešova, což je vesnice mezi Blanskem a Rájcem-Jestřebí, a v Boskovicích je porodnice. Boskovice mám moc ráda, je to hezčí město než Blansko, kam je ze Spešova blíž. Ve Spešově bydlíme u železniční tratě Praha–Brno, takže jsem se celý život dívala na vlaky, jak jezdí.

Moje matka vždycky říkala: „Já celej život sleduju ty vlaky, jak jedou někam do Hamburku, kam já se asi nikdy nedostanu.“ A mně to vždycky přišlo takové smutné, že to říká. A možná že ty vlaky jsou nejlepší odpověď na tvoji otázku. Protože ty vlaky mě pořád celý život tímto způsobem někam vozily, když jsem je poslouchala a celý dům se třásl. Pak nám železnice zaplatila, abychom mohli mít směrem ke kolejím lepší okna, ale na druhou stranu už ne. Takže jsme dlouhou dobu měli v domě lepší okna jenom na jednu stranu.

Pak jsem začala studovat v Brně, takže jsem začala jezdit osobákem přes „krajinu lesů, vod a strání“. A tohle je vlastně takový můj habitus: když přijedu k nám a vidím ty lesy kolem železnice a ten náš les, tak to je opravdu jako v tom filmu Madla zpívá Evropě, znáš ho?

Ne.

Ne? Tvůj život je ochuzen! Ten film je o tom, že můžeš být třeba na konci světa, a stejně myslíš na svůj les… Spešov dal světu taky dvě osobnosti, které jsou významné natolik, že jim byly vyřezány sochy a ty jsou umístěny u spešovské rozhledny. Jednak jazykovědec František Trávníček, komouš, který byl v padesátých letech rektorem brněnské univerzity, a jednak manželka Ludvíka Vaculíka Madla Vaculíková, která se proslavila tím, že je manželka, přitom je i člověkem. Mám ráda knižní rozhovor s ní, který má geniální název Já jsem oves.

Taky jí vyšly dvě knihy svérázné korespondence s Jiřím Kolářem, to víš?

Ne.

Ne? Tvůj život je ochuzen! Takže ikonami tvého dětství a dospívání jsou vlaky a les. Jak ses s takovým nastavením cítila na studiích v Brně?

Já jsem takový ten vesničan, co se pořád dívá, kdy mu jede poslední vlak. Takže jsem vždycky strašně toužila někam si vyrazit a nemyslet na to, kdy musím odejít. Každopádně pro vesničana je Brno obrovský šok…!

V Brně jsi studovala co?

Obor, který v roce 1990 založil na JAMU Antonín Přidal a jmenuje se „rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika“. Je to vlastně obor, který není divadelní, na divadelní akademii. Takže lidé, kteří jsou talentovaní scenáristi, jdou na FAMU, a ti, co nejsou…

Ty jsi už předem usoudila, že nemáš talent?

Já jsem nic neusoudila, tehdy to probíhalo tak, že člověk listoval Učitelskými novinami, kde byly všechny obory, co se daly studovat, a přemýšlel, co by tak mohl se sebou udělat. A já jsem si všimla, že tohle je v Brně… Hlubší důvod to bohužel nemělo. Respektive u FAMU jsem se bála, že člověk musí mít ostrý lokty.

Začala jsi psát až pod vedením profesora Přidala?

Já jsem psala už jako dítě. Spočívalo to v tom, že jsem dopisovala knihy, co mně přišly, že nemají konec. Pamatuju si, že jsem to dělala třeba u knihy Malé ženy, Louisa May Alcottová. Znáš to?

Opět musím zklamat.

To je zásadní americký válečný román o dcerách, které čekají na otce, jestli se vrátí z války, jsou chudé a mají hrozně bohatého a krásného souseda a jedna z nich, Josefína, se s ním skamarádí. Chce být spisovatelka, to se mi samozřejmě na tom líbilo nejvíc. Taky se mi líbilo, že v té knize často figuruje slovo „omnibus“. A já jsem tu knížku četla pořád dokola a přišlo mi, že nemá konec, tak jsem ho furt psala.

Kolik ti bylo?