Dám ti, Jano, hádanku:

Jedině v sexualitě se milióntina nepodobného jeví jako něco vzácného, protože není veřejně přístupná a je třeba ji dobývat. Ještě před půl stoletím bylo na takové dobývání třeba věnovat mnoho času (i týdny, dokonce i měsíce!), takže doba věnovaná dobývání se stala mírou hodnoty dobývaného, dnes, přestože čas dobývání se nesmírně zkrátil, sexualita se stále ještě jeví jako kovová skříňka, v níž je ukryto tajemství ženina já.

Víš, kdo to napsal?

Ne.

Milan Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí. Sdílíš tento pohled na věc?

Ne.

To nám ten rozhovor pěkně začíná…

To, co Kundera píše, platí o sexualitě obou pohlaví, nikoli jen o sexualitě žen. Je určitě pravda, že pokud někoho poznáme sexuálně, změní nám to pohled na celou jeho osobnost. A pak veškeré jeho jednání včetně práce nebo čistě formálních vztahů posuzujeme jinak, protože o tom člověku víme… inu, cosi navíc.

Zároveň si ale nemyslím, že by žena byla definována svou sexualitou. Stejně jako jí není definován ani muž.

A tvůj vztah ke Kunderovi jako autorovi?

Vlažný. V Nesnesitelné lehkosti bytí je zajímavá linka libertinství, která mě v jistém období oslovovala, ale spíš na úrovni extrahované obecnosti. Je to jeho osobní mužský pohled. Nebo spíš osobní lidský pohled. Jsme sice dvojího pohlaví, ale základem všeho je, že jsme lidé. Což nevylučuje, že existuje něco jako mužský a ženský přístup, ale takový přístup se vyskytuje napříč pohlavími.

O mužích a ženách se dnes z genderových a feministických pozic vedou nekonečné a nezřídka velmi podrážděné debaty… Mluvívá se akcentovaně o autorech versus autorkách, vlny (a svým kritikům žaludek) zvedá kampaň #MeToo… Jako by oheň všeprostupující a stále se vyostřující národní i celosvětové polarizace zachvátil rovněž naši pohlavní vzájemnost.

I já vnímám rozdíly mezi pohlavími jako vzájemnost. Všechno, nač se ptáš, jsou velmi silná témata. Součástí mého postoje k nim je, a to bych chtěla zdůraznit, fakt, že mám velmi ráda muže. Protikladnost je obohacující a je tím, co mě inspiruje. Na určité úrovni se vnímám negenderově – jako člověk, resp. jako myslící a cítící bytost.

To, že jsem žena, je k tomu jakýsi bonus, který jsem si nevybrala, ale který jsem přijala. Nevidím důvod, proč bych měla jakkoli bojovat proti mužům. Místo boje je potřeba respekt k odlišnostem – nejen k pohlavním odlišnostem, ale k lidem vůbec.