Mirku, jsi znám jako básník, kolážista a fotograf, možná trochu méně jako psychoterapeut a arteterapeut. Jak ses k psychoterapii dostal? Měl jsi jasnou vizi takového povolání už jako mládenec, nebo k ní vedla cesta klikatější?

Původně jsem se vyučil mechanikem v Tesle. Krátce po vyučení jsem šel pracovat do nemocnice. Jako sanitář jsem poznal různá oddělení od porodnice až po patologii. Při zaměstnání jsem vystudoval střední zdravotnickou školu. V osmdesátých letech jsem pracoval jako zdravotní bratr na psychiatrické klinice. Absolvoval jsem nejdřív dvouletý výcvik v psychoterapii pod vedením MUDr. Jaroslava Skály, zakladatele protialkoholní léčby u nás. Začátkem devadesátých let jsem nastoupil na Krizové centrum RIAPS , kde jsem byl zaměstnán bezmála deset let, během nichž jsem absolvoval pětiletý psychoterapeutický výcvik a bakalářské studium psychologie a arteterapie.

V mládí mě fakt nenapadlo, že bude moje životní cesta tak klikatá, ale myslím, že od napsání prvních básniček v šestnácti letech mě to vedlo tam, kde jsem nyní. Mohl bych parafrázovat klasika, že za to, co jsem, vděčím básníkům a jejich veršům…

Co ti práce terapeuta v Krizovém centru RIAPS přinesla?

Začátek devadesátých let byl úžasný, vše se měnilo, vznik RIAPSu byl iniciován skupinou psychologů a psychiatrů psychoterapeuticky zaměřených. Do té doby nebyla s podobným zařízením u nás žádná zkušenost, všechno vznikalo z nadšení. Modelem pro nás byla krizová centra v Holandsku, také nás jezdili školit holandští terapeuti. Z počátku byl RIAPS součástí pražské záchranné služby, mívali jsme proto výjezdy k sebevrahům na Nuselský most, do bytů, asistovali jsme i při převozech agresivních pacientů do léčebny. Avšak těžiště práce byla v ambulantní pomoci lidem v krizi, pro které byla také možnost týdenního pobytu na lůžkovém oddělení s intenzivní psychoterapií.

Na lůžkovém oddělení jsem se účastnil psychoterapeutických skupin, kde jsem využíval různé arteterapeutické techniky. Lidem v krizi, jejíž součástí bylo často i depresivní ladění, se zpravidla příliš nechtělo do malování, říkali, že se nechtějí ztrapňovat, že naposledy malovali ve škole… Nechtěl do takové činnosti nikoho přemlouvat, nabízel jsem jim proto možnost tvorby koláží, což je po této stránce přeci jen míň náročné. Zadání bývalo jednoduché, například „Jak se cítím“, „Co mě přivedlo do Krizového centra“, „Můj problém“ a podobně. Měl jsem k dispozici hromadu časopisů, ale stávalo se, že než klienti našli vhodné obrázky, uplynul čas, který jsme měli pro tuto činnost vyhrazený. Nebo nezbylo dost času na povídání o tom, co vytvořili, a pro zamýšlení se nad obrázky, z nichž se často „vynořovala“ skrytá témata a příčiny krizových stavů.

Vzhledem k tomu, že jsem se v té době intenzivně věnoval tvorbě koláží, napadlo mě z již hotových koláží vybrat takové, které měly projektivní potenciál, ty jsem okopíroval a tak vznikla sada asi dvou set obrázků. Obrázky jsem rozkládal v terapeutické místnosti na zem a vybízel klienty, aby si vybrali tři obrázky, které se jim líbí, a tři, které ne. Výběr obrázků dlouho netrval; pak jsme si o nich povídali, hledali témata, která se opakují, klienti sestavovali obrázky do řady a sepisovali příběh, který se jim z této kompozice vyklubal. Opakovaně jsem byl překvapován a udivován, jaká témata do jednotlivých obrázků promítají – k těm samým obrázkům jsem poslouchal řadu úplně odlišných interpretací. Koláže, které jsou sestavovány z různých částí, se svým způsobem podobají snům a sny, jak uváděl Sigmund Freud, jsou zlatou cestou do nevědomí…

Postupně jsem vytvářel další obrázky už se záměrem používat je v terapii. Během třinácti let, včetně terapeutické práce v komunitě s drogově závislými, vznikla sada projektivních koláží, která obsahuje bezmála tisíc pohlednicových obrázků. V současnosti se sadou pracuje přes osmdesát psychologů, psychiatrů, psychoterapeutů, koučů, ale také s nimi pracují speciální pedagogové a vysokoškolští učitelé.

Otiskovaly se tyto zkušenosti i do tvé básnické tvorby?

Básnickou tvorbu ovlivnily zejména moje noční služby na Lince důvěry, kde jsem vyslechl mnoho smutných příběhů. Když se mi blížila šedesátka, tak jsem se vrátil k pár poznámkám z té doby a vznikla sbírka Noční linka důvěry. Poznámky byly jen inspirací, nic důvěrného jsem neprozrazoval. Našel jsem v nich však doslovnou báseň a nebyl jsem si jist, jestli jsem ji opravdu tak vyslechl, nebo jsem si ji odněkud opsal.

V té době jsem četl hodně Jiřího Koláře… I když jsem se do jeho sbírek díval a text v nich nenašel, pro tu nejistotu jsem báseň do sbírky raději nezařadil. Možná ale nyní je příležitost text s otazníkem uveřejnit. Každopádně jsem ho opsal, buď od Koláře, nebo od oné anonymní ženy:

Volání

Šla jsem dolů otevřít
byla tam ona
nejmíň v osmým měsíci
Šla jsem mu říct: Máš dole návštěvu!
Ale nevoď mi ji sem
vyřiď si to venku
Šla jsem mýt schody
když se vracel
nic jsem mu nevyčítala
Řekla jsem jenom:
Dej pozor
ať mi nezasviníš
schody

Po odchodu z RIAPSu jsi šel najisto, nebo se cesta klikatila dál?

Po deseti letech práce na Krizovém centru se většina kolegů obměnila, holandští supervizoři doporučovali změnu pracoviště jako prevenci vyhoření. Zlákal mě kolega do terapeutické komunity Magdaléna. Komunita získala do nájmu bývalou raketovou základnu v lesích u Mníšku pod Brdy a založila tam zvířecí farmu, slepice, kozy, prasata, koně, kráva s teletem… Klienti se starali o zvířata, v bývalých rakeťáckých hangárech pěstovali houby šitake, pracovali v truhlárně, obhospodařovali zahradu, vařili, topili v kotelně, která vytápěla dům. Avšak kromě pracovní terapie měli denně až tři terapeutické skupiny.

Zdálky to vypadalo romanticky: statek, pobyt v lesích, práce s mladými lidmi… Avšak terapeutická práce v komunitě patří k těm nejnáročnějším, je to velká rodina, klienti pobývali v komunitě mnohdy déle než rok. Vzhledem k tomu, že naprostá většina měla za sebou mnohaletou „kariéru“ na heroinu, pobyt na ulicích, v drogových bytech, získávání drog bylo spojeno často s krádežemi, prostitucí, terapeutická práce vyžadovala velké osobní nasazení. Bylo pro mě těžké zvládání skoro každodenních nejen pracovních konfliktů, ale zejména tenzí z napětí koedukované skupiny, kde byly zakázané milostné vztahy. Dva dny jsem byl v komunitě a dva dny doma, vedle toho supervize, každý týden půldenní porady týmu. V té době tam pracoval skvělý tým terapeutů a bylo to znát, komunita měla v té době nejlepší výsledky v léčbě, po pěti letech od léčby 70 % klientů pracovalo a byli čistí od drog.

Nakonec jsi tedy opustil i Magdalénu a dnes nabízíš „dvouletý akreditovaný kurz v artefiletice a arteterapii“. Mohl bys přiblížit, oč kráčí?

Letos jsem otevřel již 19. běh dvouletého arteterapeutického kurzu. Kurz je akreditovaný Ministerstvem školství a tělovýchovy, přednáší v něm bezmála dvacet lektorů. Byl jsem mnoho let členem výboru České arteterapeutické asociace, víc než sedm let šéfredaktorem časopisu Arteteterapie, takže jsem měl přehled o tom, kdo je v arteterapii dobrý, a proto se mi podařilo do týmu získat skvělé lektory, takže se do kurzu pokaždé hlásí několikanásobně víc uchazečů, než můžu přijmout.

Náplň je pestrá, jako jsou různí lektoři. Někdo víc interpretuje vzniklé obrázky v ateliéru, jiný naopak akcentuje dynamiku a expresi výtvarného procesu a spoléhá na léčebný efekt tvorby. Tak jak je to v psychoterapii běžné, lektoři mají různé terapeutické přístupy. Někdo preferuje psychoanalytický přístup a z něho vycházející psychodynamický, jiní jsou založením jungiáni, další eklekticky integrují přístupy a metody různých psychoterapeutických škol. Specifické jsou teoretické přednášky o barvách, symbolech, o vývojových stadiích dětského výtvarného projevu, které vycházejí z pojetí rakouského výtvarného pedagoga Viktora Lowenfelda. V kurzu přednášejí především praktikové, kteří arteterapii využívají ve své ambulantní praxi nebo v ateliérech psychiatrických nemocnic. Vedle arteterapeutických přístupů, které mohou využívat školní psychologové a terapeuti ze speciálních školních zařízení, jsou také zařazeny artefiletické přístupy, které využívají zejména speciální pedagogové. Dá se říct, že kurz je „ochutnávkový“, že frekventanti získají teoretické základy arteterapie a artefiletiky, poznají různé metodiky práce jednotlivých přednášejících. Je na nich, který způsob práce je osloví a kterou cestou se vydají.

Každopádně jednoznačně doporučuji každému, kdo se chce arteterapii věnovat profesionálně, aby absolvoval také pětiletý psychoterapeutický výcvik. Jak vidíš, profese arteterapeuta, jakož i psychoterapeuta je běh na dlouhou trať.

Kromě toho také dlouhodobě pracuješ na ilustracích ke Komenského Labyrintu světa a ráji srdce a nedávno jsi mi řekl, že se z toho stává tvoje vnitřní cesta…

Dotyčná kniha s mými ilustracemi vyšla před šesti lety; také jsem realizoval tři nástěnné kalendáře s tímto námětem. K tomu pět let pracuji na obrázkové verzi Labyrintu světa a ráje srdce, kde by mělo být možná přes tisíc obrázků. Knížku bych rád vydal v roce 2023, kdy uplyne 400 let od napsání Labyrintu. Nyní intenzivně pracuji na nových ilustracích pro nové knižní vydání, knížka by měla vyjít na podzim.

Téma Labyrintu mě provází od počátku osmdesátých let. Aleš Prstek mi poslal z pozůstalosti Ludvíka Kundery sken dopisu z roku 1985, v němž jsem se o tomto záměru Kunderovi zmiňoval…

Čím tě Labyrint tak fascinuje?

Fascinuje mě, jak metaforicky a krásným jazykem popsal J. A. Komenský svět sedmnáctého století. Jeho kritika společnosti je stále aktuální, protože lidské chování se od té doby nezměnilo. I moje hledání a bloudění životem je v něčem podobné. Samozřejmě život Komenského i doba, v které žil, byly v mnoha ohledech nesrovnatelně těžší, ale východisko z tragického bloudění nalezené v srdci a ve víře je mi bytostně blízké a shoduje se s mou cestou životem.